2022 - Portugalsko - Březen, za kamna (nebo na motorku) vlezem

Úvod

V červenci 2021 jsem předčasně ukončil sezónu a všechny plány jedním sednutím. Sedl jsem si na zem, bohužel jsem u toho měl zrovna na nohou kolečkové brusle a ruku instinktivně kolmo k zemi. Jak jsem slyšel to „křup“ v levé ruce a uviděl jsem zápěstí ve tvaru blesku, tak jsem věděl, že mám asi problém. No nic, naděje umírá poslední. Jedeme s přítelkyní, která je bledší a ustaranější než já, na pohotovost, kde si udělám fotky ruky jako by byla trestanec - ze všech směrů, jen metr za ní chybí. Verdikt je bohužel jasný, zápěstí už není jeden kus, ale několik malých kousků, které se vydaly na svou vlastní cestu rukou. Po nějakém starověkém mučení, tahání a rovnání mi doktor sděluje že mám šanci 50:50, že to buď sroste, nebo se to pohne a jdu pod nůž. Na moje argumenty, že v září jedu na motorce do Maroka a do té doby to musí být ok, reagoval jako na scénku Lábuse s Kaiserem, fakt se bavil. Po týdnu se jeví RTG dobře a naděje stoupají. Šmahem mi je ale sebere za dva týdny další kontrola, kde páni doktoři zjistí, že kosti se rozhodly srůst jaksi o 1cm vedle než byla jejich původní poloha a jdu pod nůž.
Prý to bude pohoda, znovu to zlomí, srovnají, sešroubují a je to. Slíbil jsem, že přinesu z domu nějaké šroubky, aby to bylo pro pojišťovnu levnější, a jsme domluveni. Ještě že jsem to prospal. Výsledkem je plotna s osmi šrouby, které jsou symbolickými hřebíky do rakve mačkání spojky v této sezóně. Přeju vám všem hezké projížďky, parchanti jedni zdraví.
Na jaře je ruka celkem v pohodě. Sice mám omezený pohyb prstů a zápěstí, ale spojku mačkám jak o život. Motorky na mě každý večer volají z garáže brm brm, navíc se v práci nakupily nějaké problémy, tak jsem sám sebe přesvědčil, že bych se taky mohl na všechno vy… a jet se někam uklidnit. Složitě jsem našel termín, mám max 13 dnů, a začal hledat kam. Na konci března jsou možnosti dost omezené, tak jsem nakonec po desítkách variant, směrů a úvah vymyslel tento scénář.
Nechám si odvézt motorku do Malagy, přiletím tam za ní, pojezdím si Španělsko, Portugalsko a po ose přijedu domů. Převozem ušetřím 3 dny tranzitu, navíc cena převozu vyjde na stejné peníze jako tranzit, takže není co řešit. Domlouvám se s Pavlem Eflerem (MOTOGBOX) na detailech a přivezu mu motorku na místo odvozu. Nechávám si motorku převážet poprvé, takže su nervózní jak prvnička, nemám připevněné oblečení a boty na motorce, tak to všechno nějak zmuchlám na sedačku, přetáhnu kurtnou a doufám, že se v Malaze setkám se vším, co jsem tady opustil.

26.3.2022

2.30 ráno, budík zvoní, ale já byl stejně nervozitou vzhůru už dřív. Dospím se v letadle. Ve tři ráno mě nabírá obětavý kamarád Robin, který mě odveze do Vídně na letiště. Na letišti jsou fronty, jako by dostali zrovna banány, a celkem dost času prostojím při čekání na kontroly. Mám s sebou jen baťůžek, takže jsem bezproblémový pasažér a proplouvám bez komplikací k letadlu. V letadle brzo usínám a doháním spánkový deficit z noci.
Probouzí mě jasný a důrazný hlas letušky, která má konflikt s jedním pasažérem. Po chvilce hádání se pasažér uklidňuje a máme po komediální vsuvce. Ještě že to nebyl nějaký matla, kvůli kterému by se musela dělat nějaká extrémní opatření…
Po přistání v Malaze zjišťuju, že už nejsem bezproblémový pasažér. Potíže nastanou při kontrole vstupního formuláře, kde jsem vyplnil jen tranzitní verzi, protože na pobytové chtěli vědět kde budu bydlet a položka „stan“ tam nebyla. Jenže to se nelíbí kontrolorům, protože při tranzitu nesmím opustit letiště. Takže mě vedou kamsi stranou. Myslel jsem, že budu klečet za trest v rohu na hrachu, ale stačí jim, když se jim vyzpovídám u jiné kontroly, a vykopnou mě z letiště.
Beru si taxi a jedu na smluvenou adresu, kde by měla být motorka. Tu už vidím ze silnice, tak mi srdce poskočí radostí a spadne ze mě nervozita. Je sobota, takže motorku mám připravenou před moto prodejnou DE MOTO. Juan mi předává klíče, já se můžu převléct a vyrazit. Ještě se stavím natankovat, při tom mi skoro padá motorka na zem, ale naštěstí si netrhnu ostudu a jedu.
Dnes mám v plánu jen udělat si výlet na nejjižnější bod Evropy a potom se vrátit zpátky nad Malagu, kde mám na zítra koupené lístky na procházku kaňonem Caminito del Rey hned na 9 ráno, takže chci spát co nejblíž.
Po dlouhém téměř jednom roce zase jedu, jsem nervózní, motorka mě neposlouchá a vzteká se pode mnou v každé zatáčce. Jsem stáhnutý zimou, myšlenkami a nejistotou. Přesto mám rohlík na tváři a těším se na to, co přijde. V navigaci zakazuju dálnice a projíždím kolem pobřeží moře na jihozápad.
K městečku Tarifa, kde je nejjižnější bod pevninské Evropy, vede krásná, zatáčkovitá silnice, kterou si
ale moc neužiju, protože si pořád nejsem za řídítky jistý, a taky jsou takové poryvy větru, že mě to občas skoro shodí z motorky. Po projetí Tarifou jedu k místu, kde se potkává Atlantický oceán se Středozemním mořem. Zastavuju až před značkou zákaz vjezdu a jdu se projít k pevnosti. Bohužel silný ledový vítr po pár minutách říká jasně mé holé lebce, že tohle na dlouhou procházku nebude. Čepici nemůžu najít a už mě regulérně od toho větru bolí hlava. No nic, však tu nejsem naposled, dávám si rychle helmu a užívám si uvnitř bezvětří.
Vyrážím zpátky na Malagu a tentokrát si už silnici opravdu užívám, vítr je většinou v zádech, s motorkou už su kamarád a všechno jde jako na drátkách. Postupně se otepluje až na 20 stupňů a je mi krásně. Teplo, zatáčky, slabý víkendový provoz, no hned první den pračka v hlavě začíná odstraňovat fleky života pryč.
Teplá idylka dlouho nevydržela, po odbočení od moře do hor vjíždím do temna a dostanu první spršku. Věřím ale, že jak přejedu kopce, tak to bude lepší, což se potvrzuje a já rychle osychám za jízdy. Jedu po silnici A 355 a můžu ji vřele doporučit, tuhle silnici musel plánovat nějaký motorkář.
Vzhledem k tomu, že se v noci mění čas, pořád fouká silný vítr, já mám na 9 hod. koupené lístky na Caminito del Rey, ke kterému je 2,7km pěšky cesta jen k pokladnám a já ani pořádně nevím kudy, se rozhoduju, že dnes přespím pod střechou. Našel jsem si hotel kousek od stezky ve vesnici Ardales, kam přijíždím už kolem 15.30.
Po ubytování vyrážím na protější kopec ve vesnici, kde je zřícenina hradu Ardales. Bohužel na zříceninu jsem se nedostal, protože okolo jsou domy a nenašel jsem cestu, jak se dostat až nahoru. Po cestě zpátky se stavuju ve starém kostele, kde dostanu od správce výklad o historii. Na konci výkladu mi naznačuje, že bych mohl hodit nějaké Euro do kasičky, já mám ale s sebou jen českou peněženku, tak mu s omluvami dávám aspoň 20 Kč minci na památku.

