2023 - Irácký Kurdistán - Bohém a pragmatik jedou na východ

Přípravy

Irácký Kurdistán jsem měl vyhlédnutý už dlouho, dokonce s jedním konkrétním termínem startu, který ale bohužel nevyšel, takže žádné extra přípravy ani nebyly třeba. Přezout motorku, vyměnit olej, sbalit se a hotovo.
Mnohem zajímavější to bylo s parťákem na cestu. Původně jsme byli domluveni s Rosťou, se kterým jsem byl v roce 2017 v Íránu. Jenže měsíc před odjezdem si jeho manželka potrhala vazy v koleně a v termínu naší cesty má jít na operaci, takže konec. Řeším otázku, jestli jet sám. Mně by to ani tak moc nevadilo, jsem sám se sebou rád a nemám s tím problém. Jenže v momentu, kdy nejde všechno podle plánu, je dobré mít parťáka, se kterým si můžeme vzájemně pomoct 3.500 km od domova. Takže začínám sondovat mezi kamarády, což samozřejmě měsíc před odjezdem není úplně jednoduché. No a potom to přišlo, moje přítelkyně Káťa mi povídá: „Proč neřekneš Luborovi?“
Tak tohle mě vůbec nenapadlo. Lubor, volnomyšlenkářský muzikant, člověk z party motorkářů, kteří jezdí kratší výlety, kdy předem vytyčený cíl nemusí být nutně dosažen (většinou není) a po celodenních přerušovaných projížďkách (hlad, žízeň, kouření a další zbytečnosti) u večerní sklenky utužují letitá přátelství. Nicméně u jejich příběhů z cest padám ze židle smíchy, což by mohla být záruka zážitků na naší cestě. Lubor sice nemá žádné cestovatelské zkušenosti, ani moc motorku na off, ale lidsky je to člověk v pohodě a v pořádku, tak mu přece jen tak volám. Navzdory všem mým předpokladům asi po dvou dnech říká ano. Vrátím si rukou údivem spadlou čelist zpátky kam patří a jdeme plánovat.
Lubor pojede na své letité Hondě NT 700 Deauville, takže na nějaký extra off můžu zapomenout. Nevadí, budeme se holt držet na silnicích. Předávám mu u piva seznam věcí, proškrtám, co nebude potřeba, a to jsou vlastně naše jediné přípravy.

Irák vs Irácký Kurdistán

Hodně lidí netuší, že Irák jsou vlastně dva státy v jednom. Většinou známe jen Irák jako takový, včetně jeho pohnuté nedávné historie. Takže většinu reakcí na cíl cesty si umíte představit, podle většiny našich známých a kamarádů jsme byli pohřbeni už na hranicích. Už mě ani nebavilo pořád dokola vysvětlovat, že Irácký Kurdistán je autonomie s vlastní vládou, hranicemi, policií, armádou a zákony, že je to něco naprosto odlišného proti „pravému“ Iráku. Tady žije islám a křesťanství vedle sebe v naprostém klidu a pohodě. Na ulici potkáte holku v tričku na ramínka s prsy číslo 4 v tričku pro prsa číslo 2, jdoucí a družně se bavící s holkou celou zahalenou, až na tankistický průzor před očima. Ve velkých městech koupíte alkohol v obchodu i v baru a na ulici kromě mešit můžete vidět křesťanské sochy a kostely.
Vstup do Iráckého Kurdistánu také neopravňuje ke vstupu do Iráku samotného, na to jsou potřeba jiná víza a pokud přijedete omylem na hranice, tak vás (stejně jako nás) otočí zpátky do Kurdistánu.

Před odjezdem

Dva dny před odjezdem u nás, kde o sněhu čteme jen z pohádek a díváme se na něj v dokumentárních pořadech, vidím po probuzení zasněžený trávník na zahradě. A sakra. Další ráno mě přivítá krásná podzimní mlha, jenže teď už má být skoro měsíc jaro. Nějak mi to počasí na výlety poslední léta nepřeje. Vloni ve slunném a žhavém Španělsku v dubnu mínus 3 a teď tohle. No nic, chvilku to přežijeme a jedeme na jih, musí to být lepší a lepší, pokud to nepřepískneme, nepřeskočíme rovník a neskončíme na jižním pólu.

DEN 1 – 1.009 km

Ráno jsou krásné čtyři stupně, což je zlepšení o 100 % proti včerejšku, takže to sice beru pozitivně a jako příslib na lepší zítřky, stejně ale oblékám maximální izolační nabídku, co proti zimě mám. V osm hodin máme sraz na benzince, při mém příjezdu Lubor spokojeně chroupe bagetu, v čemž mu pomáhají jeho cvakající zuby, takže mu to jde celkem rychle. Nedočkavý, napnutý, troška obav, hodně těšení, no prostě má stejné emoce jako u všeho, co je poprvé.

První zastávku máme na hranici SK-HU, kde kupujeme dálniční nálepky, standardní úkon, který ovšem Lubor okoření ztracenými € 20, které se bez jediného slova reinkarnovaly do plachty a v silném ledovém větru letěly na svou vlastní výpravu. Nevím, co to se mnou je, ale místo obvyklých vtipů na konto oběti mám dokonce soucit, ta zima asi ovlivňuje i emoce nebo co.

V Budapešti se konečně otepluje a my slavíme každý vyšplhaný stupeň velkými oslavnými chóry do interkomu. Postupně jde teplota až na krásných 19 stupňů, což nás naplňuje optimismem a pozitivní náladou.
Na hranicích učím Lubora, že pravidla pro motorky jsou taková trošku volnější, takže kolony a nějaké čáry na silnici se řeší s citem a svobodnou myšlenkou. Tím pádem máme hranice rychle za sebou a pokračujeme dál.

Pozitivní náladu jedním rázem utne déšť u Bělehradu, který se na nás tak těšil, že s námi jede až do večera. Teplota klesá na 9 stupňů, abychom se zase tak nerozmazlovali a aby nebyla nuda, občas se k tomu přidá krásná bouřka s blesky kolem nás. Po přeskočení bulharských hranic bereme první hotel s rozumnou cenou a za bubnování deště do střechy rozjímáme u piva nad dnešními zážitky. Pro mě to byl jen otravný tranzit, ale pro Lubora první pokoření 1000 km za den a stovky dalších mikro zážitků. Vychutnáváme si pivo, druhé, třetí… Na dlouhou dobu poslední.

DEN 2 – 615 km

Ráno máme krásné 4 stupně, ale už jsme zocelení ze včerejška, takže nás něco takového nemůže vystrašit.
Dnes máme v plánu dojet do Istanbulu a tam si dáme jeden den oraz na prohlídku města. Cesta ubíhá bez komplikací a asi jediné co stojí za zmínku je to, že stejně jako vždycky vyberu tu nejpomalejší frontu na hranicích. Tři auta před námi zaberou stejný čas, jako šest vedle. Nóóóó, nemá talent, by se dalo říct.

To už nám samozřejmě zase prší a s krásnými 7 stupni je jízda na motorce opravdu zábavná. Lubor řeší klasické problémy zelenáče na první cestě, jako třeba, že mu celkem dost teče do helmy, tam mu kape na brýle, takže nevidí vůbec nic. Impregnace na botách je evidentně krátká na dlouhotrvající déšť a v nepromokavých návlecích, které jsem mu půjčil na cestu, se mu blbě mačká spojka, takže jede bez nich. Prochází klasickými fázemi, od údivu přes vztek až po rezignaci. Oproti tomu já, s návleky na boty, helmou, kde proteče sem tam kapka a rukama schovanýma ve sloních uších s vyhřívanými hefty, su na tom o poznání líp. Když na benzínce vidím, jak ždímá rukavice, tak mu půjčuju moje rezervní, kde výrobce slibuje nepromokavost a na helmu mu lepím provizorní štítek nad plexi, který by mohl odvést vodu od problémového místa spoje horního okraje plexi a helmy. Obě řešení jsou úspěšná a cesta je o kousek příjemnější jak pro Lubora, tak i pro mě, protože rázem ustanou nadávky na helmu.

V Istanbulu máme zamluvený hotel za krásných $ 16,-, který by podle Google Maps měl mít terasu za plotem, a tím pádem možnost mít motorky v bezpečí. Trochu nám cestu komplikují uzavírky a jednosměrky, které navigace považuje za obousměrné, ale nejsme v EU svázané pravidly a nervózními řidiči. Tady motorka může kamkoliv, od pěší zóny, přes chodník až po jednosměrky, což Lubora naučí dalším dovednostem a pootevřou se mu mantinely možností, kam všude se s motorkou může vjet.
Po příjezdu na hotel se pro jistotu ptám, jestli tam opravdu mají možnost parkování motorek na terase za plotem, po odsouhlasení zaplatím a chci hodit motorky dovnitř. V tu chvilku se ukáže, že recepční anglicky vlastně umí jen kývat hlavou a říkat yes. Po zmateném dohadování, aniž by pochopil, co vlastně chceme, se zoufale zeptá, jestli můžeme mluvit rusky a teprve potom chápe, cože jsme to po něm chtěli. Terasa tam sice je, ale jediný průchod je jednak úzký na projetí motorky, a navíc je tam několik vysokých schodů. Jsem celkem naštvaný, jenže už máme zaplaceno, tak hledáme řešení. Recepční odběhne za roh a domlouvá nám parkování u chlapíka, který tam má prostor na parkování aut. Domlouváme se na ceně € 25,- za dva dny a dvě motorky. Budu rozhodně klidnější, když budou motorky pod dozorem. Vidět z ulice nejsou, a navíc před nimi stojí auto, tak snad bude všechno OK.
Jdeme na hotel, mám pokoj ve 4 patře, takže funím jak lokomotiva Tomáš (myslím že i s párou) a k tomu po otevření pokoje vidím manželskou postel. Protestuju, že jsem objednával oddělené postele a výsledkem je, že dostáváme každý svůj pokoj bez navýšení ceny. Nakonec, proč ne.

