2024 - Omán - Východní odysea - část 1 - Cesta napsaná snem

Plán a přípravy

Tato kapitola bude tentokrát trošku obsáhlejší než v minulosti, protože už od začátku nám do nápadu házeli vidle všichni možní i nemožní potížisti, na které si člověk jen vzpomene. Nicméně je asi obsáhlejší vysvětlení důležité pro pochopení našich dalších rozhodnutí a situací na naší cestě.

Zásadní problém je pro mě čas. Nemůžu si pro sebe utrhnout více jak tři týdny v kuse a proto musím improvizovat. Po dlouhém zvažování všech možností jsem vymyslel tento plán – celou cestu rozdělím na 3 etapy:

- 1 etapa – přejezd na motorkách do Ománu a letět domů letadlem
- 2 etapa – letět do Ománu, na motorce přejet do SA, zamávat někde v poušti všem závodníkům, vrátit se do Ománu a letět domů.
- 3 etapa – letět do Ománu a jet na motorce po ose zase domů

Při etapě 1 a 3 samozřejmě taky v rámci možností potrajdat po středním východě a poznat aspoň trošku země, kterými budu projíždět, s důrazem na Omán, SA a Irák.

Nápad a základní plán máme a teď jdeme na realizaci. Musel jsem vyřešit kudy a s kým. Na dlouhé cesty na východ si beru vždycky parťáka, protože můj pud sebezáchovy je pořád celkem silný a když se stane někde daleko průšvih, tak je vždycky lepší mít s sebou někoho, kdo může pomoct v řešení. Začal jsem hledat někoho, kdo je schopen utrhnout se na několik týdnů několikrát po sobě a bude mít také nějaké zkušenosti s cestováním. Protože ve svém okolí nikoho takového nemám, tak lovím na internetu a nacházím Jardu ze severních Čech. Po setkání si plácneme a jdeme plánovat spolu. Termín odjezdu máme naplánovaný na konec října 2023.

No a teď kudy. Pokud to půjde, nechceme jet cestu tam i zpátky stejnou, takže plán je tento:
Převézt motorky na přívěsu do Řecka a lodí si je nechat přepravit do Izraele. Tam doletět letadlem, vyzvednout motorky a přes Jordánsko a SA přejet do Ománu. Tento plán má velkou výhodu v tom, že bychom měli celé tři týdny na střední východ a ušetřili bychom čas za tranzit. V září 2023 máme všechno připraveno, převoz do Řecka, letenky, víza, letenky domů, karnet atd. Jenže člověk míní a život mění...

Přesně 3 týdny před odjezdem vtrhne Hammás do Izraele a jedním šmahem smázne naše plány. Nebáli bychom se ani tak jet tam, ale spíš toho, že se uzavře vzdušný prostor, motorky budou někde v přístavu a my se k nim nebudeme moci dostat. Dva dny před plánovaným odjezdem definitivně cestu zrušíme a týden před původním odletem se opravdu tento scénář naplní. Vzdušný prostor je uzavřen, lety jsou zrušeny. Ještě že jsme tam motorky opravdu neposlali.
Myslel jsem si, že operace Izraele bude rychlá a velmi brzo bude klid, což byla velmi chybná úvaha a my jsme na podzim 2024 stáli před stejným problémem jako vloni. Válka pořád pokračuje, lety sice létají, ale…. Začal jsem tedy hledat jinou cestu kudy do Ománu jet. Postupně jsem na stůl hodil několik možností.

1. Přejet Írán, trajektem do Dubaje a odtud do Ománu
2. Trajektem z Turecka do Libanonu, potom do Sýrie, Jordánsko atd.
3. Risknout to a jet trajektem z Řecka do Izraele, jak bylo původně naplánováno
4. Jet celou cestu po zemi, Írán, Irák, Kuvajt, SA atd.