312 km

27.3.2022

Vstávám za úplné tmy. Ve Španělsku je stejný čas jako v ČR, jenže jsem o 3.000km dál na západ, navíc se posunul čas na letní a díky tomu slunce vychází až kolem 8,30 hod. Jsem celkem rád, že jsem si vzal ubytování, balit se v totální tmě někde zalezlý na louce nepatří k mým oblíbeným zážitkům. Tady mám pohodu a světlo, takže se v klidu balím a za úplné tmy v 7.30 vyrážím k teoretickému startu na stezku Caminito del Rey, který jsem našel na netu.
Caminito del Rey (Královská cesta), v minulosti nazývaná stezkou smrti, byla uzavřena v roce 2001 po několika úmrtích turistů. Po rekonstrukci byla znovu otevřena v roce 2015 a dnes je zcela bezpečná, vhodná klidně i na procházku s dětmi. Trasa je jednosměrná, jde se od severu k jihu, směrem od přehrady k vesnici El Chorro.
Začátky stezky jsou dva, jeden má 1,9km k pokladně, druhý má 2,7km. Já si volím delší trasu hlavně z toho důvodu, že tady by měla být hospoda jako orientační bod. Hospodu El Kiosko jsem našel úplně v pohodě a začal se připravovat na výšlap. V hospodě jsem se domluvil, že si tam můžu schovat boty z motorky, dávám je do skladu, přeparkovávám podle pokynů na lepší místo pro motorky, oblékám se a vyrážím. Stezka začíná tunelem hned vedle El Kiosko a je to příjemná, nenáročná stezka lesem, která klesá k řece a po přibližně 2,5km mě přivede ke vstupu samotného Caminito del Rey. Jsem tu v 8.40, takže krásně všechno stíhám a zase ze mě spadla nervozita, aby se něco nepokazilo.
Stezka jde projít buď individuálně, nebo ve skupině s průvodcem. Průvodce je úplně zbytečný a já volím individuální cestu. Lístky jsou potřeba koupit dopředu přes internet, protože vstup na stezku je regulovaný.
U vchodu jsou celé skupině zkontrolovány vstupenky, nafasujeme helmy a síťky na vlasy pod helmu a můžeme vyrazit. Skupina se rychle roztrhá, takže už po pár stovkách metrů jsem na stezce sám, což je přesně to, co chci.
Radši bych měl starou verzi stezky, která přirozeně třídila turisty na nezodpovědné voly bez pudu sebezáchovy, kteří padali dolů, a normální lidi, kteří neměli problém. Ale musím říct, že i nová verze, na které by mohl dojít k úrazu jen totální blb, má něco do sebe. Chodníky jsou přilepené na kolmé skále s propastí na jedné straně a vysokým skalním masivem po straně druhé. Dechberoucí výhledy mi testují limitní ohebnost krční páteře a já si můžu hlavu vykroutit a oči vykoukat. Jediná kaňka na kráse je neskutečný vítr, který mi několikrát skoro vyrval telefon z ruky a moje fotky skoro skončily na dně kaňonu v řece.
Nevím, jestli se mi to tak líbilo, že jsem nevnímal čas, nebo je stezka kratší, než je avizovaná vzdálenost, ale najednou jsem na jejím konci. Zpátky na start jezdí kyvadlová doprava, takže nasedám na autobus, který mě zaveze zpátky k El Kiosko.
Tady už je parkoviště plné a hospoda taky. Při balení se bavím se dvěma Poláky, kteří jedou stejně jako já do Portugalska. Celkem se divím hlavně týpkovi na stejné Africe, jako mám já, ale jede bez kufrů, jen s malým vakem na zadním sedle. Oblečenou má jen mikinu a je plný optimismu. Asi bych zdechl zimou, ale já už su starý a evidentně ne tak zocelený jako mladí Poláci.
Vzhledem k tomu, že v úterý má pršet, mám v plánu vrátit se kousek zpátky na východ, strávím ještě dva dny ve Španělsku a deštivý den využiju na tranzit do Portugalska. Můj plán je napojit se na jednu sekci TET v Andalusii, která se mi podle fotek moc líbila, a provést test mého zápěstí, jak se bude chovat mimo silnice. Na silnicích zatím drží, tak uvidíme…. Samozřejmě v kontextu mé těžké motorky, nejistoty, co bude se zápěstím, a toho, že jsem sám, bez možnosti dalšího páru rukou na pomoc, se nehodlám pouštět do žádného těžkého terénu. Pokud bude přede mnou nějaký úsek, který vyhodnotím jako pro mě moc riskantní, vrátím se na silnici a kousek objedu.
Vyrážím tedy směr Granada, za kterou se chci napojit na TET, sice se mi nedaří zprovoznit trasu v navigaci, ale aspoň se mi tam zobrazuje, tak se prostě budu dívat, kudy tudy do Bavorova.
Po napojení na TET, se kterou nemám žádnou zkušenost, su sám zvědavý, co mě čeká. Zpočátku jedu asfaltkou mezi vesnicemi, brzo se ale cesta mění na polňačku, která se line mezi kopci a olivovými sady. Občas sice přejedu odbočku, protože se kochám okolím, ale to mi ani nevadí, protože vidím aspoň víc hezkého venkova. Sem tam taky musím objet
nějakou zavřenou závoru, což asi není úplně v pořádku, ale zákaz tu není a spoléhám na to, že když jen pojedu po cestě a nebudu dělat nějakou neplechu, tak se vymluvím z potencionálních problémů.
Bohužel asi po 25km mám před sebou nepříjemnou překážku v podobě prudkého, asi 100 m dlouhého výjezdu, na který bych si troufl, pokud by bylo sucho. Tady je ale blátivo a před sebou vidím jen stopy špalků v blátu na cestě. Zkouším jen tak ze srandy jít pěšky do kopce, ale po pár metrech ležím jak široký tak dlouhý, jak mi v prudkém kopci podjely nohy na blátu. Vůbec se mi nechce riskovat, že s sebou máznu v půlce kopce a sjedu po blátu až dolů, tak to vzdávám, vracím se asi 5km zpátky a objíždím tenhle úsek po silnici.
Po asi 20 km se zase vracím mimo silnice a užívám si lehké polňačky s občasnou komplikací v podobě zmizení cesty, psů, co mě občas zdraví, zavřených závor, rozježděných kaluží atd., které mi ale jen zvyšují hladinu nějakého toho bordelu v krvi, který dělá tak dobře….
Cesta se postupně mění z polňačky na šotolinu, z šotoliny na vyšlapaný chodník, potom kozí stezku až po vyjeté koryto s různým klesáním a stoupáním. Zatím to celkem jde, ale když přijedu na křižovatku ve tvaru T, kde trasa vede zarostlou stezkou do houští vpravo a stejně tak vlevo, ale vidím v dálce domy, rozhoduju se tuhle trasu ukončit a vrátit se do civilizace. Představa, jak někde v houští lovím motorku s mým zápěstím z křoví, mě celkem vrátí zpátky na zem. Kdybych nebyl sám, tak bychom asi pokračovali, ale….
Objíždím zase kus trasy po silnici a vracím se zpátky po asi 30 km poté, co jsem objel hory. Další úsek střídá pohodové šotoliny se střední obtížností, což je přesně to, co mi vyhovuje a to, co hledám. Tohle jsem si užil na 100%.
Poměrně brzo jsem si našel krásný plácek s výhledem, pomalu postavil stan, rozložil židličku a hleděl jsem na panorama hor, na jedné straně se zasněženými vrcholy, na druhé straně se zelenými poli a uprostřed se západem slunce. No kýč jak hrom, ale na uklidnění paráda, chyběla jen sedmička vína, jinak to bylo dokonalé.