Vyrážíme na obhlídku okolí, procházíme se po uličkách s obchůdky, kde je úplně všechno. Chci koupit místní simku, musím být ve spojení kvůli práci, a taky chceme komunikovat s našimi blízkými. Je to nějaké divné, na hotelu nám nabízí simku bez omezení dat za € 33,-, což mi připadá hodně a na těch pár dnů nepotřebujeme neomezená data. Po cestě v nějakém obchůdku mi klučina nabízí 25 GB za € 26,-, tak to beru. Zavolá bosse, který hodí simku do telefonu, všechno zprovozní a chce zaplatit € 35,-. V obchůdku je hrozné vedro, tak shazuju oblečení až do trička, protože je mi jasné, že tohle nebude na chvilku. Protestuju, že dohodnutá cena byla jiná a opět se dovídám, že sokolík mladý nezkušený umí anglicky jen trochu a číslovky jsou jeho slabina. Nakonec se domlouváme na € 28,- s tím, že dvě eura mi zaplatí sokolík ze svého, jako ponaučení pro příště. Tak získávám 20 tureckých lir, což jak později zjišťuju je jen jedno euro, takže sokolík sice anglické číslovky neuměl, zato turecké mu šly mnohem líp. Celou situaci pozoruje Lubor z ulice za sklem. Jak jsem vyšel ven, tak mi říká: tvl, jsem myslel, že se tam jdete bít, jak ses začal svlékat. Celý den uzavře větou – jo, v Turecku není nic problém, dokud něco nepotřebuješ.

DEN 3 – 28.500 kroků

Dnes místo motorů budeme žhavit nohy po Istanbulu. Jsme kousek od centra, takže mažeme k Modré mešitě. Začíná to hezky, mešita je zavřená a u Hagia Sofia je fronta, jakou jsem naposledy viděl před mauzoleem Lenina. No nic, jdeme dál k moři přes bazar. To už je zajímavější, na bazaru se nám snaží prodat všechno co je k mání a nic není překážka, včetně dopravy do Evropy.
V celém centru mám pocit, že nejsme v Istanbulu, ale v Moskvě. Takovou koncentraci Rusů jsem nikde jinde neviděl. Všude kolem nás zní ruština a typicky ruské děvušky jsou všude kolem nás. Evidentně oblíbená destinace pro tento národ.

Kus cesty se vracíme, protože Lubor zahlédne na chodníku šneka, kterého si musí vyfotit, protože tenhle šnek turecký, je minimálně o 1% rychlejší než šnek, kterého známe z našich luhů a hájů. Žasnu nad jeho zoologickými znalostmi a jdeme fotit, protože tohle by nám doma nikdo neuvěřil.

Pomalu se přesuneme až k moři a řešíme, jestli jít dál na Galatskou věž, nakonec nás počasí odrazuje a jdeme směrem k Sulejmanově mešitě.
Sulejmanova mešita je jedna z největších mešit v Istanbulu, v Turecku. Byla postavena za vlády Sülejmana Nádherného, za jehož vlády se stala Osmanská říše světovou mocností. Stavba začala roku 1550 a byla dokončena za pouhých 7 let, roku 1557. Díky své poloze na jednom z istanbulských kopců je dobře viditelnou dominantou města. Čtyři minarety s celkem deseti balkóny mají symbolizovat, že Sülejman Překrásný byl desátým osmanským sultánem a čtvrtým padišáhem od dobytí města.
Zrovna je čas mezi modlitbami, tak jdu dovnitř, obdivuju stavbu a na měkkém koberci relaxuju. Lubor odmítl jít dovnitř, ale je tu takový klid, že se pro něj vracím a dávám mu to rozkazem. Tak můžeme moudře pohovořit o životě. Nakonec sám, rád, musel uznat, že to stálo za to.

Když jdeme zpátky, u Hagia Sofia žádná fronta není, tak jdeme dovnitř.
Hagia Sofia, čili chrám Svaté Moudrosti, je byzantský chrám z let 532–537 v zátoce Zlatý roh v Istanbulu, jedna z nejznámějších sakrálních staveb světa. Původní křesťanská svatyně s centrální kupolí a sídlo patriarchy byla po dobytí Konstantinopole Osmany upravena na mešitu (a později opatřena minarety). V roce 1934 byla v rámci Atatürkových reforem sekularizována a až do roku 2020 sloužila jako muzeum. Od července 2020 se v ní opět konají modlitby. Téměř tisíc let (do dokončení katedrály v Seville v roce 1520) byla největší katedrálou na světě a největším uzavřeným prostorem na světě.

Stavba je to krásná, ale lidí je tu, jako by za komunistů v obchodě dostali banány, takže rychle mizíme. Při odchodu už je zase venku fronta, takže jsme se štěstím chytili nějaký výpadek turistů a věřících, co chtěli dovnitř.
Podle slibů rosniček začíná pršet, tak se jdeme schovat a po dešti jdeme omrknout ještě přístav. Bohužel, volný přístup do přístavu je nemožný, tak se jen tak procházíme okolo, aby nás opět chytil celkem silný slejvák. Najdeme útočiště pod mostem, kde se z hloubky bahna a prázdných lahví vynořují bezdomovci a další zoufalci, kteří se schovávají před deštěm, stejně jako my.

DEN 4 – 960 km

Dnes jedeme dál, směrem na jih, a konečně máme modrou oblohu hned ráno. Jsme s Luborem domluveni, že vyrazíme brzo, protože počasí má být večer mizerné a jediný prostor, kde by mohlo být hezky, je okolí Adany, takže to chceme dotáhnout až tam.
Ráno nemůžu dospat, jsem vzhůru už kolem čtvrté hodiny ráno, částečně taky proto, že rusky mluvící pár z vedlejšího pokoje něco řeší na chodbě. Pomalu vstanu a slyším, že ani ruští sousedé nemůžou spát. Jenže oni mají mnohem lepší zábavu než já, kdo se nudně balí na cestu. Podle frekvence a intenzity zvuků byl on celkem zdatný a ona celkem spokojená, potlačím závist a radši jdu vzbudit Lubora. Ten už je ale vzhůru taky, tak jdeme na to – na balení a odjezd samozřejmě.

Jedeme přes most Bospor a Lubor mohutně oslavuje další milník, vjezd do Asie na vlastní motorce.
Cesta nám celkem hezky ubíhá a mohla by ubíhat i rychleji, kdybych špatně neodbočil a nezajeli jsme si asi 20 km opačným směrem, než jsme potřebovali. Nu což. Na této cestě jsme dnes také zažili další druhy počasí, které jsme po cestě ještě neměli, jako například sněžení, mlhu a prudký boční vítr. Postupně stoupáme až do 1.580 m, čímž Lubor překonává další svůj rekord, tentokrát výškový.
Je zima jako v psinci, ani ne tak teplotou, ale hnusným ledovým bočním větrem. Každou chvilku rozmrzáme na benzinkách a modlíme se, aby už bylo trochu tepleji. To se nám splní až asi 100 km před Adanou, kde začneme klesat z hor, které jsou teda mimochodem opravdu krásné. Míjíme zasněžené vrcholky hor s krásnými scenériemi, které ale na fotkách nejsou, protože zastavit a fotit v téhle sviňské zimě vůbec nemáme chuť.

Po klesnutí do nížiny se konečně otepluje až na luxusních 23, takže chrochtáme blahem a hledáme kemp. To se nám tak nějak nepodaří, ale najdeme nádherné místo na stanování u jezera. Postavíme stany pod stromy, vytáhneme slavnostní doutník a pozorujeme v dálce mohutnou bouřku nad horami. Nejčastější Luborova věta dne, večera, a i dalších dnů byla: „Tohle mi doma nikdo neuvěří!“ Tohle je přesně to, jak by měl vypadat cestovatelský večer. Noc nám teda „zpříjemňují“ koncerty žab, koček, psů, vran, kohoutů a nad ránem Tarzanův zpěv z minaretu, který je asi 100 m od nás, ale i tak to byla krásná první noc pod stanem.

DEN 5 – 541 km

I přes noční koncerty, které si užíváme z první řady, jsem vstal do dobré nálady. Po ránu nám ještě mezi stany projde stádo koz jako tečka za celým kulturním programem. Je krásně teplo a jasno, a to nám stačí ke štěstí samo o sobě. Vyrazíme na cestu, jenže při projíždění městem najednou Lubor hlásí, že mu chcípla motorka. Po opětovném nastartování sice jede, ale nedrží volnoběh. Nějakým způsobem vyskáčeme z města a při první možnosti bezpečně zastavit jdeme zkoumat co se děje. Motorka nedrží volnoběh, ale jinak jede. Po vypnutí a zapnutí klíčku je najednou i volnoběh ok, motorka jede úplně standardně, tak to bereme jako nějakou sporadickou závadu a jedeme dál.
Po cestě chytneme pár kapek deště, ale jinak je krásně teplo a slunečno, takže nám cesta krásně ubíhá.

Odpoledne při popojíždění ve městě začíná motorka opět stávkovat a je to horší a horší. Najdeme rychle hotel, abychom měli zázemí, a jdeme řešit o co jde. Po konzultacích s mechaniky z Hondy nakonec docházíme k závěru, že bude asi problém s palivovým čerpadlem, které když se motorka hodně zahřeje v městských zácpách, tak bude překážkou. Už takovou závadu v minulosti měli a na žádnou jinou příčinu nepřicházíme. Řešíme, jestli by šlo koupit nové čerpadlo a nechat si ho poslat do Turecka, ale nikde není skladem a z Japonska by doprava trvala 3 týdny. Takže se domlouváme, že prostě pojedeme dál, budeme se vyhýbat městům a budeme pozorovat, jestli se situace zhoršuje nebo ne. Když už jsme tady, tak aspoň vyměníme shořelou žárovku v tlumeném světle, která se odporoučela do věčných lovišť někde před 1.000 km. Lubor sice náhradní nemá, ale v dálkovém je stejná, tak je vyměníme a motorka zase bude vidět. Je to sice práce horší než tahat ježka z klece, ale nakonec přece jen slavíme úspěch.