Začínám hledat kontakty a pátrat po konkrétních možnostech. První varianta je asi nejjednodušší, ale když zjistím, že za cca 16 hodin plavby chtějí v Íránu $ 600,- tak jim to z principu nechceme dát a pátráme dál…
Druhá varianta by se mi hodně líbila, Libanon a Sýrie nejsou obvyklé destinace a je tam rozhodně co k vidění. Jenže potom to začne. Loď z Turecka do Libanonu $ 1.600,- povinný průvodce v Sýrii + dvě noci nocleh $ 500,-. No, tak s tímhle můžete jít do háje.
Protože nechceme riskovat loňské fiasko, nakonec se rozhodujeme jet celou trasu po ose a neriskovat žádné potenciální průšvihy (jak naivní představa).
Termín byl stanoven na druhou půlku října s následujícím plánem. Naložíme motorky na přívěs a odvezeme si je buď na Turecké nebo až Íránské hranice, abychom ušetřili čas. Potom na koně a jedeme dál po vlastních.

Začíná kolečko příprav na cestu. Karnet máme vyřízený z loňska, stačí ho prodloužit. Jenže Jarda si mezi tím koupil nové R 1300 GS, takže musí za nový karnet zaplatit znovu. Nic nejsou platné argumenty, že karnet nebyl použitý, dostane úžasnou slevu 25% a pěkně naval peníze znovu.
Kupujeme letenky na cestu domů, vyřizujeme víza, zařizujeme pojistky atd. atd. atd., no a nakonec můžeme vyrazit na cestu.
Jak se blíží start, situace je zajímavější a zajímavější. Já týden před odjezdem čapnu nějakého bacila co letí kolem, totálně ztratím hlas a dva dny v práci, které mi sakra chybí. Libanon pošle rakety na Izrael a oni na oplátku vletí k nim pozametat smetí – ještě že jsme variantu cesty přes Libanon nakonec škrtnuli. Írán pošle vzduchem taky pozdravy na západ a aby toho nebylo málo, můj slovenský bratr Noro (který má odvézt auto zpátky do ČR) mi v pátek volá, že ho skolil bacil taky.

Den D – zavirovaný den

Jsme domluveni s Jarou, že ráno sedne na motorku, přejede ke mně, naložíme jeho motorku na přívěs a vyrazíme. Mám teda naštěstí celé dopoledne na dotáhnutí všeho, co jsem díky rýmičce nestihnul. V noci nemůžu spát, tak ráno samozřejmě ještě zaspím a potom rychle doháním úkoly před odjezdem. Rychle se ještě otočit do práce, koupit novou powerbanku, protože mi na staré včera upadl konektor, do obchodu, umýt auto, natankovat, koupit on line dálniční nálepky, sbalit vyprané trička na cestu atd.

V poledne přijíždí nějaký cizinec, pod jehož bílou maskou a posmrtným výrazem tváře nakonec poznávám Nora. Vypadá opravdu jako by ho právě přejel buldozer, nechce nic pít ani jíst, jen si lehne na sedačku a odpočívá před cestou. Moje námitky, že se na to má vykašlat a my pojedeme po ose z domu, shazuje ze stolu, vraj to bude ok.
Jara přijíždí kolem 13.30, nakládáme jeho motorku na přívěs a vyrážíme vstříc novým zážitkům. Chtěl bych napsat, že jsme plni optimismu, ale já mám pořád plnou hlavu pracovních a osobních starostí. Snad se dokážu vypnout co nejdřív.

Norovi je blbě a hraje si na mrtvolu na zadní sedačce. Normálně bych se mu posmíval a trošku si zarýpal, terčů je celkem dost, od Slovenska až po rýmečku, ale přece jen ho ještě budeme potřebovat, tak su v klidu a radši se snažím pozametat můj bordel v hlavě.
Na konci Maďarska se při tankování Noro probere z mrtvých a odhodlá se po dvou dnech do sebe dostat nějaké jídlo. Volba padla na polévku, ale ta byla tak nějak nacionálně založená, protože se rozhodla, že v žádném případě neopustí maďarské území a chudák Noro asi 100m po rozjezdu potupně vrhnul. No, tak tohle se moc nepovedlo.
Na HU-SRB hranicích se zase nepovedl odjezd autu před námi. Řidič svou šikovností celníkům pomuchlal trošku závoru, což celníci vzali jak výzvu a hned si auto berou bokem na důkladnou prohlídku. Až na tuto příhodu byl přejezd hranic bezproblémový, kupodivu žádná fronta, žádné otázky na motorky na přívěsu, jen pasy a jedeme. Beru to jako dobré znamení.