224 km

28.3.2022

Noc už tak dokonalá není, ráno je 7 stupňů a já zjišťuju, že jak stárnu, tak tohle snáším čím dál hůř. Aspoň že se uklidnil vítr. Ráno nikam nespěchám, rozednívá se pozdě a já se nikam nebudu honit. Kam dojedu, tam dojedu. Dnes chci pokračovat v TET dál na východ, kde bych se měl dostat do hor a potom se pomalu přiblížit k Portugalsku na západ, tak abych zítra v dešti přejel co nejdál.
Celkem nepříjemně mě bolí ruka, asi po včerejším trošku náročnějším off cestování po kozích stezkách, snad se to spraví během dne.
Pomalu se balím, kochám se východem slunce, kvůli kterému člověk nemusí vstávat v 5 ráno, ale musí na něj čekat až do 8.15, a to se mi stejně ještě pořád z vyhřátého klobouku vůbec nechce.
Vyrážím až kolem 10 hod., když se už oteplilo na krásných 8 st. A zase si užívám TET, dokud mě ovšem nezastaví zavřená brána, která nejen že nejde objet, ale navíc je tam značka zákaz vjezdu. To bych asi neriskoval, ani kdyby objet šla. Najdu se další bod asi za 20 km, kde se opět napojím a zase si můžu hlavu vykroutit po španělském venkovu.
Trošku mě znervózňuje, že pořád nevidím stoupání do očekávaných hor. Vždycky když přejedu kopec, je přede mnou údolí a další kopec. Taky mě moc nebaví brodění v rozježděném blátu od traktorů. Nejsu moc bahňák, spíš mě baví šotoliny s výškama a panoramaty kolem mě.
Po asi 35km, kdy opět vyjedu na kopec a přede mnou se objeví nížina, kam až oko dohlédne, ztratím trpělivost a rozhoduju se nepokračovat dál na východ, ale otočit to směrem k Portugalsku.
Po cestě mám v plánu podívat se na Pico Veleta, kde by měla být nejvyšší asfaltka v Evropě. Cestu mi trošku komplikuje zákaz na silnici A-4030, ale objíždět ji by znamenalo poměrně velkou zajížďku, tak to risknu a jedu dál. Postupně předjíždím pár cyklistů, což považuju za dobré znamení, kde projedou oni, mohl bych i já. V protisměru potkávám nějaké pomalované auto s majáky na střeše, které poté, co jsme se minuli, brzdí, takže já přidávám a doufám, že nebudu až tak zajímavý, aby se vydávali za mnou.
Jakmile se napojím na A-395, jsem hned klidnější a už se jen soustředím na jízdu k vrcholu. Postupně se objevuje sníh a zastavuje mě až závora, odkud je silnice dál už neupravovaná. Navíc mi nějaký domorodec gestikuluje jako při navádění letadel a já si až při návratu všímám zákazové značky…
Cestu zpátky volím legální A-395, která je na vyblbnutí dokonalá, široká, zatáčkovitá s kvalitním asfaltem, přesně tak. jak to má být. Ubírám se na západ a po cestě se chci stavit ještě v jedné zajímavé vesnici. Postupně se zvedá prudký boční vítr, který v kombinaci s teplotou 14 st. moc pohody nepřidá a já se moc těším, až konečně zastavím a trochu se zahřeju.
Vesnice Setenil je schovaná mezi skalami, takže je tam krásně teploučko a bezvětří, hurá. Ignoruju zákazy a jedu až do samého centra vesnice. Parkuju na místě s ostatními motorkami místních a jdu se projít po vesnici.
Hodně ulic je postavených tak, že zadní stěny domů tvoří skály a domy jsou tak spojené se skalami v jeden kus. Po cestě narážím na jeden dům, kde se dá za € 2,- jít dál a prohlédnout si jej zevnitř. Bodrý stařík pořád něco mele španělsky a nakonec chápe, že u sebe nemám peněženku s eury, jen s korunami, přesto mě ale zve dál a já se můžu podívat po jeho mini skálodomečku. Prostory jsou stísněné, ale pro jednoho člověka víc než dostačující. Skalní stěny vyvolávají zvláštní pocit, ale přesto je dům útulný. Vracím se k motorce, beru peněženku s eury a vracím se ke staříkovi zaplatit, jako úroky a poděkování za prohlídku i bez peněz mu dávám minilahvičku s ořechovkou, které s sebou vozím pro podobné příležitosti.
Je čas posunout se dál na západ a najít si nějakou střechu nad hlavou, protože v noci začne pršet a bude zítra celý den. Opět se potýkám s větrem a zimou, ale kolem 18 hod jsem u cíle. Motorka je pod střechou, já taky, čepované pivo tu mají, takže su spokojený. Při pivu sleduju mimochodem zprávy, kde je v hlavní roli vítr a škody, které napáchal v této oblasti.