DEN 6 – 346 km

Po luxusní snídani, okořeněné výhledy na krásnou servírku a po hledání Luborovy platební karty (hledání karty, klíčů, peněženky a dalších věcí je na seznamu celkem často, takže už ani nepanikařím a jen prostě čekám) můžeme vyrazit. Jedeme podél syrských hranic s ostnatým drátem a častými hláskami vojáků, při tom vzpomínáme na náš ostnatý drát na hranicích před rokem 1989. Překračujeme řeku Tigris, kterou si pamatuju z učiva dějepisu a blížíme se k hranicím. Na turecké straně je dlouhá kolona, která ale jde celkem předjet. Občas nám nějaké auto muselo uhnout, ale nikomu to nevadí, všichni nám ochotně dělají volnou cestu, takže jsme rychle na začátku kolony. Tak jdeme na to. Výstup z Turecka není tak jednoduchý, jak jsme si mysleli. Na konci procesu nám chybí jedno razítko, tak se musíme vrátit. Celník nám oznamuje, že abychom razítko dostali, musíme nejdřív zaplatit pokutu, kterou jsme nějakým záhadným způsobem někde získali. Celník umí anglicky jen asi pět slov a tři z toho jsou how are you, takže nevím, za co a kolik, ale víme, kam máme jít platit. U okénka se dovídáme, že platba je možná pouze v hotovosti buď TLR nebo USD. Liry nemáme, tak platíme dolary. Dávám techničák a policista mi oznamuje výši pokuty. Budu platit celý jeden dolar. Uff, tak tomu říkám flastr. Protože Lubor je o 100 % horší desperát než já, dostává pokutu $ 2,-. Po zaplacení se nám objeví razítka v pasu a my můžeme opustit Turecko.

Na Irácké straně pokračujeme v předjíždějícím rituálu, nikdo se nezlobí, nikdo nenadává, stejně jako před chvílí na turecké straně. První úředník nám dává formulář, který nás bude doprovázet celý proces. Jdeme si stoupnout do fronty na vstupní razítko do pasu, jenže ouha, tady je lidí jako před Lidlem, když mají akci, takže fronta končí až venku před odbavovací halou. Čekáme, nic jiného se nedá dělat. Po asi 10 minutách se ale stane malý zázrak, který je na východě celkem častý. Všimne si nás náš „průvodce“, bere nás za rukáv a táhne nás dopředu. Prohodí pár slov s policistou za přepážkou a bere nás kolem front za přepážky k policistům. Tam nás posadí do kožené sedačky a my v pohodlí, za závistivých pohledů lidí z fronty za skleněnou stěnou, jen čekáme na vyřízení formalit.

Platíme poplatek za vstup, něco jako víza $ 75,- a za 10 minut jsme venku. Tohle bylo opravdu štěstí, protože jinak bychom tam čekali minimálně 2-3 hodiny. Po sběru dalších razítek máme vstup hotový a jdeme ještě vyřídit vjezd vlastním vozidlem.
Při čekání na prohlídku motorek a zapsání VIN potkáváme Rakušana, který jde pěšky z Rakouska do Mekky. Lidi dělají po celém světě bláznivé věci, tenhle je na cestě už tři měsíce a další tři ho ještě čekají…
Po kolečku dalších asi čtyř míst a zaplacení $ 30,- máme všechno hotovo a po 2,5 hodinách jsme v Iráku. Hned za hranicemi je benzinka a obchod, kde měníme peníze a kupujeme místní sim kartu. Samozřejmě jsme středem pozornosti mnoha lidí okolo nás. „How are you? Where are you from? Welcome Kurdistan“ jsou nejčastější tři věty co slyšíme kolem nás.
Lubor je z toho překvapený a nadšený, protože samozřejmě pod tíhou našich nezávislých a objektivních médií čekal (a jeho přátelé taky), že nás zastřelí už když pojedeme podél syrských hranic, kde hned za ostnatým drátem čekal snipery, číhající na turisty z Evropy. Místo toho se potká v obchodě s prodavačem, který mu oznámí, že karty nebere (ještě jsme neměli vyměněné peníze), a tak vodu, kterou si chtěl Lubor koupit, si má vzít zdarma. No a peníze si nevezme, ani když mu je potom Lubor přinese za dvacet minut.

Konečně jsme tady a můžeme místo tranzitu začít užívat radosti cestování. Lubor si zvyká na check pointy, které jsou celkem časté, a navíc si vojáci chtějí často povykládat. „How are you, where are you from, welcome“….

Jedeme se podívat na torzo bývalé vily Saddáma Husejna, jižně od města Adamija, na vrcholu hory Gara. Jedem po místních silničkách, občas jedeme po šotolinách, takže já su šťastný a Lubor je ve stresu. Všechno je, jak má být. Samotná cesta nahoru je žalostná, vila je ve výšce 2.050 m. Bohužel dnes už vilu obývají vojáci, kteří hlídají vysílače a antény. Vstup dovnitř není možný, vojáci jsou neoblomní, ani fotit zvenku nesmíme. Tenhle zákaz ale poruším a fotím si tajně i budovu, která teda leccos pamatuje a bývalou luxusní vilu moc nepřipomíná. Výhledy jsou ale úchvatné. Lubor fotí, protože jinak mu tohle doma nikdo neuvěří.

Blíží se večer, takže si najdeme hezké místo na stany, dáme slavnostní první Irácký doutník a jdeme na kutě za vzdáleného koncertu psů z okolních vesnic

DEN 7 - 328 km

Světlo je tu už od čtyř hodin ráno a v sedm hodin večer je úplná tma. Jsme celkem daleko na východu, ale čas je posunutý jen o jednu hodinu, takže denní režim je tu úplně jiný než u nás. Tím pádem vstáváme hodně brzo a brzo i vyrážíme na cestu. Já teda vstávám brzo a Lubor je k tomu potom mnou donucen. Lubor má drobné zdravotní potíže, tak se domlouváme, že pojedeme do hlavního města Erbilu, a tam strávíme dvě noci na hotelu, aby se mohl dát do kupy. Po cestě ale můžeme vidět jeden z mých hlavních cílů, na který se moc těším a hodně ho chci vidět.

Nejdřív po cestě máme místo Gali Sherana, což by měla být tyrkysová říčka v kaňonu. Jedeme kolem Amadíje, města na náhorní plošině, na které je spousta hezkých pohledů. Postupně jedeme na menší a menší silničky, projedeme zákaz pro auta, který ale pro motorky samozřejmě neplatí, silnička se mění v šotolinu a já si zase užívám. Sonduju terén a dávám informace Luborovi. Před jednou vracečkou v kopci s volnými a velkými kameny zastavuju Lubora, tady by měl asi problémy a vracím se za ním. Po cestě slyším v interkomu nějaké nadávky a žuchnutí na zem. Hlína byla moc měkká a Lubor se i s motorkou na bočním stojanu poroučel na zem. Zvedneme ji, mrkneme z dálky na řeku, uděláme pár fotek a pokračujeme k hlavnímu cíli dnešního dne, a i celého výletu.

Po cestě samozřejmě absolvujeme několik check pointů. Na jednom z nich se nás ptá voják, kam jedeme, takže mu v domnění, že se ptá z nadšení, jako hodně dalších před ním, řeknu zaklínadlo – Dore Valley. No a tím je náš osud zpečetěn, Dore Valley je prý zavřené a my tam nesmíme. Na otázku proč, místo odpovědi volá velitele a mažeme na kobereček. Dore je zavřené a jen opakuje pořád dokola - security. Netušíme proč. Když se výslech pořád prodlužuje, začnu se na oko trochu ošívat a slibovat, že tam nepojedeme. Nakonec se velitel smiluje a pouští nás. Odbočku samozřejmě nemineme a odbočujeme na Dore, bohužel za pár km je na silnici další check point a ten už nás dál nepustí. Dore prý bude uzavřeno 7 dnů, důvod je, jak jinak - security. Chybělo nám pouhých 5 km. Smutný a zklamaný, takové jsou moje pocity, ale nic s tím neudělám. Po cestě si užíváme pohledy na divokou řeku, která je kalná, tím jak s sebou tající sníh bere z hor všechno, co je v cestě. Celkem hrozný pohled je na stromy v řece, které jsou ověšeny plastovým odpadem, ale to je bohužel v této části zeměkoule běžný jev.
Šánidar cave – k jeskyni vede krásná silnice a pod ní je velké parkoviště, takže tohle asi bude velká atrakce. K jeskyni vede dlouhý chodník a schody, Luborovi se nechce a já su bez nálady, tak se jen podíváme z parkoviště.

Sheraswar monument - historické místo, na kterém se odehrála bitva Kurdů se silami iráckého režimu v době vlády Saddáma Husajna, které jednotky Pešmergů v této bitvě odrazily. V momentu, kdy zaparkujeme před památníkem se probírají z letargie vojáci, kteří památník hlídají. Neumí ani slovo anglicky, chodí za mnou jako pejsci a brání mi ve focení, jako bych chtěl vyfotit nějaké tajné zbraně. Měním taktiku a běhám kolem tanků tak rychle, že mi nestačí a vždy, když su z dohledu, dělám rychlé fotky.