Vize dobrého znamení mizí s blikající kontrolkou žhavení. Tato závada může znamenat leccos, nejčastěji problém s brzdovými světly, auto ale jede, do nouzáku nepadá a po opětovném startu kontrolka zhasne, tak se rozhodneme to neřešit a jedeme dál. Taky si všímáme zašpiněného vozíku, potmě to vypadá jako začouzené, což přisuzuju celkem vysoké spotřebě a častému vypalování DPF.

Den 2 – dlouhý den a dlouhá noc

Střídáme se v řízení s Jarou a cesta ubíhá. Venku kolísá teplota mezi 0-4 stupni, my si užíváme 23 uvnitř, Noro spí a v Bulharsku máme před sebou krásný východ slunce. No, romantika středního věku jak vyšitá.
Ráno jsme na tureckých hranicích a začneme řešit technický detail, který by ale mohl celkem znepříjemnit návrat auta domů. Z různých příběhů lidí, kteří jeli do Turecka autem s motorkami na přívěsu, mám totiž informaci, že je problém, když vjede do Turecka nějaká sestava a opouští ho sestava jiná. Typický příklad je dva lidi, auto + dvě motorky. Auto se nechá v Turecku a pokračuje se na motorkách dál. Tohle je v Turecku nemožné. V našem případě tomu můžeme jednoduše předejít. Před hranicí složíme motorky, přejedeme zvlášť, za hranicemi je zase naložíme a jedeme dál.

Při příjezdu na hranice jsem vyslán jako zvěd, abych tuto informaci prověřil přímo na hranici, protože se nám nechce motorky sundávat z vozíku, šaškovat tady a potom je zase nakládat. Po asi 3 posláních za různými celníky konečně najdu ty správné lidi, kteří mají informace a jejich verdikt je jasný, jak k nám vjedete, musíte taky odjet. HOWGH. Vracím se zpátky k autu a tuto „radostnou“ novinu sděluju Jarovi a Norovi. Sundáváme motorky z vozíku, odháníme Nora do tepla do auta, nadáváme na zimu a jedeme na hranice.
Noro jede jako první, pas, TP, všechno OK, ale celník ho posílá na prohlídku auta. Odjíždí k budově, kde jsem já před chvilkou vyzvídal taktické informace a my procházíme kontrolou. Pochopitelně se zrovna střídají směny, takže postáváme u motorek a čekáme, až turečtí celníci, proslulí svou dochvilností, pečlivostí a zájmem o cestující turisty, konečně dochlemtají svoje ranní kafe a půjdou nám nahlédnout do kufrů.
Jedeme za Norom, ten poslušně čeká na prohlídku. Když konečně přijde celnice a prohlédne prázdné auto, jen nechápavě kroutí hlavou a ptá se, proč jsme tady, když v autě nic není. No, proč, proč, protože nás sem poslali, tak co máme dělat…

Jsme za hranicemi a dáme si zase tréninkově nakládání motorek na vozík. Poprvé jdu kupovat dálniční známku, na motorce jsem to nikdy neřešil, ale s autem nechci nic riskovat. Koupíme jakýsi čip na sklo, nabijeme mýtné (později jsem zjistil, že mě dacan pěkně natáhl) a vyrážíme na cestu.
Kontrolka žhavení spokojeně bliká, mýtné brány akceptují naši samolepku na skle (už tam domontovali závory, takže vřele doporučuju mýtné zakoupit), svítíčko sluní, Noro spí, motorky se líně kývou na vozíku v rytmu občasných vln na silnici, no, prostě všechno je jak má být. Až do zastávky na okruhu kolem Istanbulu.