434 km

29.3.2022

Předpověď se tentokrát trefila, ráno se probouzím do šedé barvy a deště. Pohodlně pod střechou se oblékám do nepromoku a vyrážím směr Portugalsko. Chvilkami pršet přestává, potom zase začíná a vždycky, když už mám pocit, že by mohlo přestat na delší chvíli, přejedu kopec a mám další spršku na sobě. Pár km před místem, kde se chci zastavit, ale jako zázrakem pršet přestává a já si můžu v krásném polojasnu prolézt a prozkoumat tohle opuštěné místo.
Důl v Sao Domingos – v této oblasti se těžilo zlato a stříbro už před 400 lety Římany. Poté, co Římané odešli, těžba se zastavila a obnovila se až v r. 1855, díky stoupající poptávce po mědi. Na konci první světové války se ale stala důležitou surovinou kyselina sírová, proto se zde začal těžit pyrit jako zdroj síry. To ale znamenalo začátek konce tohoto dolu a celé oblasti. Kvůli velkému množství vody potřebné k tavení a čištění síry se voda přeměnila na roztok kyseliny sírové, která se poté vyluhovala do země a kontaminovala velkou oblast kolem dolu. Kromě toho mnoho horníků pociťovalo účinky acidózy způsobené dýcháním výparů oxidu siřičitého ve vzduchu, který se také usazoval na všech exponovaných površích a způsobil jejich okyselení aplikací vlhkosti jakéhokoli druhu, jako je rosa, déšť, nebo jen vlhkost ve vzduchu. To přineslo horníkům další utrpení, protože cokoliv, čeho se dotkli, mohlo způsobit chemické popáleniny.
Důl byl uzavřen v roce 1966, kdy portugalská vláda pohrozila novým zákonem o finanční odpovědnosti za odstranění následků těžby, takže bylo levnější důl uzavřít. Od té doby důl chátrá, jen sídlo těžařské společnosti bylo přebudováno na hotel a stará hornická chalupa na muzeum.
Mimochodem, na tomhle místě jako první v Portugalsku bylo zavedeno elektrické osvětlení.
Prolézám každý kout ruin a snažím se dostat, kam jen to jde. Čím su starší, tím víc mě tyhle staré věci přitahují, nevím, proč to tak je, ale baví mě koukat po minulosti víc a víc.
Při prolézání potkávám starší irský pár, chlapík se hodně zajímá o motorku a pneumatiky, tak strávíme snad půl hodiny v družném hovoru. Trošku si postěžujeme na počasí, říkají, že i v Irsku je teď lépe než tady, povídáme si o cestách na motorce a nakonec jim dám kurz zeměpisu, když za hlavní město ČR považují Lublaň.
Zrovna když se začínám balit, zase začíná pršet, tohle bylo jak na objednávku, takže se nasoukám do nepromoku a vyrážím dál na sever.
Je to divné, normálně jsem v dešti otrávený a těším se jedině na to, abych se mohl svléknout z nepromoku a bylo zase sucho. Teď si cestu užívám a vůbec mi nevadí ani déšť, ani zima. Zaťaté zuby, aby mi čelist necvakala morseovkou sprosté nadávky na déšť a přemýšlení, jestli mi tohle stojí vůbec za to, se nedostavuje. Místo toho mě baví pozorovat stromy, zatáčky, kopce, pole a všechno, co je okolo. Všechny tyhle vjemy se přeměňují na smeták, který oprašuje neurony v lebce, aby si zase mohly podat pacičky a fungovat spolu, jak mají. Při tomto očistném procesu dojíždím až k portugalskému Stonehenge. Asi před 10km mi přestalo pršet, tak posílám tam nahoru děkovné dopisy, svlékám všechny vrstvy, co mám na sobě, až do těch, které brání obvinění z neslušnosti, a jdu se kochat.
Almendres Cromlech je největší existující skupina strukturovaných menhirů na Pyrenejském poloostrově a jedna z největších v Evropě. Původ těchto staveb se datuje do 6. tisíciletí před naším letopočtem. Znovu je objevil v roce 1966 Henrique Leonor Pina, který prováděl terénní práce týkající se geologických map země. Kameny jsou na ploše asi 70 krát 40 metrů, na některých jsou viditelné rytiny, které podle vysvětlivek nejsou po turistech, ale každá by měla něco znamenat. Teorií, k čemu tyto kameny sloužily, je samozřejmě hodně. Od hodin, planetária, obětního místa až po multikino. Kde je pravda, se asi už nedozvíme. Každopádně tohle místo stojí za to navštívit. Je volně přístupné, klidně se člověk může natáhnout na kámen a zírat po okolí s tupým, nepřítomným výrazem ve tváři, který jasně říká – nerušit, uvnitř se uklízí.
Ke Cromlechu vede několik kilometrů pohodové polňačky, kterou lemují korkovníky, v době mé cesty oholené od prsou dolů. Dub korkový se jednou za 8-9 let oholí, abychom si mohli do sytosti užít ten slastný pocit, když se vývrtka probije skrz něj a uslyšeli jsme ten krásný zvuk, když korkový špunt opustí láhev vína. No nic, technická přestávka, jdu si otevřít sedmičku….
Až do rána má zase pršet, tak jdu pod střechu. Našel jsem si krásné ubytování za € 25,-, kde je motorka na dvoře, já pod střechou, hospoda je otevřená, čepované pivo mají, no prostě ráj na zemi. Jediná kaňka vznikne ráno vinou zapomenuté nabíječky na telefon. Z tohoto se pomalu začíná stávat pravidlo, jeden výlet, jedna zapomenutá nabíječka.