V Erbílu jsme si našli nocleh na kraji města, abychom nepokoušeli osud po posledních problémech s motorkou v Turecku. Motorky jsou přímo před recepcí za závorou a recepční slibuje, že nebude v noci chrápat místo házení očkem po motorkách. Možná su trochu paranoidní, ale po pokusu ukrást nám motorky v Kazachstánu nechci nic podcenit.
Když ze sebe zase uděláme lidi, vyrazíme do blízkého okolí a pozorujeme východoměstský šrumec. Já města nemám moc rád, vlastně vůbec, ale tady na východu je to nějaké jiné. Víceméně je každý odpovědný za svůj život sám, takže je normální že chodníky jsou 30 cm nad silnicí, občas chybí poklop kanálu, sloupy jsou náhodně rozesety kdekoliv, všichni chodci i řidiči se pohybují systémem náhodných výbuchů, občas je pergola před obchodem přesně ve výšce čela atd., atd., atd. Nikomu ale nic nevadí a když přijmete riziko, že skútr vás může přejet naprosto kdekoliv, aniž by bylo vůbec možné na toto místo skútrem přijet, tak je ten systém osvobozující. Na tento systém si člověk musí zvyknout, ale když ho přijme, tak zjistí, že původně totální chaos má svá pravidla, jen jiná než v Evropě. Nikdo tu neudělá nic nepředvídaného, když auto přejíždí z pruhu do pruhu, nikdy nepoužije blinkr, a přesto se s nikým nesrazí. Manévr je pozvolný a ten, komu se nacpe do cesty prostě zareaguje a přibrzdí. No a samozřejmě zatroubí, ale při tom je za volantem ledově klidný. Žádné rozčilování nebo vzteklá gesta. Navíc je to tady jen slabý odvar dopravy v Íránu, takže pro mě pohoda, pro Lubora další laťka, kterou zdolal na motorce. Nutno dodat, že jsme za celou dobu pobytu v Iráku neviděli ani jednu nehodu, a dokonce ani nijak poškozené auto.

DEN 8 – 29.000 kroků

Ráno je světlo brzo a my, starší a pokročilí, vstáváme samozřejmě s kuropěním. Máme den volna, budeme se toulat po městě, takže není kam spěchat. Řešíme pracovní věci, když v tom Lubor zděšeně zahlásí: „Ty vole, došlo mi upozornění, že se mi přihlásil někdo k mailu z Iráku a že si mám změnit heslo. Mám to udělat????“
Já – vole však to jsi ty ne?
Lubor – aha vlastně, to jsem já…

Erbíl je čtvrté největší město v Iráku. První známky osídlení sahají do doby před 150 000 lety a dějiny citadely v centru města jsou staré přes 7000 let, což z ní dělá jedno z nejstarších nepřetržitě osídlených městských sídel na světě.
Do centra to máme necelých 6 km, tak se domlouváme, že půjdeme pěšky minimálně jednu cestu. Erbíl má skvělý dopravní systém několika okruhů kolem města a přímé cesty do centra, takže jdeme pořád rovně. Cesta je plná rozporů, moderní výškové paláce střídají polorozpadnuté domy a takových protikladů je tu hodně. Míjíme
několik obchodů s alkoholem, sochu Panny Marie, holky přeodhalené i přezahalené atd. Spoustu věcí, které by člověk nečekal v muslimské zemi a o to méně v Iráku.
Erbíl je prostá placka, nečekejte žádný kopec, kromě jedné výjimky, a tou je citadela ve středu města.

Citadela v centru stojí na uměle navršeném pahorku, převyšujícím okolí o 25–32 metrů. Má oválný tvar o rozměrech 430×340 metrů a celkovou rozlohu 102 000 m². Podle UNESCO je to nejstarší nepřetržitě obydlené město na světě, které vzniklo před více než 7000 lety. V citadele se nacházejí 3 mešity, veřejné lázně, dvě brány, 550 domů a několik otevřených prostor. Musím říct, že citadela pro mě byla celkem zklamání. Většina vnitřních prostor je uzavřena, na hradby se vůbec nedá dojít a uvnitř je jen pár udržovaných domů s obchůdky a expozicemi. Těšil jsem se na výhled, ale smůla. Polorozpadlé domy, ulice a plotem uzavřené oblasti, to je to, co mi zůstane v paměti.

Z citadely vyjdeme jižní stranou a aspoň trochu si užijeme výhled na náměstí s bazarem. Prolézáme bazar, kupujeme dárky domů, ochutnáváme místní zákusky a žasneme nad systémem bazaru, kde jde koupit asi úplně cokoliv, co člověka napadne.
Na jednom místě se na mě nalepí klučina, který se mi snaží prodat předraženou igelitku. Jedna z forem žebrání, se kterým se potkáváme celkem často. Je to smutné, ale v momentu, kdy bych igelitku koupil, bude na mně nalepených dalších deset dětí a už se jich nezbavím, takže odmítám. Normálně dítě odejde, ale ne tento vytrvalec. Jde za mnou jako pejsek a pořád mi vnucuje tašky, umně zamířím k Luborovi a klučinu mu „předám“. Ten zacítí novou šanci a hned mění cíl, chudák Lubor se ho nemůže zbavit snad deset minut a já se řežu smíchy.

Po prochození celého centra si vezmeme taxík a jedeme zpátky k našemu noclehu. Cena je bratru 140 Kč za asi 6 km jízdy ve špičce. Na večeři si dáváme místní kebab, který oba jíme poprvé v životě, takže nemůžeme srovnat jeho chuť a kvalitu s tím, co se prodává v česku. Moc se nám ale líbí, jak to patlají na rožně a v peci pečou čerstvou placku. Zelenina je výborná, cena taky, chybí k tomu jen vychlazené pivo.

DEN 9 – 270 km

Ráno vyrážíme zpět na sever do hor. Jedeme nějakou místní silnicí, která se vine mezi kopci a poli. Nestíháme se dívat okolo, jsme uchváceni jarní zelenou všude kolem nás a plnými doušky nasáváme dobrou náladu z cestování.

Postupně stoupáme do hor k Beeston cave. Stejně jako všude ani tady není žádná pokladna, chodníčky, zákazy sahání, zákazy focení a podobné evropské vymoženosti.

Prostě je tu díra ve skále, před ní na silnici je nezbytná hlídka, kterou ale vůbec nezajímáte a můžete jít dovnitř. Trochu jsem podcenil hloubku jeskyně, a tak se vracím pro čelovku. Ta mi byla platná jako mrtvému zimník, protože jsem měl slabé baterky a čelovka svítila bídně. Díky tomu jsem šel jen tak daleko, jak jsem odhadnul, že mi světlo vyjde ještě na cestu ven. Odhadem jsem šel tak 200 m do hloubky. Je to zajímavý pocit, když je kolem totální tma a jeskyně pokračuje pořád dál a dál. Na cestě zpátky potkávám vojáka, který jde proti mně, ten má baterku teda mnohem v lepším stavu než já. Jestli jsem ho správně pochopil, tak je jeskyně přes 40 km dlouhá a ústí až za hranicemi v Íránu. Proto tady prý jsou vojáci. Ale spíš si myslím, že jsem nepochopil, co mi vyprávěl. Budu to muset někdy zkusit dohledat. Každopádně pokud sem pojedete, mějte silnou baterku a máte zážitek jak hrom.

Vracíme se severní cestou k Soranu, ze kterého jedeme rawanduzským kaňonem po slavné Hamilton road. Kaňon je opravdu krásný a silnice taky. Zastavujeme u Geli Ali Bag Waterfall, velké místní turistické atrakce.

Teď je ale asi ještě před sezonou, vodopád je mohutný a kalný, jak bere tající voda z hor všechno s sebou. Místo turistů je tu ve vodě jen bagr, který připravuje lagunu na budoucí kšeft. Chci se zajet ještě podívat na kaňon shora a na jeden vodopád, ale Luborovi dochází benzin. Jedu teda na průzkum a po zjištění, že benzinka je kousek od nás se vracím.
Lubor relaxuje ve stínu stromu, tak se přidávám. Za chvilku k nám přijde nějaký mlaďoch, dává nám několik vod a džusů a jestli by se mohl vyfotit na motorce. Žádný problém, jenže asi na motorce sedí poprvé, takže horko těžko na ni vyleze, narovná se a padá i s motorkou. Naštěstí je tam Lubor a chytáme ho dřív, než z našich motorek udělá domino.
Jedeme silnicí nad kaňonem s dechberoucími výhledy k vodopádu Bekhal.

Ten je ještě komerčnější, ale taky je mnohem větší a zajímavější na pohled. Vracíme se k Soranu a musíme už tankovat, takže bereme první benzinku po cestě. Narveme plnou nádrž, dostaneme od pumpaře vodu jako dárek a jedeme dál na sever.

Po asi 2 km mi Lubor hlásí, že mu zase chcípla motorka. Přičítáme to popojíždění ve městě, takže se přískokem z města dostaneme postupně pryč a snad to bude lepší. Jenže po asi 10 km motorka zase chcípne, i když jsme z města už pryč. Ani po ochlazení motorky to není lepší. Moje motorka nechce držet volnoběh a jednou mi chcípne taky. Evidentně ten benzín, co jsme natankovali není to, co by naše motorky chtěly baštit. Lubor stojí ve stínu a já jedu zpátky do Soranu hledat řešení. Po asi 5 km najdu servis, kde mají oktan booster, tak ho leju do nádrže a zkouším se projet. Žádné zlepšení ale nepozoruju. Vracím se za Luborem a domlouváme se, že se vrátíme do Soranu, najdeme benzinku s benzínem Super a ne Normal a benzín vyměníme.