Zastavíme na malou pauzu, dáme poslední svačinky z domu a při zevlování kolem auta zjistíme, že vozík není špinavý od sazí, ale od oleje. A sakra. Odpojíme vozík, nacouvám na pangejt jedním kolem, zanoříme se pod auto a hledáme problém. Zjišťujeme, respektive Noro vstal z mrtvých a pod autem zjišťuje, že teče olej z Haldexu. Su vytočený do vrtule, protože auto bylo na servisu před odjezdem a mimo jiné se měnil olej v Haldexu, takže to považuju za šlendriánství, což doprovázím všemi jadrnými českými kulatými slovy, na které si jen dokážete vzpomenout. No nic, zkusíme najít servis a zajedeme tam aspoň zjistit o co jde. Sjedeme z dálnice a hledáme jakýkoliv styčný bod pro získání vodítka cesty k servisu. Zastavujeme u myčky a zachraňuje nás Norova ruština. Borci nám pinknou na mapě bod se servisem, my odpojíme vozík a Jaru pasujeme do role hlídače. Já s Norom jedeme na servis.

V servisu nefunguje angličtina ani ruština, takže česky s rukama nohama a google translator vysvětlujeme problém. Auto nám hodí na jámu a já se brodím v olejovém nánosu pod auto s mechanikem. Tam zjišťujeme, že olej teče pod víčkem, co je nad filtrem v Haldexu. Všechny šrouby jsou utažené a tady končí všechny schopnosti improvizace mechaniků, posílají nás do servisu Škoda asi 25km daleko. Ach jo, jedeme tam.

V autorizovaném servisu Škoda nás přivítá technik, který celkem šprechtí anglicky, takže mu vysvětluju
problém a řešíme jak z toho ven. Technik nám vysvětluje, že aby nám mohl pomoct, musíme se jet zaregistrovat na celní úřad, aby nám jako cizincům mohl auto opravit. Po desítkách minut diskuzí ho přesvědčíme, že to je blbost a on hodí auto na zvedák. Tam mu jasně vysvětluju a ukazuju, kde je problém. Po dalších diskuzích a ověřování, jestli mají náhradní díl na skladu (nemají) se domlouváme na improvizovaném řešení, že to prostě rozeberou, zkontrolují a nějak utěsní. Do dílny samozřejmě nemůžeme – too dangerous – takže odevzdáme auto a jdeme zhltnout nějaký žvanec. Tentokrát Noro nevrhne a neudělá nám ostudu na vyspělém východě, evidentně mají stresové situace pozitivní vliv na boj s bacily.

Po návratu čekáme a čekáme, já se jdu projít kolem obřího areálu, když mi jde naproti Noro. Oznamuje mi, že auto je skoro hotové, ale musíme počkat, protože mechanici mají přestávku. Ty vidíme spokojeně vykuřovat na terase, tak jdu zjistit informace. Prý to utěsnili, sice to teče, ale ne tak moc jako před opravou. OMG, no uvidíme. Po další půl hodině dostaneme auto a jedeme pro zmrznutého Jaru, který si nouzově vytáhnul z motorky spacák a očekává nás jak Marfuša za stromem. Než zapřáhneme vozík, je pod autem zase loužička oleje, ale sám sebe i ostatní přesvědčuju, že už tam byla a my konečně po cca 7 hodinách pokračujeme dál.
Překračujeme most přes Bospor a jedeme dál na východ. Na benzince zjišťujeme, že olej teče úplně stejně jako před „opravou“, za kterou jsem zaplatil asi € 100. No, super. Po telefonických konzultacích se servisem v česku, kdy jsem byl teda fakt celkem nepříjemný, se rozhodujeme jet dál, protože i kdyby prý olej vytekl všechen, pokud se nesepne 4x4, tak by se nemělo nic stát. Olej v Haldexu a diferenciálu je prý oddělený a mělo by to být ok. Tak fajn. Domlouváme se, že v Adaně necháme olej jen dolít a Noro s tím dojede domů.
Pomalu se stmívá a ochlazuje, začíná pršet, kontrolka bliká, všechno je jak má být. Nora dokonce naše zážitky tak vyléčily, že se hlásí k řízení auta. Jdu se teda poskládat na zadní sedačky a trochu se prospat.