454 km

30.3.2022

Dnes by měl být den bez deště, hurá. Nemůže mi pokazit náladu nic, ani teploměr na motorce s hnusnou číslicí 6. Vyrážím na nejvyšší horu Portugalska, Torre. Cestu se mi snaží zkazit vítr, ale nemá šanci. Zpívám si postupně všechny písničky s tématem teplo, na které si vzpomenu, a užívám si cestu.
Moc se mi líbí město Covilhã, kde začíná stoupání na horu, respektive líbí se mi jako turistovi, žít bych tu nechtěl. Takových prudkých stoupání, co je tady, jsem dlouho nikde neviděl. Rozjíždění na semaforech je celkem adrenalin, nechávám si prostor před sebou, kdyby se někomu nepodařilo rozjet bez couvání, ale evidentně jsou místní vytrénovaní životem a všechno zvládají. Začínám stoupat do hor a rychle ztrácím krásné dva stupně, o které se oteplilo po cestě. Postupně se ochlazuje na 4 stupně a samozřejmě to zhoršuje silný vítr.
Pomalu nabírám výšku, na každém vhodném místě stavím, hlavně abych se trochu ohřál na slunci, a při té příležitosti fotím. Nepohrdnu ani žádnou šotolinovou odbočkou a dělám si výlety mimo silnici. Vždycky se ale vrátím zpátky na trasu k vrcholu a pokračuju nahoru.
Kousek před vrcholem je ve skále vytesaný obraz Panny Marie. Autorem sochy byl otec António Duarte a slavnostně odhalena byla v roce 1946. Autor chtěl vzdát hold Panně Marii a zvolil toto zvláštní místo díky množství lidí, kteří mířili na nedaleký vrchol hory. Každou druhou neděli v srpnu se zde koná velmi navštěvovaná mše. O této soše nebo obrazu se taky mluví jako o oltáři Nossa Senhora da Boa Estrela – tento světec byl ochránce a průvodce pastýřů. Nad oltářem je velký kříž a vyhlídka, kam ale kvůli počasí nejdu. Fouká tu tak silně, že musím mít na hlavě helmu a jsem navlečený jak panáček Michelin. Představa, jak takhle šplhám na skálu na horu, rozesměje i mě, a nechávám to na někdy příště.
Kousek od sochy je vrchol hory Torre, hora je pojmenovaná podle věže, která je na temeni. Tu nechal postavit v 19. století Jan VI Portugalský, protože hora má 1993m a s věží překonává výšku 2000m nad mořem. Vzhledem k tomu, že jsem ze slunečného počasí vjel do mraků a vítr mi jednou skoro shodil motorku ze stojanu, já na celou historii a kouzlo tohoto místa kašlu (z výšky 1993m) a rychle mizím pryč.
Bohužel mi to moc nepomáhá, jedu v husté mlze, prudkém větru a teplotě 2 stupně. Tohle si už moc neužívám a nejvíc mi vadí, že jsem měl v plánu asi 5km pěší výlet k moc zajímavému místu, které je ale v tomto počasí asi nereálné navštívit. Stejně ale jedu na výchozí bod u přehrady, abych aspoň pro příště věděl, kudy tudy na start. Třepu se jak ratlík po přehnané dávce koksu a fakt se těším dolů.
S každým metrem, co klesám, a stupněm směrem nahoru je moje nálada lepší a lepší. Postupně dosahuje teplota nádherných 10 stupňů, což je v kontextu mé cesty totální hic, a já se zase tetelím do helmy a kochám se okolím. Chtěl bych si trošku zaurbexovat a jedu k opuštěné hydroelektrárně pár desítek km od hory. Když po dobrých navigačních potížích systémem pokus omyl najdu elektrárnu, místo prodírání se plevelem a keři na mě mávají dělníci a vyhazují mě z areálu, který se rekonstruuje. Naštěstí majitel není takový morous jako dělníci, dovoluje mi prohlédnout si místo a vyfotit si, co chci. Jestli jsem správně rozuměl jeho portugalštině – spíš tedy jeho rukám a gestům –, tak by se měl obnovit původní účel stavby a měla by hydroelektrárna zase obnovit provoz. Ale kdo ví, moje portugalské a gestikulační jazykové schopnosti jsou značně omezené….
Na konec dnešního dne se jedu podívat na staré větrné mlýny. Teploty trhají rekordy a je skvělých 11 stupňů. Dokonce i vítr zeslábnul, takže se cítím jako v tropech a začínám přemýšlet o redukci vrstev, co mám na sobě.
Moinhos de Gavinhos je na vrcholu kopce nad vesnicí Penacova, je tu 14 větrných mlýnů. Samozřejmě nechybí socha Panny Marie, pod kterou je vyhlídka na okolí. Tři z těchto mlýnů jsou stále v provozuschopném stavu, ale pouze jeden dnes funguje a místní mlynář z vesnice Gavinhos tu údajně mele kukuřici, pšenici a žito. Z celého místa jsou nádherné výhledy do údolí a na okolní kopce. Krásné pohledy trošku kazí všudypřítomné větrné elektrárny, ale to je asi věc, se kterou se budeme muset smířit. Když jsem tu byl já, byly tu kromě mě jen dvě spící ženy v autě a jinak nikde nikdo, byla to oáza klidu a míru. Chvilku jsem seděl různě po vyhlídkách a kochal se prostorem, chvilku jsem se díval do očí Panně Marii a už dlouho jsem necítil takový klid jako tady.