Benzinka je celkem blízko. Luborova motorka to vydržela a dojela až tam. Nikdo neumí anglicky, tak posunky vysvětlujeme, co potřebujeme. Po rozcvičce ručního a nožního vysvětlování konečně pochopí a najdou někde barel a hadici. Já, odchovaný ve vinohradu a sklepě taháním vína hadicí z bečky, se chopím práce a přesně v okamžiku, kdy chci hadici vytáhnout z pusy, dostanu plnou dávku benzínu až do průdušek. Myslel jsem, že je po mně. Takovou bolest a pálení jsem ještě nezažil. Postupně si vyplachuju pusu vodou, což ale neřeší průdušky, zkouším neúspěšně vyvolat zvracení, ale nic nepomáhá. Postupně se bolest a pálení snižuje na snesitelnou úroveň, tak to asi nebude tak hrozné. Moje vzpomínky na tahání vína hadicí z bečky jsou teda mnohem příjemnější. Než se dám do kupy, je vytáhnutá i Luborova motorka. Natankujeme, zaplatíme jen jednu nádrž, druhou prý ne, protože jsme jim tam nechali ten benzín z motorek, poděkujeme za pomoc, vyfotíme se a jedeme.

Mám pocit, že moje motorka je na tom lépe, ale ideální to stejně není, volnoběh pořád poskakuje. Ale motorky jedou, a to je to hlavní. Po asi 10 km je před námi dlouhá kolona kamionů, snažíme se předjíždět, jak to jde, ale stejně se motorky hřejí a ventilátory jedou na plný plyn. No a stalo se to, co se dalo čekat. Luborova motorka opět stojí. Zkusíme chvilku počkat, potom vyjedeme z té kolony, ale motorka zase vypovídá poslušnost. Asi kilometr před námi je opuštěná hospoda, tak jedeme k ní, když nic, tak tam bude aspoň stín. Zabočíme za hospodu do stínu a v momentu jsou u nás tři Pešmergové.
Pešmerga (kurdsky) = na smrt jdoucí, je název kurdských ozbrojených milicí, působících jako neoficiální kurdská armáda v rámci Iráku Kurdistánu. Tyto síly zodpovídají za obranu území, obyvatel a institucí Iráckého Kurdistánu. Vzhledem k tomu, že irácká armáda má zákonem zakázán vstup do regionu, je Pešmerga spolu s dalšími bezpečnostními kurdskými silami odpovědná za bezpečnost regionu. Během války v Iráku v roce 2003 hrála Pešmerga významnou roli v misi dopadnout Saddáma Husajna. V roce 2004 kurdské protiteroristické síly zachytily klíčovou postavu Al-Káidy Hassana Ghula, který odhalil totožnost kurýra Usámy bin Ládina, což nakonec vedlo k Operaci Neptunovo kopí a zabití Usámy bin Ládina.
Na nás jsou ale milí a hned se zajímají jaký máme problém. Ptáme se, jestli tam můžeme parkovat, prý ano a okamžitě nás zvou na čaj. Dáváme si čaj a snažíme se komunikovat. Jeden z Pešmergů umí pár slov anglicky, takže sem tam se něco dovíme. Snažíme se jim vysvětlit náš problém a řešíme co dál. Nakonec se domluvíme, že počkáme do rána, protože už je celkem pozdě a ráno se podíváme na to palivové čerpadlo. Pešmergové nám nabízí spaní u nich v boudě, ale to s díky odmítáme, nechceme být na obtíž, tak si stavíme stany na terase hospody. Hned poté, co dojíme svou večeři se zjeví jeden z vojáků a nese nám plné talíře rýže s masem a zeleninou. Samozřejmě to nemůžeme odmítnout, ale taky to nemáme šanci sníst po naší večeři. Postupně nám přinesou další ovoce, pití a deky na noc, prý je tu zima. Lubor poprvé poznává pohostinnost blízkého východu a je z toho úplně paf. Já mám teda všechno s příchutí benzínu, ale už mě aspoň tak moc nepálí ty průdušky.
Modlím se, abychom zítra motorku dali do kupy, Lubor hledá klíče, kamiony před mostem brzdí a pak se zase rozjíždí, pes štěká, Pešmergové hlídají a já s pachutí benzínu jdu spát. Snad bude zítra líp.

DEN 10 – 50 km

Ráno samozřejmě vstávám zase ve 4 hned jak vyjde slunce. Stáři má fakt svoje zvláštnosti. Postupně se tak nějak dávám do kupy, když v tom se u mě objeví jeden z vojáků a tahá mě dovnitř do jejich bivaku, kde na mě už čeká snídaně. Lubor je za chvilku za mnou, a tak si dáváme teplou snídani vedle spících Pešmergů.
Začínáme rozebírat motorku, ani jeden z nás ji nezná, tak postupujeme opatrně, fotíme si kam patří ten který šroub a pečlivě je dáváme bokem, aby se nám nic neztratilo. Postupně se nám podaří propracovat až k nádrži a vymontovat palivové čerpadlo. Dole na sítku je celkem dost bordelu, tak se raduju a doufám, že tohle je příčina všech potíží. Čistíme sítko a dáváme motorku zpátky dohromady. I přes fotky a domnělou pečlivost nám dva zbývají. Asi jsme někde nějakou díru zakryli, protože žádné místo zvenku na šrouby už nenajdeme. Všechno ale drží pevně, takže šrouby jdou do kastlíku a na své místo půjdou až doma.
Složíme motorku, nastartujeme, motorka jede, tak se radujeme a můžeme vyrazit dál. Loučíme se s Pešmergy, dáváme jim nějaké bonbony pro děti, kterých mají požehnaně, pár doutníků a Lubor jim věnuje svou skládací židličku, teda spíš židli. Oni tam chudáci měli popraskané plastové trosky, tak jim chtěl udělat radost, ale já ho stejně podezřívám, že se jí chtěl prostě zbavit, protože byla i v poskládaném stavu obrovská a na převoz na motorce byla fakt na pytel.
U zdi mají opřený samopal, tak se ptám, jestli si ho můžu vyfotit. Není problém, nejen vyfotit, ale klidně i vzít do ruky. Tak si to užiju. Zeptat se, jestli si můžu vystřelit už se mi zdá moc, tak tuhle otázku nepoložím, ale později toho lituju.

Sbalíme stany a vyrazíme konečně zase na cestu. Srdečně se rozloučíme a můžeme
vyjet. Jedeme směrem k Íránské hranici, ale potom se oddělujeme z tohoto směru a vracíme se do vnitrozemí. Krajina je opět nádherná, všude je zeleno, občas žluto od nějakého kvítí, kroutíme hlavami po výhledech a opět si užíváme cestu. Teda až do chvíle, kdy asi po 15 km Lubor hlásí, že motorka opět nejede. Tentokrát už mi uklouzne pár nepěkných slov a stojíme. Takhle to dál nepůjde. Vrátíme se do Soranu, to je celkem velké město a tam to nějak vyřešíme. Jenže jak se vrátit skoro 30 km zpátky, když ta potvora ujede 200 m a chcípne? Jediná možnost je uvázat Lubora (teda jeho motorku) na kurtnu a do města ho dotáhnout. Zkuste najít na Deauville nějaké místo na uvázání kurtny, to je úkol za sto bodů. Navrhuju, že uvážeme kurtnu za vidle, což se po pár metrech ukázalo jako opravdu debilní nápad, ale potom jsem si vzpomněl, že pod krytkou na boku motorky je něco jako padák. Takže krytka dolů, spojit kurtny, převázat věci na motorce a jedeme. Kurtny jsou krátké, takže se Lubor musí hodně soustředit, aby je udržel napnuté a aby se držel na přesné pozici za mnou. Jakmile jen trochu vybočí, strhává mě do boku, což náležitě komentuju. Všechny úkony mu celkem stěžují prudké zatáčky do kopců, prudké zatáčky z kopců, retardéry, check point a další záludnosti. Je to pro něj další milník v jeho motorkářské kariéře a myslím, že těch 27 km mu dalo víc než leckomu celá sezona.

Po nervově vyčerpávající cestě jsme naštěstí bez pádu ve městě. Odpojuju Lubora, protože ve městě by asi opravdu šlo o hubu a jedu podle instrukcí policisty z check pointu hledat velké centrum s mnoha servisy na jednom místě, kde by nám někdo mohl pomoct. Toto se mi nepodaří, jsem celkem zklamaný, ale můžu být naštvaný jen sám na sebe, protože jak jsem později zjistil, vysvětlení policisty bylo správné, jen já jsem brzo ztratil trpělivost s hledáním. Měl jsem jet ještě asi 1,5 km a na toto servis centrum bych narazil. Jedeme teda do centra města s tím, že na něco narazíme po cestě. Asi po 1 km skutečně najdeme autoservis, kde mění oleje a lepí defekty. Vysvětlujeme naši situaci a ptáme se,
jestli tam můžeme rozebrat motorku. Majitel souhlasí a my jdeme na to. Rozebrání motorky je mnohem rychlejší, už víme, co a jak. Vykucháme čerpadlo a začínáme řešit co dál. Jeden z mechaniků najednou přinese motorek s čerpadlem, který mechanicky pasuje, ale nevejde se tam kvůli elektrice. Mechanik nám nabízí, že nás vezme do toho servis centra, které jsem já nenašel a tam že to pořeší. Odjíždí s Luborem, já zůstávám v servisu a čekám. Čekání trvá několik hodin, tak řeším pracovní věci, bavím se s mechaniky, zkouším si v ruce několik různých zbraní lidí, kteří sem přijedou na servis, pozoruju, jak tu řeší defekty a pořád čekám.

Lubor se vrací s mechanikem po třech hodinách s vítězoslavným výrazem v tváři. Mává čerpadlem,
které se jim podařilo napasovat do držáku a my můžeme kompletovat motorku. Složíme motorku a Lubor ji jde otestovat. Tentokrát se vrací se smutným výrazem ve tváři, protože mu motorka zase chcípala. Ach jo. Blíží se večer, tak se domlouváme, že motorky zůstanou tady, my si vezmeme hotel a zítra budeme pokračovat. Huner (mechanik) nás zaveze k hotelu a loučí se s námi. My ze sebe uděláme lidi po celodenním koupání v potu a jdeme se někam najíst. To není tak jednoduché, protože je ramadán. V 19 hodin je už úplná tma, na ulici není živá duše a všechno je zavřeno.