Z klimbání mě budí Norův skromný dotaz – tu svieti kontrolka motoru, to je asi problém, nie? Mám pocit, že asi dostanu infarkt. Auto, se kterým jsem neměl roky problém a je po kompletním servisu bude dělat toto??? Googlíme, co může znamenat blikající kontrolka žhavení, a poté přidání se kontrolky motoru. Abych to zkrátil, může to znamenat prakticky cokoliv. Od přesunu hmyzu od zadní nápravy k přední, až po jaderný útok na cizí planetu. Rozhodně to odstartuje můj nervový záchvat doprovázený proudem sprostých slov. Ano, všech co existují, bez ohledu na rasu a politickou příslušnost. Místo úspory času se jen trápíme a řešíme jeden problém za druhým. S největší pravděpodobností je to podle google problém s EGR ventilem, což by teda byla celkem značná komplikace. Je asi půlnoc a jsme asi 40km od Astany, tak se dohodneme, že najdeme servis Škoda, počkáme do rána, necháme auto napíchnout na diagnostiku a podle výsledku se dohodneme co dál.
V Astaně najdeme nejdřív jeden servis, ten ale na mě neudělá příliš dobrý dojem, tak jedeme ještě k druhému. Tam nás přivítá hlídač, pustí nás na parkoviště a my jdeme aspoň na chvilku spát. Ještě si napíšu deník, su u toho nešťastný, časová výhoda je pryč a vůbec nevíme, co bude dál….

Den 3 – do tepla

Ráno se klubeme ze sedaček a čekáme na naše (doufám) zachránce. Kolem 8,30 přichází manažer, který mluví obstojně anglicky a ujímá se nás. Vysvětluju mu problém a on pošle auto do dílny. Dostáváme čaj, druhý….. Najednou se vynoří manažer a bere mě s sebou na dílnu. Tam mi ukazuje diagnostiku a vysvětluje mi, že je tam sporadická závada na váze vzduchu, je to prý prkotina a můžeme s tím klidně jet dál. Ještě mu vysvětluju problém s olejem, hodí auto na zvedák. Očistí víčko, napatlají ho nějakým tmelem a šmitec. Hurá, spadne mi kámen ze srdce, můžeme pokračovat.

Za opravu v servisu nic nechtějí, tak manažer dostane cigarety a minilahvičku s ořechovkou, kterou s sebou vozím přesně pro tyto účely.
Po zaschnutí tmelu vyrážíme dál na cestu. Střídáme se v řízení a cesta ubíhá dál za spokojeného blikání kontrolky žhavení…. Děláme jakoby nic a cestu nám jen trošku zkomplikuje vyčerpaný kredit na mýtné. Původně jsme totiž měli v plánu jet severní cestou. Tento plán jsme změnili kvůli servisům Škoda v Astaně a Adaně, které byly jako záchranná brzda pro případ průšvihu s autem. Při sjíždění z hor k Adaně míjíme lesní požár, který už ale řeší hasiči, tak snad nenapáchal nějaké větší škody.

V Adaně se rozloučíme s Norom, který otočí koně a (doufám) doveze auto zpět s vozíkem do ČR. Musíme ale vyřešit kredit na mýtné. Bláhově se domníváme, že ho jednoduše koupíme na benzince, ale tahle domněnka rychle bere za své. Prý jedině na poště nebo kanceláři mýtného. Pošta je rychlejší řešení, tak jdeme hledat poštu. Na benzince mě Noro donutí se zeptat náhodného řidiče, prý je dobře oblečený a když je dobře oblečený, tak umí anglicky. No, anglicky sice neuměl, ale uměl jeho syn, který seděl na místě spolujezdce. Máme jet prý za nimi a oni nás dovedou k poště. Jenže ouha, na místě kam jsme přijeli žádná pošta není. Naši průvodci se ptají místních a zjišťují, že je to o ulici vedle, ale prý budeme mít problém s vozíkem, je to tam úzké a moc aut.

Naši průvodci mě teda naloží do auta k nim, Noro a Jara čekají u auta a já jedu na poštu dobít kredit. Musíme složitě objet kus ulice, abychom se dostali do té správné. Mezi tím se dovídám, že mladý sokolík byl rok na Erasmu v Praze a celkem jsme si pokecali o ČR. Po drobných komplikacích najdeme poštu, moji průvodci se omluví, že musí spěchat na schůzku a já si jdu stoupnout do fronty.