433 km

31.3.2022

Vstávám do deštivého rána, jak jinak. Počítal jsem s tím, takže mi to náladu nezkazí a za zpěvu prší prší jen se leje se balím a oblékám do nepromoku. Dnes mám v plánu hory kousek od Porta s výhledy, vodopády a silnicemi k vyblbnutí. Uvidíme, jaké tam bude počasí - když to bude špatné, tak změním plány a zamířím na jeden den do Porta, tam by mělo pršet jen dopoledne.
Vyrážím za bubnování deště do helmy a těším se na hory. Navigace mě vede po starých vesničkách, kde využívá každé zkratky, takže se občas dostanu na cesty, které bych čekal tak v 17. století. Úzké uličky dlážděné kostkami v prudkých kopcích mají svoje kouzlo. Teda když neprší a kostky nekloužou jako svině. V jedné uličce skoro neprojedu kvůli kufrům a mezi vysokými kamennými domy si připadám jako v nějakém hororu. Tady bych fotil jako o závod, ale pořád dokola sundávat pláštěnku na tankvaku a lovit v dešti telefon se mi chce čím dál míň, takže mám jen vzpomínky, které mi může vzít jen Alzheimer (což teda bude asi brzo).
Stoupám do hor a počasí je čím dál horší. K zimě, větru a dešti se ještě přidala nízká oblačnost, takže jedu v husté mlze. Teď jsem fakt rád, že mám navigaci, která mi ukazuje, kde je silnice a hlavně zatáčky, protože vidím tak 10m před sebe. Po přijetí na vyhlídku, kde vidím jen mlhu, zahajuji taktický ústup a realizaci plánu B. Jedu směr Porto.
Postupně se počasí lepší a před Portem přestává pršet úplně. Je krásné polojasno a dokonce i teplo jsem občas na sluníčku zaregistroval. Zarezervoval jsem si pokoj s dvorem a přístřeškem pro motorku a pádil do města. Přijel jsem celkem brzo, tak jsem při čekání na ubytování vysoušel, odvodňoval, odbahňoval a děkoval mojí holce, že šlape bez problémů.
Odpoledne jsem se vydal do města. V Portu už jsem byl, takže se nijak nezdržuju na známých místech, ale jdu asi 9 km procházkou ke konkrétnímu místu, které jsem náhodou našel někde na netu. Přesně kopíruju mraky, které zakrývají a potom zase odkryjí slunce, takže dokonale v jejich rytmu asi 100x za cestu oblékám a svlékám mikinu.
Samozřejmě nemůžu vynechat největší mňamku z Portugalska a dávám si postupně několik Pastéis de Nata. Tyhle silně návykové koláčky z listového těsta, plněné žloutkovým krémem, dostanete na každém rohu. Když jsou čerstvé, teplé a prodavač vám je ještě posype skořicí, tak je potřeba velkého ovládání, aby toho člověk nesežral celý tác.
Po asi 8,5 km dorážím do cíle a ony tam fakt jsou. Odstavené staré lokomotivy, patřičně obroušené zubem času. Když se blížím ke kolejím, vidím, že jsou hned vedle dělníci, kteří svařují nástavby na nové vagony. Mám trošku obavu, aby mě zase nevyhazovali, ale je jim to úplně šumák. Prolézám lokomotivy snad hodinu ze všech směrů, opaluju se rozvalený na kotli a hltám každou minutu tady strávenou. K lokomotivám se dá přijet v pohodě na motorce zadním vjezdem na nádraží, takže kdo by to chtěl vidět, klidně může s motorkou až na místo.
Jdu zpátky na nábřeží řeky, abych koupil nějaké minidárečky dětem a na hotel si potom už beru Uber. Myslím, že 13km pěšky je na jeden den tak akorát. Za 8 km cestu chce řidič € 8,5. To mi přijde hrozně málo, tak mu přihazuju ještě nějaké dýško navíc.