Najdeme jeden otevřený obchod a ptáme se prodavače, jestli je někde otevřená nějaká restaurace. Hovor probíhá takto:
Já – je tu někde otevřená nějaká restaurace?
On - ano je, na bazaru
Já – jak se tam dostaneme?
On - pořád rovně dolů po ulici
Já - je to daleko?
On - jo, celkem daleko
Já - ok, díky, tak to tam nejdeme, koupíme si něco tady na jídlo s sebou na hotel
On – to není potřeba, mám tu auto, vezměte si moje auto a až se najíte, tak ho přivezete sem. Vyndává klíče od auta a cpe nám je do ruky.
Nechápeme a s děkováním odmítáme tuhle nabídku. Něco tak silného se mi ještě nestalo. Lidé jsou tu ochotní a milí, ale tohle?

DEN 11 – 97 km

Ráno se dopravíme do servisu a chceme pokračovat v hledání problému. Potkáváme majitele sousedního obchodu, který umí velmi dobře anglicky, takže nám překládá komunikaci s mechaniky. Ti nám doporučují, abychom přejeli do servisu, který opravuje jen motorky. Mají tam lepší vybavení a mechanik je prý moc dobrý. Jedu podle jejich vysvětlení hledat servis a domluvit se tam. Servis najdu, ale je tam zavřeno. Soused mi vysvětluje – ramadan. Prý by měl mechanik přijet kolem 14 hod. Vracím se a při tom neuniknu ostřížímu zraku policisty, když čekám na červené. Dělám, že ho nevidím, ale přijde si pro mě až na silnici a chce doklady. Důvod proč mě zastavil byl zábavný. Zdálo se mu divné, že by někdo na zahraniční motorce řídil v pantoflích, tak se chtěl ujistit, že jsem opravdu majitel motorky a turista.
Po návratu vysvětluju situaci Hawremu (majitel servisu), ten zvedne telefon a domluví, že mechanik přijde do práce hned.

Přejedeme k servisu a za pár minut je mechanik tady. Anglicky umí jen yes, no, good, no good, tak snad nám to bude stačit. Vysvětlujeme, ukazujeme a on chápe o co jde. Zase rozebereme motorku a vytahujeme vstřiky, cívky a svíčky. Jedeme do servis city, to je opravdu město ve městě, kde jde sehnat asi všechno co jen člověka napadne.

Testujeme vstřiky, jsou ok, testujeme cívky, jsou ok. Teď začínám být opravdu zoufalý, protože vůbec netuším, co by to chcípání mohlo dělat. Opravovat problém a překonávat překážky mi nevadí, to patří k životu, ale když nevím, co mám opravit, tak je to průšvih.

Vracíme se k motorce a tam přijde Lubor se zajímavou informací. Přesunovali tam jeho nádrž, u toho vytekl nějaký benzín a mechanici mu říkali, že to je špatný benzín. Náš mechanik udělá zajímavý test. Náš benzín nalije do „petky“, asi půl minuty s ní třese a potom povolí víčko. Z lahve zřetelně unikne nějaký plyn. Potom tam dá jejich benzín, po zatřesení povolí víčko a z lahve se neozve žádné zasyčení. Samozřejmě to komentuje good a no good. Znovu otestujeme pro jistotu nové čerpadlo, složíme motorku, znovu vyměníme benzín a Lubor jde testovat. Po chvíli se vrací a oznamuje, že motorka ani jednou nechcípla. Testujeme ji znovu a znovu, ale závada se už nijak neprojevila a motorka jede jako dřív. Jsem k téhle situaci opravdu nedůvěřivý, protože jsme žádnou chybu nenašli a najednou motorka jede. Jen benzínem to být nemohlo, protože se nám to stalo už 2x i v Turecku, a ne na jednu nádrž. Vymyslíme plán, že pojedeme po hlavní cestě zpátky do Erbílu. Na hlavní silnici najdeme pomoc v případě průšvihu lehce a v Erbílu taky. Bude to prostě testovací jízda se záchranným lanem v kolem jedoucích řidičích.
Lubor jde řešit platbu za opravu. Celý tento den, včetně nového benzínu, 2x cesty do servis city, testů, včerejší den včetně nového čerpadla ho vyšly na celkem 800,- Kč. No neber to. Od mechanika dostáváme informaci, že v Iráku jsou 3 úrovně benzínu, Normal, Muhassan a Super. Normal nebrat, jedině prý Muhassan. Ptám se, proč ne Super (který jsme měli po výměně minulé nádrže, on ale tvrdošíjně opakuje, Muhassan yes, normal no.

Po asi 100 km jsme v Erbílu, kde bereme stejný hotel jako minule. Motorka celou dobu jela normálně. Teda ještě lépe než normálně. Lubor tvrdí, že je tišší a má celkově lepší chod. Takže moje teorie je tato. Někde tam byl schovaný nějaký problém, kvalita benzínu a teplota motoru byly spouštěče tohoto problému. Díky rozborce a sborce jsme tento problém vyřešili a ani jsme o tom nevěděli. Nijak jinak si to neumím vysvětlit. Každopádně motorka jede i když jedou ventilátory a později jsme zjistili, že má i menší spotřebu. Někde tam musel být zakopaný pes, ale kde, to je záhada.

DEN 12 – 296 km

Ráno vyrážíme na jih, směr Sulejmania, kde je muzeum genocidy, které je na mém seznamu top 3 míst, která chci vidět. Lubor ještě tankuje, asi 5x se ptá, jestli je benzín opravdu Muhassan a jedeme směr Kirkuk, který bychom chtěli objet a jet na východ na Sulejmanii. Tento plán nám ale zhatila hranice mezi Kurdistánem a Irákem, která byla trochu dřív, než jsem myslel. Policisté nás otáčí zpátky, vracíme se pár km a odbočujeme na cestu, která by měla vést na východ podél hranic. Silnička je to krásná, postupně přejde na šotolinu a bohužel skončí u strženého mostu přes řeku. Jednak je tam asi metrový skok a taky voják, který nás stejně nechce pustit dál. Tak zase zpátky a další pokus o odbočení na zkratku, který už vyjde. Napojujeme se na hlavní tah Erbíl – Sulejmania. Severní část silnice je zábavná, jižní je totální nuda, takže v průměru je to normální silnice. V Sulejmanii bereme hotel na okraji města, cena je sice hrozná, $ 35,- vč. snídaně, ale motorky jsou pod střechou a pod dohledem, tak to bereme. Muzeum je prý dnes zavřené kvůli nějakým slavnostem a bude otevřené až zítra, tak se podíváme aspoň do města. Bereme taxi a snažíme se řidiči vysvětlit, že chceme do centra.

Pořád nechápe, tak v různých variacích říkáme slovo center až zareaguje na spojení city centre a konečně jede. Vyprávím Luborovi příhodu z Íránu, která byla navlas stejná a taxikář nás přivezl místo do centra do velkého obchodního domu s názvem City Centre. Sotva to dovyprávím, tak náš řidič ukazuje na velkou ceduli City Centre na velkém obchodním domě. Další kolečko vysvětlování a řidič zareaguje na slovo bazar. Tak jedeme a na druhý pokus jsme tam.
Bohužel teda v centru je otevřená jen jedna ulice s bazarem, jak jinak – ramadan. Je tu neuvěřitelný bordel, mnohem větší než všude jinde a celkově nemáme nějaký extra dobrý pocit. Zjišťuju, že muzeum je kousek od nás, tak se tam jdeme podívat, kdyby náhodou… Je ale opravdu zavřeno. Z vojáka u vchodu se nám nedaří dostat kloudnou informaci a začíná bouřka, tak se balíme a jdeme na hotel. Přímo naproti najdeme prodejnu alkoholu, tak si koupíme pivo, místní domácí brambůrky a uděláme si český večer.

Recepčního jsem poprosil, jestli by mohl zjistit, jak je to s muzeem. Ten mi potvrzuje že tam volal a že zítra je už otevřeno. Hurá, na tohle se opravdu moc těším.

DEN 13 – 265 km

K muzeu to máme asi 3 km, tak jdeme pěšky. Sluníčko svítí, ráno je město ještě poloprázdné, je to celkem fajn procházka. Na 9 hodin jsme vítězoslavně u vchodu do muzea, kde nás ale zpraží voják – closed. To je jediné slovo, co z něj dostaneme. Su regulérně nešťastný a moje zklamání nebere konce. Na třetí cíl z mých top 3 už nemáme čas, je to dalších 100 km na jih a my pořád máme velkou neznámou na konci rovnice motorka + pojízdnost = ?.
No nic, balíme se a vyrážíme na sever. Po cestě zastavíme u Jasana cave. Samotná jeskyně není nic moc, ale místní, asi hlídač, nám ukazuje nenápadnou stezku mezi kameny nahoru za jeskyni, a to je totální nádhera. Stezka vede kolem potoka a několika menších vodopádů, aby skončila u vodopádu většího. Voda je pitná, takže si dávám a musím říct, že to je nejlepší voda, kterou jsem v Iráku pil.