Po nekonečném čekání se dovím, že nejde platit kartou a já musím zpátky k autu, protože jsem si chytře nechal peněženku s hotovostí tam. Projdu zkratkou mezi ulicemi, vyhodnotím ji jako vhodnou pro naše auto s motorkami a všichni se společně vracíme k poště. Potřebujeme turecké liry a směnárna tu samozřejmě není, takže obrážíme spolehlivé směnárny v šedé zóně a to jsou zlatnictví. Jenže narážíme na neprostupné kroucení hlavou a neochotu měnit USD nebo EUR na liry. Po několika pokusech to vzdávám a jdu vybrat z bankomatu. Pochopitelně hned jak to udělám vynoří si Noro s tím, že našel borce co nám peníze vymění, no a samozřejmě s lepším kurzem než v bankomatu…
Jdu znovu do fronty, odkud mě po 20 minutách zachraňuje úřednice, která ostatním vysvětluje, že už jsem si jednou frontu vystál. Konečně kupuju kredit a my můžeme dál.
Celý den jsme nic nejedli, tak si dáme večeři a už po setmění jdeme hledat hotel, kde složíme motorky a Noro se otočí na západ.
To se nám podaří na druhý pokus. Shodíme motorky, rozloučíme se s Norom a jdeme na kutě. Doufám, že dojede v pořádku, jasně mu kladu na srdce, aby mi dával průběžné echo (Noro je totální ignorant na všechny moderní technologie, takže vrchol jeho komunikace je sms, což já odmítám psát), my dáme sprchu a jdeme spát.

Den 4 – hlouběji a hlouběji ke dnu

Dnes bychom rádi přeskočili do Íránu, pokud to jen trošku půjde. Je to přes 1.000km tak uvidíme.
Ráno vyrážíme za slunečného počasí a postupně se krásně otepluje, takže nám cesta ubíhá vesele a klidně. Jedeme podél syrských hranic a já vzpomínám na loňskou cestu do kurdské části Iráku. Shodou okolností tankujeme na stejné benzince jako vloni, poznávám to podle motorky, která stojí zaparkovaná na stejném místě jako minule.
V Cizre odbočujeme na sever a jedeme směr Írán. Od této chvíle je to ale horší a horší. Začíná to prudkým větrem, pokračuje to ochlazováním a končí to sněžením. Čím víc se blížíme k hranicím, tím horší to je. Postupně překračujeme výšku 2.200 m a v krásné teplotě +1 stupeň se sněžením přijíždíme v 19 hodin konečně na hranice.
Zmrzlí procházíme tureckou částí, kterou jsem považoval za formalitu. Na pasovém oddělení byla dokonce erární čajová konvice, tak jsme si ulili horký čaj. Že erární úplně tak není jsme zjistili podle řevu celníka, který nám už ale naštěstí orazítkoval pasy. Omlouváme se, ale podle jeho výrazu se už vidíme ve vězení. Z mé představy, že výstup bude formalita nás vyvádí poslední kontrola před výjezdem z Turecka. Prý potřebujeme jakousi registraci vozidla. Nechápu o co jde, vystupujeme pryč, tak jakou registraci??? Nicméně celník je neoblomný a vede nás do haly k okénku, kde s námi registraci udělá úřednice. Odevzdáváme pasy, TP a čekáme. Holčina nevládne kromě turečtiny žádným jazykem a já nemám data, takže nemůžu používat překladač. Nicméně se najde ochotný spolutrpitel Hataf z Íránu, který umí anglicky a je stejně naštvaný jako my. Dá mi wifi a překládá nám. Dovídáme se, že holčina registraci udělat nemůže, protože nemáme auto, ale motorku a ona na to nemá kolonky. Musí se poradit s nadřízeným. Máme 5 minut počkat. 5 minut se protahuje na skoro 2 hodiny. Musíme zaplatit poplatek, ale samozřejmě jen v hotovosti. Hatafa platí poplatek místo nás a razantně ode mě odmítá jakoukoliv platbu v dolarech nebo eurech. Prý to bylo jen pár lir a nic nechce. Děkuju mu pořád dokola a vyměňujeme si kontakty, kdyby potřeboval jakoukoliv pomoc v Evropě, ať se mi ozve. No, a potom konečně můžeme vítězoslavně opustit Turecko.