118km

1.4.2022

Ráno se konečně probouzím do prosluněného města. Trošku to kazí teplota 5 stupňů, ale hlavně že zase svítí sluníčko. Vyrážím na východ.
Jedu po silnici N 108 a tohle musím jen a jen doporučit. Krásná, zatáčkovitá silnice s kvalitním asfaltem svádí k jízdě mimo povolená pravidla. Nechávám se svést a zastavují mě až totálně zmrzlé ruce, takže jdu rád tankovat a trošku se ohřát při placení.
Cesta ubíhá a já jsem skoro zklamaný, že jsem na místě. Náhodou jsem našel fotku stezky Paiva walkways. Dnes mě hodně mrzí, že jsem si nenašel dopředu víc informací, kdybych to udělal, tak bych si stezku prošel určitě celou. Je to sice jen 8km stezka, ale je na ní několik hodně strmých stoupání a klesání, takže si člověk celkem mákne. Začíná na říčních plážích Areinho a Espiunca a pokračuje po levém břehu řeky Paiva. Já se na stezku napojuju pod strmými schody do kopce, funím jak lokomotiva, ale pár lidí je na tom ještě hůř než já a to mě nabíjí optimismem, že bych tu nemusel dostat infarkt. Konečně je mi krásně teplo, dokonce i horko, a poprvé pozoruju něco, čemu se prý říká pot a objevuje se to hodně v horku.
Po vyšlápnutí asi milionu schodů vidím svůj hlavní cíl – nejdelší visutý most v Evropě, tohle bude maso. Pomalu se blížím k mostu a trošku mě přechází optimismus když vidím bránu s hlídači. Tam zjišťuju, že na most se dá vstoupit pouze ve skupinách s průvodcem a vstup je placený. To by nebyl problém, jenže lístky se musí koupit dopředu přes internet. Po rozhovoru s hlídačem, kdy jsem ho přemluvil, že když jsem sám, tak by mě pustil do nějaké skupiny, zkouším kupovat lístek. S hlídačovou pomocí se to celkem daří, jenže ouha, mám asi dva týdny novou kartu a nemám nikde uložené číslo. Dokonce ani v internet bankingu nemůžu najít celé číslo karty, které si spokojeně odpočívá v motorce, asi půl hodiny dolů tam a nekonečně minut zpátky nahoru. Su celkem zklamaný, ale co, aspoň mám důvod se vrátit, projít si celou stezku a podívat se na most.
Jdu teda vstříc novým zážitkům, směrem dolů k motorce. Dole pod schody si najednou všímám cedule, která upozorňuje na nutnost koupení lístků na most přes internet, takže asi evidentně nebudu jediný, kdo ke vstupu přišel bez lístků.
Mezitím se celkem oteplilo a já už nemusím na sobě mít 10 vrstev oblečení, což mi působí až dětinskou radost. Jedu směrem k přehradě Barragem do Varosa, kterou jsem zahlédl na nějaké fotce na internetu a hrozně si mi líbily schody, které vedou od vrcholu hráze až dolů. Užívám si cestu, po dlouhé době je teplo a i vítr se zmírnil na snesitelnou mez. Brouzdám po okreskách a hltám vesničky, pole, vinohrady a každý strom okolo. K přehradě vede krásná silnička přes kopec a najednou je to tu.
Ty schody jsou fakt úžasné. Bohužel je nahoře branka, to by mi až tak nevadilo, ale cedule, že jsou schody pod kamerou, už mě celkem odrazuje. Představa, že se tu hádám s nějakým policajtem, nebo někde vysvětluju, proč se motám někde, kde se to nemá, je silnější než touha po zážitku sejít po schodech dolů, tak to vzdávám. Dolů ale vede asfaltová stezka, tak jedu. Asi v půli cesty je vyhlídka na přehradu a okolí, ale na stezce jsou sloupy které brání autům jet dál dolů. Motorka není auto, takže sundávám kufry, abych se protáhnul, a jedu dál dolů v naději, že stezka vede až k úpatí hráze. Bohužel to tak není, stezka končí po pár desítkách metrů, tak se aspoň projdu po kamenech k vodě, až kam to jde.
Přejíždím kousek do Peso de Régua, kde by měly být na nádraží další vraky lokomotiv. Světe div se, jsou tam. Tady to není tak jednoduché jako v Portu, ale nikoho nezajímá jakýsi divný člověk, které jde přes všechny koleje a poskakuje po starých lokomotivách, takže mám klid. Vlakům vůbec nerozumím, vůbec netuším, co to tu je, jaké jsou to typy lokomotiv, jak jsou staré, jaký mají příběh nebo jakoukoliv další informaci, ale neskutečně se mi to líbí. Prolézám lokomotivy stejně jako v Portu ze všech stran a vracím se do dětských let čisté radosti.
Aby byla nějaká změna, teploměr zase bojkotuje pohodovou jízdu na motorce, tvrdohlavě ukazuje číslo 4, a abych nezapomněl na zážitky, vrací se i vítr. Stejně ale zase stoupám na kopce, protože bych moc chtěl vidět jeden malý domeček.
Boulder house je mini dům, postavený mezi dvěma kameny na kopci nad vesnicí Pereira. Po příjezdu na místo mě ale čeká zklamání, dům z cesty není vidět a celý pozemek je oplocený. Na vratech je ale cedule s telefonním číslem a za branou vidím auto, tak za zeptání nic nedám, sundám helmu a jdu volat. Jak sundám helmu, tak se leknu jak hrom zvuku, které vydává blízká větrná elektrárna. Nikdy bych nevěřil, že ty listy můžou vydávat takový hluk.
Mám neuvěřitelné štěstí, telefon mi někdo zvedne, tak vysvětluju situaci a nevěřím svým uším. OK, moment, hned přijdu k vratům, paráda. Po chvilce přijde majitel, otevře mi bránu a jsem uvnitř. Dovoluje mi prohlédnout si celý dům že všech stran, jen nesmím dovnitř. Chce za to € 2,-. Tenhle dům je totiž jejich rodinná letní chata. Jeho předkové ji postavili ve 40. letech minulého století, takže dům není ani moc starý. Tehdy asi netušili, že jim za pár desítek let postaví za plotem větrníky, které jim tam budou řvát ve dne v noci, ale s tím se asi nedá nic udělat. Dům má neuvěřitelné kouzlo, moc mě mrzí, že se nemůžu podívat dovnitř, ale i z venku to stojí za to. Ptám se, jestli je tu pořád, nebo je to náhoda, že jsem tu na něj natrefil. Prostá náhoda a štěstí, včera přijel a dnes večer odjíždí, zase mi ten plánovač nahoře dopřál jednu radost navíc. Díky.
V noci má mrznout, takže jdu opět pod střechu, na tohle jsem už opravdu starý. Nacházím si kousek po cestě dům k pronájmu za krásnou cenu € 29,-. Po dnešní zkušenosti se rozhoduju, že si udělám tuning blasterů. Skoro celý den jsem měl zmrzlé ruce na kost a na konci dne jsem ani nemohl zmáčknout spojku, takže design stranou, účel světí prostředky.
Vyhrabu z kufrů dvě igelitky a díky noži, americké pásce a improvizaci se mění v krásné kryty, které by měli zabránit většině větru proniknout k prstům, doufám že to bude fungovat a vydrží to aspoň chvilku.
Zítra chci na sever a trošku se toulat po severním pobřeží Atlantiku směrem na východ, jak ale studuju předpovědi, mám z toho čím dál horší pocit. Po celém severním pobřeží hlásí sněžení na další tři dny, v oblasti, kde jsem, v noci mráz, ve Španělsku taky. Zpátky na jih Portugalska, kde má být trochu lépe, se mi už moc nechce. Po dvou pivech jsem zjistil, že moje mentální zdraví už je stejně celkem obnovené, a než se trápit zimou, tak prostě výlet zkrátím o tři dny a pojedu domů. Po cestě se ještě stavím v Biskajském zálivu na nějaká místa, tak se potoulám ještě tam. Největší starost mi dělají Pyreneje, kde hlásí sněžení každý den. To bude na motorce asi silný zážitek. Nakonec najdu okno v neděli dopoledne, kdy by sněžit nemělo, takže plán je zítra přejet Španělsko po okraji sněžení na severu, přespat pod Pyrenejemi a hned ráno přeskočit do Francie. Snad to klapne.

304km

2.4.2022

Ráno je krásné, slunečné a kurevsky studené. Teplota kolísá kolem 1-2 stupňů, které zhoršuje opět vítr, ke kterému začínám mít vyhraněný vztah. Nicméně se prodírám pomalu na východ. Nejhorší na této cestě byl vítr, který celou cestu vál ze severu, takže mně zleva. Občas je tak silný, že mi rve helmu z hlavy, takže mi podfukuje dovnitř, což je těžce otravné a nepříjemné, když to má člověk několik set kilometrů. Na každé benzínce do sebe lámu horký čaj a akumuluju teplo.
U města Soria pozoruju na severu temno jak z románu od Jiráska a děkuju za rozhodnutí jet delší, jižnější cestou, kousek na sever v horách to musí být zábava jak hrom. Volím ještě jednou delší cestu a místo na sever jedu dál na východ. I přesto chytím asi na 20km sněhovou vánici. Naštěstí prudký vítr nese sníh bokem a na silnici nezůstává nic, takže celkem v pohodě můžu jet. Po dalších pár desítkách kilometrů se vyjasňuje a já po hodně těžkém dnu dojíždím do Pamplony. Natankuju si na zítra, padám na hotel, strhávám ze sebe všechno a asi půl hodiny sedím ve sprše pod horkým proudem vody. Bavím se pozorováním bílých fleků na těle, lemovaných červenými pásy, jak postupně rozmrzám. Musím říct, že rozmrzání prstů na nohou je pozoruhodný proces, od necitlivosti přes mravenčení až k bolesti je to zážitek, který zanechá silnou vzpomínku.
Tento den jsem pasoval na svůj nejhorší den na motorce, jaký jsem zažil.