Hlídač nám nadšeně vypráví, co je dál ve skalách, že jsou tam krásná jezera a vodopády, ale dál už je nutná horolezecká výbava a horolezecké zdatnosti. My nemáme ani jedno, takže se musíme vrátit. Tato procházka mi trochu zvedá náladu, byla to duševní očista po ránu v Sulejmanii.
Jedeme kolem obrovského Dukan lake s krásnými silnicemi a výhledy okolo. Bohužel je velké kouřmo a dohled je mizerný, nevím, jestli je to smog nebo jen příroda, ale vypadalo to celkem děsivě. Na severní straně jezera jsem našel na mapách zajímavou silničku, tak ji chci otestovat. Dole je sice check point, ale pouští nás dál bez zastavení, tak můžeme nahoru. Kvalitou silnice není nic moc, ale pocitově a dojmově má 10 z 10. Serpentýny na kopec a jako bonus krásný výhled na jezero. Kocháme se, fotíme a zase se kocháme.

Jedeme opět směrem na náš starý známý Soran, hlavně kvůli silnici, která byla na řadě, když jsme začali mít problémy s motorkou a taky víme, že je tam benzinka s dobrým benzínem.

Opět jsme na výslechu na jednom z mnoha check pointů, které projíždíme. Moc by mě zajímalo, k čemu nám pořád fotí pasy a někam telefonují. Nakonec nás zase pustí a jedeme. Tahle silnice vedla krásným kaňonem, kde výhledy léčily všechny bolístky na duši. Před Soranem vidíme u silnice sedět „naše“ Pešmergy, kteří vstávají ze židlí, mávají nám a my jim.
Zajedeme do Soranu, natankujeme na naší ověřené benzince a znovu jedeme po Hamilton road. Jedeme tudy už po třetí, teď je tady ale neuvěřitelné množství místních, kteří piknikují podél řeky. Popojíždíme v kolonách a prodíráme se kaňonem, za ním odbočujeme směrem na sever k hranicím.
Máme v plánu zkusit zítra znovu Dore kaňon, protože dnes je to 7 dnů od posledního pokusu, kdy nás vojáci vrátili kvůli „security“. Najdeme si opravdu krásné místo na spaní. Krásná louka v údolí mezi horami, s dokonalým pohledem na západ slunce.

Je krásně teplo, klid, pohoda, scéna jak z nějakého kýčovitého obrazu. Dělám velké množství fotek, ale žádná z nich nemůže zachytit tu dokonalou atmosféru kolem nás. Lubor našel zprávu, že nad Mosulem bylo viděno UFO, tak vyhlížíme na nebi cokoliv, co by tam nemělo být, ale bez úspěchu.

DEN 14 – 433 km

Probouzím se do slunečného rána, bohužel teda opět v 5 ráno. Su milosrdný a Lubora budím až v 6. Sbalíme se a vyrazíme směr Dore. Postupně se zatahuje a začíná pršet, pořád řešíme, jestli do nepromoků, nebo ne, nakonec jen stojíme na benzínce a čekáme, až to přejde. To se nakonec ukáže jako dobrá strategie a jedeme dál v suchu.
Odbočujeme naší známou odbočkou na Dore a přijíždíme k osudnému check pointu. Bohužel odpověď je pořád stejná – closed, security. Ach jo, moje nálada je pod bodem mrazu a už je mi všechno jedno. Ze tří míst, která jsem chtěl vidět nejvíce, jsem nakonec neviděl ani jedno. No nic, aspoň mám o tři důvody víc se sem vrátit.
Řítí se na nás bouřka, takže na poslední chvíli dáváme nepromoky a jedeme na hranice. Déšť celkem rychle přejde, tak zariskujeme a dáme nepromoky dolů, nakonec se to vyplatilo, dnes už žádný déšť nebyl. Zbytek cesty už pro mě byl jen přehlídka check pointů a retardérů. I přes množství krásných zážitků se nemůžu přinutit k dobré náladě. Kolem 12 hodiny jsme na hranicích. Samozřejmě se dereme dopředu, nikomu to nevadí, naopak, lidi nás navigují tam, kde se dá nejlépe projet, sami.
Při vyřizování všech potřebných razítek po nás chtějí zaplatit v dinárech ekvivalent $ 30,- za výjezd
vozidla ze země. O tom jsem nevěděl a samozřejmě dináry nemáme. Dolary nechtějí, tak jsme nuceni vyměnit v bance na hranicích, samozřejmě se super výhodným kurzem. Zbytek procesu proběhne normálně, až na to, že nám zase chybí jedno razítko, tak nás celník vede zpátky k jednomu okénku, které jsme vynechali. No a jsme na turecké straně. Tam až na podrážděné psy našimi motorkami proběhne všechno hladce a za necelé 2 hodiny jsme venku.

Nějak se nám nedaří zprovoznit tureckou sim kartu, což mě štve, protože byla celkem drahá. Na noc rosničky zase hlásí veselo, tak jedeme pod střechu. Jsem nervózní, protože motorky jsou sice před recepcí, ale ulice je celkem frekventovaná a projde tu mraky lidí. Navíc mě zneklidní rozepnutá taška na kufru, kterou objevím po návratu z večeře. Znovu na recepci vysvětluju moje obavy, všichni slibují, že budou dávat pozor. Škoda, že se mi tomu moc nechce věřit. V noci jdu několikrát na balkon a kontroluju situaci, takže mi moje paranoia aspoň umožní sledovat představení, které připravila příroda na noc.

DEN 15 – 688 km 

Ráno je naštěstí všechno, jak má být. Trošku jim tu zasviním parkoviště, když čistím řetěz, ale v kontextu toho, jak to tu vypadá, ani nemám provinilý pocit. Jedeme na západ domů. Zábavu na dnešní den nám připravily benzínky, kdy jedna byla neplánovaně zavřená a Lubor je přinucený absolvovat kurz kurevsky úsporné jízdy, abychom dojeli na další. Uklidňuju ho, že když tak ho na kurtně dotáhnu, což mu samozřejmě dodá takového optimismu, že se sakra snaží, aby ušetřil každou kapku, která ušetřit jde. 
Klaplo to, takže se žádné vzrůšo nekoná. Do své 19,5 l nádrže tankuje 19,3 l benzínu, takže to tak dramatické zase nebylo. Vtipkuju, že bychom klidně ještě mohli jet i dál. Na další benzince mu zase nechtějí vzít kartu, naštěstí má mě, bankomat v záloze. 

Chceme jet co nejdál k moři, a tam si najít nějaké hezké místo na stanování. Po cestě bych se rád podíval na místo, které jsem našel na mapách a vypadalo moc zajímavě. Plány nám boří počasí. Projedeme kolem Adany a vlevo od nás, kam máme jet asi 40 km do hor je temno jak z románu od Jiráska. Jet na vyhlídku do hor, když prší, nemá moc smysl, ale nakonec se domluvíme, že to otestujeme. Když bude počasí špatné, tak se prostě otočíme a pojedeme zpátky na jih, kde by to mělo být o něco lepší. Toto rozhodnutí se nakonec ukáže jako bezchybné, protože vynechat Gülek Castle by byla trestuhodná chyba. Z hlavní silnice vede lesní asfaltka na kopec a cesta je označena dokonce cedulemi, což mě naplňuje optimismem. Po drobném zakufrování, kdy nás místo podle cedule vedu podle navigace, se vracíme na správnou cestu. Silnička přejde v jednoduchou šotolinu a jsme nahoře. 
Tak tohle se musí nechat, je to ohromující. Ohromující výhledy z kolmých skal do údolí a jako bonus menší kopie Trolltungy z Norska. 

Protože se počasí v našem směru kazí, změníme rozhodnutí a jedeme zpátky do Adany. Je to jen pár km zpátky, musíme stejně pořešit sim kartu, kterou se nám nedaří rozchodit, počasí tady má být dobré a jako bonus víme o krásném místě pro stan u jezera, kde už jsme jednou byli. 
Po cestě do Adany jedeme těsně za deštěm, takže nám dnes štěstí opravdu přeje. Našli jsme nějaké obchodní centrum a já jdu řešit sim kartu. Nakonec musím koupit novou, ale proces je zdlouhavý a otravný. Podepsal jsem se tolikrát, že mám pocit, jako bych koupil půl Turecka, ale máme ji. Stanujeme na „našem“ místě, které se nám tak líbilo minule. Tentokrát je tu parta arabských kluků z Bagdádu na pikniku, žádný z nich anglicky neumí, ale že se z nás stanou dočasní sousedé se domluvíme v pohodě. Stavíme stany a přesně v okamžiku, kdy si připravím vařič na přípravu nějakého toho žvance se objeví jeden ze sousedů a nese nám dvě porce placek s grilovaným kuřecím masem. Děkujeme a pouštíme se do toho. Díky překladači zjistím, že nemají zakázaný alkohol, tak dostanou na oplátku dárečky od nás. Večer je zase krásný, žáby zase řvou, psi se hádají, amplion na mešitě řve, všechno je, jak má být. Jediná změna je kočka před mým stanem, vydávající neidentifikovatelné zvuky. Co tím chtěla říct je mi záhadou. 

DEN 16 – 622 km 

Dnes se po dlouhé době podíváme zase na moře. Počasí je krásné, silnice většinou taky, jen to občas kazí města na pobřeží, kde je provoz hustý a bez pravidel. 

Občas je silnice dokonalá, až si člověk nemůže vybrat pohled, kam se bude dívat, nebo se bude soustředit na perfektní zatáčky. Opět si zpestříme cestu domů malou zajížďkou. Projedeme si Kuş Yuvası Pass. Silnici jsem našel na serveru dangerousroads.org a vypadá zajímavě, tak proč ne. Stoupáme kaňonem nahoru a zase už mám veselou cestovatelskou náladu. Silnice má všechno, co by měla silnice v průsmyku mít. S jednou chybou. Horní úsek, kvůli kterému je silnice na seznamu nebezpečných cest, už není v provozu. Místo úzké silnice, kde je na jedné straně strmá skála a na druhé hluboká propast, vjíždíme do luxusních, osvětlených, nových tunelů. Za tunely je odbočka, tak se tam vydáme na průzkum a tady to je. Tahle silnice musela být opravdu paráda. Bohužel tím, jak je už nepoužívaná nám brzo zablokuje cestu zával kamení a my nemůžeme dál. 