Na cestě k motorkám vidíme našeho nového kamaráda Hatafu, jak se trápí s autem, klekla mu baterka a tak mu pomáháme dostat se setrvačností z mírného kopce do Íránu.
Jsme před branou do Íránu, která se nám za chvíli otevře. Za touto branou by na nás měl čekat Araz, bratr mého známého Hosseina z mého výletu do Íránu v roce 2017. Araz by nám měl pomoct se všemi procedurami na íránských hranicích a chudák už tam na nás skoro 3 hodiny čeká.

Po otevření brány se strhne mela, jakou jsem ještě nezažil. Že se snaží průvodci o kšeft jsem čekal a věděl už z minulé návštěvy Íránu, ale že jsou schopni agresivních sporů a hádek je pro mě novinka. Celý problém je v tom, že my máme domluveného Araze a oni samozřejmě chtějí kšeft pro sebe. Araze jsem nikdy neviděl, mám jen fotku a nikde v davu co se vyrojil kolem nás nikoho podobného nevidím. Všichni se překřikují, chtějí abych si vybral právě jeho, já furt opakuju, že průvodce už mám a počkám na něj, až přijde. Najednou mě někdo zatahá za rukáv a říká mi – tohle je Araz a ukazuje na klučinu v kšiltovce v davu. Já poznávám Hosseinového tátu a konečně jsem doma. Vítězoslavně vyhlásím vítěze, jenže to je jen začátek, strhne se další mela, nejagresivnější křikloun řve – this is my office, it is not his job a nehodlá akceptovat moji volbu. Snaží se Araze i jeho tátu vytlačit z prostoru pryč. Nakonec musí zasáhnout voják, který preventivně vyhodí všechny a my jdeme na první stanoviště. Vedle nás je pořád hádka, kterou nakonec krotí velitel vojáků, který jasně řekne sorry, pokud si vybral Araze, máte ostatní smůlu. Stejně to ale nekončí a nejvytrvalejší „pomocníci“ s námi chodí od jednoho stanoviště k druhému a pořád se domáhají svého kšeftu u úředníků a policistů…

My jdeme na kolečko razítek a podpisů, jdeme na pasové, kde zjišťujeme, že si Jara tak nějak zapomněl vytisknout vízum. Polilo mě horko, protože na One Drive se samozřejmě zrovna nemůžu připojit. Než se mi to podaří, problém je naštěstí vyřešen, protože vízum mají šohajíčci v počítači. Uff, jedeme dál.
Další na řadě je CdP, super výmysl, karnet. Karnet je jistina, která má zamezit daňovým a celním únikům, když člověk vjede do cizího státu vlastním vozidlem. Jednoduše, v ČR si vyřídí cestovatel karnet, zaplatí jistinu v řádu desítek až statisíců korun podle toho čím jede, dostane složku s papíry, které se potvrdí při vjezdu a výjezdu ze země. Po návratu se absolvuje boj o vrácení jistiny, který sebere další čas a peníze, protože Autoturistu se moc vracet jistiny dobrovolně nechtějí. Mě to minule stálo několik dopisů, cestu do Prahy s vyhrožováním a nervy. Po roce jsem měl peníze zpět.

Jdeme tedy na vyřízení karnetu a tam dostávám ledovou sprchu já. Karnet jsme si nechali vystavit na 12 měsíců a tím, že se nám cesta o rok posunula, jsme si museli nechat karnet (samozřejmě za poplatek) prodloužit. Aby to bylo ještě lepší, tak Jara si mezi tím koupil novou motorku, takže si musel nechat udělat karnet úplně nový. Jak jsem už zmiňoval, dostal úžasnou 25% slevu…. Jenže, karnet je složený ze dvou částí, oranžový obal – kde mám jasně vyznačené prodloužení karnetu do 2025 a potom bílé papíry (které si odtrhávají při vjezdu a výjezdu celníci) a tady mám pořád původní datum duben 2024. No, a úředník, který mi má karnet potvrdit, zaujal jasné stanovisko, že pro něj je důležité datum na bílém listu, protože ten si nechává a prodloužení na oranžové obálce ho vůbec nezajímá. Prostě mě nepustí, dokud si to nevyřeším. Mám pocit, že dostanu infarkt. Běháme od jednoho úředníka ke druhému a řešíme co s tím. Výsledek je pořád stejný, my s tím nic udělat nemůžeme. Jediná možnost je zítra celou situaci probrat s nadřízeným a pokud on řekne ok, tak to uděláme.