785 mrazivých km

3.4.2022

A máme tu rekord. Mínus tři s ledovou krustou na motorce jsem ještě neměl. Ale nefouká a to je hned veseleji. Hned ráno se balím, abych stihl přeskočit Pyreneje, než začne sněžit. Vyrazím na silnici a sleduju divný výraz protijedoucího řidiče v autě. Něco jako směs údivu a děsu, s výrazem PROČ v očích. No jo no, osel na motorce na náledí pod horami, co bych chtěl. Celá situace se vysvětluje už po pár desítkách metrů, když najíždím na kruhový objezd. Tak nějak jsem totiž jel v protisměru. Není to dvouproudovka, ale čtyř s širokým trávníkem mezi oběma proudy. OOPS, tímto se omlouvám, ještě že tam jel jen jeden…
Vzhůru nahoru na horu. Jedu opatrně, mám strach z náledí, protože večer pršelo a potom přišel mráz.
Cesta je ale pohodová a hlavně bezvětrná, takže mě i baví zastavovat a fotit. Proti mým obavám je všechno v naprostém pořádku a já v klidu přejíždím do Francie. Tady se opět vrací vítr (grrrrr) a já jedu na sever. Postupně se otepluje na 6 stupňů, žádná hitparáda to teda není, ale lepší než včera.
Odpoledne přijíždím k silnici D948, která spojuje pevninu s malým ostrůvkem a je zajímavá tím, že se po ní dá jet, jen když je odliv. Příliv ji 2x denně zaplaví a uzavře ji. Když přijedu, tak je zrovna odliv, takže se jdu projet po ní. V polovině to ale vzdávám, protože poryvy větru jsou tak silné, že mě několikrát skoro shodily z motorky, a já nehodlám riskovat, že bych se tu někde natáhnul. Udělám si pár fotek a řeším plán, co dál. Bohužel předpověď se zhoršila. Další den má být to samé plus déšť, kašlu na to a rozhoduju se, že pojedu domů a dotáhnu to zítra až do cíle.
Francie je protkána radary a povolená je jen 80km/h. Naprostá tragedie. Táhnu se pořád za auty, oči na stopkách jako nějaký hlemýžď, a jen když je přede mnou rovinka bez budky na kraji, tak předjíždím. Přede mnou je táhlé, přehledné údolí a já mám konečně možnost předjet 4 auta, za kterými se táhnu snad 10km. Takže plný, abych to stihnul, krásně je vezmu a jedu do kopce, kde na mě na horizontu už čeká přivítací výbor na motorkách. Ouvej, tohle není dobré. Jeden přede mnou, jeden za mnou, taktika dobrá, svádějí mě na parkoviště a už to jede.
Řidičák, techničák, lámané anglické dotazy a potom google překladač stvrzuje ortel. Na 80 jsem měl 133km/h, což je ve Francii na okamžité odebrání řidičáku a soud. Naštěstí zabírá moje obvyklá taktika sypání popele na hlavu, žádné vzpoury, sem tam nějaká prosba a hlavně pořád něco žvanit. Po obvyklé diskuzi odkud, kam, jak dlouho, kudy, počasí, atd. se borci smilovali a papíry mně vrátili. Do protokolu napsali 125km/h a ještě jedno hnusné číslo do kolonky €. To číslo bylo 90. Zabolí to, ale můžu jet dál, a to je pro mě to hlavní.

802km

4.4.2022

Dnešní ráno ukazuje, že se blýská na lepší časy, mínus jedna je výrazné zlepšení proti včerejšku. Vyrážím hned ráno, mám před sebou celkem dlouhou trasu, chci přijet až domů. Jestli si mám vybrat mrznout jeden den dlouho, nebo dva dny poloviční čas, volím první možnost. Zítra má navíc pršet po celé Evropě, kdežto dnes mi hrozí déšť jen na úseku od hranic ČR do Prahy a potom kousek po D1. Taky je ale možné, že se mi podaří tomu ujet, uvidíme. Cesta odsýpá, kolem Paříže se otepluje na krásných 7 a hlavně, celou dobu mám vítr v zádech. Tomu říkám luxus, hlavně aby nám to vydrželo. Moje touha bohužel naplněna nebyla, asi 100km před hranicemi ČR se dostávám do sněhové vánice, ale naštěstí opět vítr nese sníh pryč, takže silnice jsou v pohodě a vítr mám pořád v zádech. Postupně sněžit přestává a začíná až u Prahy. Při tankování na D1 působím trochu pozdvižení, když tankuju při vodorovně letícím sněhu ve vánici, ale je mi to fuk. Už jsem myšlenkami doma, jen přejet Vysočinu a mám to. Po Vysočině si užívám ráje, když se teplota zvedne z 1 na 4 stupně u Brna, jen už necítím nohy. Když kolem půl desáté doma parkuju, tak jdu jak kačena, nohy vůbec necítím a musím se opírat, abych se nerozplácl na zemi…
První věc, kterou doma udělám, je napuštění horké vany, kde strávím snad hodinu za postupného dopouštění horké vody, a potom už jen postel.

1550km

Závěr

Možná to vypadá, že podle popisu tenhle výlet moc nevyšel, ale opak je pravdou. Viděl jsem hodně zajímavých míst, otestoval ruku, zajezdil jsem si, pozametal svinčík v hlavě, potkal jsem fajn lidi, v pořádku se vrátil domů, všechno mi vyšlo přesně tak, jak jsem chtěl. Možná, kdyby bylo o 10 stupňů víc, tak by to byla větší pohoda, ale aspoň mám na co vzpomínat.
Portugalsko můžu vřele doporučit pro cestování stejně jako Španělsko. Krásné silnice s malým provozem mimo hlavní trasy, spousta míst k vidění, pohodoví lidé, moře, hory, olivové háje, lesy, prostě všechno, co člověk chce. Pro někoho je problém vzdálenost, ale to se dá dnes jednoduše řešit odvozem motorky do Španělska a tam doletět, člověk ušetří čas, riziko nehody, opotřebení motorky a finančně to vyjde více méně na stejno. Tuhle službu můžu doporučit a taky doporučuju hledat přepravce, dnes už je konkurence i v této oblasti a je zbytečné platit zbytečně víc peněz za stejnou službu.
Pokud by někdo chtěl souřadnice míst, kde jsem byl, můžu je poslat. Nicméně podle názvů by si je každý měl sám jednoduše dohledat.
Rozhodně se na Pyrenejský poloostrov ještě vrátím, je to kus velké země, poměrně málo svázané silniční šikanou známou z Francie, Itálie, Rakouska atd., a člověk se tu může cítit svobodně a volně. Takže zase někdy příště znovu. Doufám.