Vracíme se tedy do tunelů a jedeme zpátky k moři. Na konci tunelů zase zkusím odbočku na starou cestu. Moje jízda je podle stejného scénáře jako na druhé straně. Krása střídá nádheru a potom všechno utne zával. Vracím se tedy zpátky na hlavní silnici, kde najdu Lubora ležícího, spícího a čekajícího na lavičce. 

Sjíždíme do města Alanya a jedeme dál na západ. Od tohoto města je cesta čistá tragédie. Kolony a kolony. Předjíždíme, jak to jen jde. Jednou to nějak neodhadnu a taškou na kufru líznu zrcátko na autu stojícím v koloně. Tímto se majiteli omlouvám, doufám že se nic vážného nestalo. 
V noci má zase být hnusně, tak se nechám přemluvit na střechu nad hlavou v nějakém malém hotýlku přímo na břehu moře. Bohužel tohle místo jsme hledali v Antalyi, což se teda ukázalo jako pěkně blbý nápad. Kolony kam se podíváš, gigantické resorty, hotely jen na on-line rezervaci. Jezdíme jak magoři tam a zpátky, ale nedaří se najít nic zajímavého. Navíc najednou Lubor zahlásí, že mu zdechla motorka. Tak tohle ještě chybělo. Naštěstí motorka chytí a tváří se, že chce fungovat normálně, tak to byla asi jen nějaká anomálie, která nám ale zvedla tep a adrenalin. Po hodině hledání to vzdáváme a bereme, co je po cestě. Aspoň že tu měli pivo. 

DEN 17 – 638 km 

Pršet mělo už od rána, ale po vyhodnocení všech informací dospěju k názoru, že když vypadneme brzo, mohli bychom dešti ujet. Takže hurá do sedel a jedeme. Vymotat se z Antalye je děs a slibuju si, že sem mě už nikdy nikdo nedostane. Na motorce nikdy a do resortu ani pod pohrůžkou násilí. 
Daří se nám ujíždět před deštěm, takže využijeme hezkého počasí a sjedeme omrknout Pamukkale, které máme pár km z trasy. 

Tady je vidět, že už jsme v byznys zóně pro evropské turisty. Placené parkoviště, placený vstup, procházka za lidových 450 Kč, no neber to. Navíc už Pamukkale není to, co kdysi bývalo. Stále větší a větší, bohužel neregulované využívání památky turistickým průmyslem od 60. let 20. století vedlo k devastaci tohoto fenoménu. Zdejší lidé za pár let dokázali téměř zničit to, co příroda budovala tak dlouho. 

Termální vodu podchytili a svedli do koupelen nově zřízených luxusních hotelů a bazénů. Odpadní vody unikající odtud v hektolitrech se ani nenamáhali čistit a hromadili je v netěsných odpadních jímkách. Čas od času je vyvezli a nechali volně odtékat po svahu. Početní návštěvníci putovali křehkými terasami, a dokonce se tu jezdilo po úbočích na kolech a motorkách. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Dusičnany v odpadních vodách vytvořily vhodné podmínky pro růst řas, které se pak rychle rozšířily až do sintrové kaskády, beztak už trpící uměle vyvolaným nedostatkem přítoku čerstvé mineralizované vody, a přivodily tu nevzhledné, tu hnědé, tam zelené zbarvení povrchu dříve tak skvostně bílého travertinu. Dnes je situace o něco lepší, ale shora teče jen potůček, kterým se uměle voda rozvádí postupně do jednotlivých bazénků. 

Po procházce pokračujeme dál a tentokrát už nás déšť dohání. Jdeme do nepromoků a vyrazíme do deště. Jenže ne na dlouho. Luborovi chcípá motorka a odmítá chytit, úplná nula, konec. Stojíme v miniaturním odstavném pásu na čtyřproudovce, kterou odděluje asi 1 m široký travnatý pás, který je ale asi 30 cm nad úrovní silnice. Přímo naproti nás je benzinka, kde bychom mohli zjistit, co se stalo. Můj skvělý nápad, že počkáme na mezeru mezi auty, hodíme motorku na ten středový pás, počkáme na mezeru v protisměru a motorku přetlačíme na benzinku, se nesetká u Lubora ani s pochopením, natož dokonce s nadšením. Takže opět přijde na řadu kurtna a jedeme. Asi po 5 km je další benzínka, sice taky v protisměru, ale s možností odbočit na ni. 
Jsme pod střechou a opět rozebíráme motorku. Tentokrát byla příčina prostá. Když nám bastlili elektřinu na čerpadle, tak tam museli přiletovat kontakty a jeden z nich teď upadl. Díky tomu, že je zalitý cínem se nedaří konektor vytvarovat tak, aby držel, tak si pomůžeme šňůrou na prádlo, kterou omotáme drát s kontaktem a máme aretaci jako od mechaniků z Fordu. Jeden z místních, kteří nás okukují, nám potom ještě přinese dvě zdrhovačky, kterými pojistíme naši lankovou aretaci. Suverénně vytáhnu zapalovač, abych zatavil roztřepený konec provázku a že to je opravdu debilní nápad si uvědomuju přesně v okamžiku, kdy domorodec se zdrhovačkami zděšeně gestikuluje jasné sdělení. 

Do nepromoků už nejdeme, sice asi zmokneme, ale nemělo by to trvat dlouho a potom zase uschneme za jízdy. Tato předpověď se plní do puntíku. V noci má být zase veselo, tak hledáme střechu nad hlavou. Po pár peripetiích se nám podaří najít přesně to, co jsme hledali včera. Hotýlek přímo na břehu moře za pár korun s krásnými výhledy na moře a jako bonus, bez lidí. Motorky jsou na terase pod střechou, takže když večer přijde vichřice a blesky soutěží, kdo z nich osvětlí okolí víc, su naplněný jednak pivem, ale hlavně uklidňujícím pocitem, že my i motorky jsme v bezpečí a suchu. 

DEN 18 – 772 km 

Pokud se dnes nic nepředvídaného nestane, tak se vrátíme do Evropy. Chtěli bychom přijet až na bulharsko-srbské hranice, odkud už můžeme za den přijet domů. Já to mám na cestách domů, jako kdybych byl přitahovaný magnetkou, čím blíž, tím silněji mě to táhne domů. 

Takže jedeme.Ráno máme celkem hezky, dokonce vidíme sem tam duhu, to je asi poslední druh z počasí, které jsme ještě neměli (teda kromě horka samozřejmě). Brzo znovu začíná pršet a slunné Turecko zase dostává svému jménu. Přejíždíme nový most do Evropy a jedeme po prázdných silnicích až do připojení na hlavní cestu Bulharsko – Istanbul. 

Tureckými hranicemi projíždíme jako nůž máslem, netrvalo to ani 0,5 hodiny a jsme v EU. Přejezd Bulharskem je nudný a neutíká nám to. Je zima, fouká ledový vítr a jediné co nás pohání vpřed, je vidina domova zítra. 
Ubytujeme se ve stejném hotelu jako po cestě sem, prohřejeme zkřehnuté kosti ve sprše, dáme si pivko a jdeme na kutě. 

DEN 19 – 1009 km 

Ráno si jdu převézt motorku ke vchodu a snad jsem se ani na ten display neměl dívat. Krásné číslo 2 nám dává jasně najevo, že dnes to bude ještě větší zábava než včera. Postupně se otepluje o 100 %, což zní mnohem lépe, než když si člověk uvědomí, že jsou 4 stupně. Po 150 km musíme zastavit, hlavně Lubor je zmrznutý na kost. Já znovu děkuju všem vymoženostem, co mám a které mě udržují v životaschopném stavu. Za Bělehradem se konečně trochu otepluje a v Maďarsku máme dokonce krásných 20 stupňů, takže akumulujeme teplo jak jen to jde. 

Na maďarských hranicích je klasická kolona, která ale samozřejmě neplatí pro motorky a jsme za chvilku pryč. Maďarsko je stejná nuda jako doposud, kromě několika nehod a mnohakilometrových kolon, které předjíždíme, tentokrát už za nelibosti hodně řidičů. Občas udržují naši pozornost prudkým vybočením do našeho směru a trvání na minimální uličce, abychom nemohli projet. Lubor mi říká, že se tu cítí nejnebezpečněji za celou cestu. Abychom to neměli tak jednotvárné, za Budapeští se zase ochlazuje až na hnusných 7 stupňů na Slovensku. 

Při přejíždění řeky Moravy v interkomu znějí oslavné ódy Lubora na návrat domů. Je šťastný, že překonal všechny možné poprvé, a i přes všechny nástrahy přijel domů na stejné motorce, na které odjel. Nutno dodat, že po opravě motorka jede mnohem lépe, tišeji, bez vibrací a s nižší spotřebou. Nebýt upadnutého letovaného kontaktu, dotáhla by to se ctí až domů. Po návratu šla na kompletní servis, kde se podrobila důkladné prohlídce, čerpadlo se upgradovalo z bastlící varianty na profesionální, a to byla jediná věc, která se tu dořešila. Cestovat se dá prostě na čemkoliv. 
Ale to jsem trošku předběhl. Chybí nám asi 20 km domů. S temnou oblohou, zimou, jaká u nás bývá obvykle v prosinci a s drkotajícími zuby se kolem 17.30 loučíme na křižovatce v Břeclavi a jedeme oba domů. Asi 5 minut po tom, co strčím motorku do garáže, začne pršet a prší až do rána. Děkuju plánovači nahoře, že nám to tak krásně nalajnoval, dám si horkou vanu, otevřu si sedmičku vína a začnu přemýšlet, kam bych mohl jet na výlet.