Domlouváme si teda, že můžu nechat motorku v celním prostoru a ráno se vrátíme. Je už půlnoc a po 3 hodinách, totálně vyčerpaní jak fyzicky, tak psychicky, jedeme do Urmie přespat. Já pojedu s Arazem a jeho tátou autem, Jara za námi na motorce. Jdeme k autu a já hádám, čím bychom tak mohli jet z parkujících posunovadel u cestě. Samozřejmě, je to ta nejhorší možnost, co tu je. Nikdo nepočítal s tím, že by měl být na cestu zpátky nějaký pasažér, takže Araz přijel s tátou jeho pick-upem. Horko těžko se nasoukáme dovnitř, ani Araz, ani já nejsme zrovna konfekční velikosti a jízda probíhá tak, že táta řídí, Araz někde v hloubce řadí a já se modlím, aby dveře měly dobrý zámek a nevypadl jsem za jízdy ven. Teplota v autě je tropická, protože nikdo nedosáhne na ovladač topení, zatímco teplota venku (a moje nálada taky) je na bodu mrazu.

Jara se drží za námi a když je možnost, jede vedle nás a svítí na cestu, protože světla v našem autě jsou spíš na ozdobu než funkční. Po cestě se ještě zastavíme u Araze doma, kde nabereme Sebastiana, cestovatele z Polska, který bude ubytovaný v Hosseinovém guest house s námi. Sebastian jde do nákladového prostoru, Araz zůstává doma a já jedu v kabině s tátou na ubytování.

Tam se dostáváme už kolem druhé ráno, takže rychlá sprcha a postel, protože ráno v 8 vyrážíme znovu na hranice.

Den 5 – na dně

Ráno v 8 vyrážíme pro Araze, jak nastoupí, tak já jdu na korbu a jedeme pro taxíka. Naše taxi má stejně jako všechny ostatní rozbité čelní sklo a palubka mu svítí jak vánoční stromeček. Nicméně nás doveze až na hranice. Po cestě krásně sněží, ale já stejně tajně doufám, že zpátky pojedu touhle stranou a je mi totálně jedno, jestli budou zrovna padat trakaře.

Po příjezdu na hranici si to hned napochodujeme za nadřízeným včerejšího úředníka, jenže ten je zrovna na odchodu pryč a evidentně se námi vůbec nechce zabývat. Araz mu rychle vysvětluje situaci, ale on ho odpálkuje a pošle nás za úředníkem, co potvrzuje karnety. Ten se mezi tím vyměnil na směně za jiného, jenže jeho názor je stejný. Tak. A je konec.
Sednu si na schodek a přemýšlím, co dál. Je už 10 hodin, a tak zkouším volat do Autoturistu, abych jim vysvětlil situaci. Samozřejmě dostávám očekávanou odpověď – děláme to tak vždycky, je to podle pravidel FIA a nikdy s tím nikdo neměl problém. Jenže kdo to vysvětlí tady??? Pokud budu potřebovat, můžou prý poslat mailem potvrzení, že karnet je opravdu platný.

Takže jdeme hledat další pomoc a postupně se propracujeme až k manažerovi celého hraničního přechodu. No a tady se stane zázrak. Konečně jsme našli člověka, kterému nebyl můj osud ukradený a řekl: „je to turista a musíme mu pomoct“. Vidím naději a to mi vlévá energii do těla. Po asi půl hodinovém vyjednávání domlouváme tento postup. On kontaktuje íránský autoklub, který v ČR ověří, že můj karnet je platný. Po obdržení potvrzení mě pustí do Íránu, ale s podmínkou, že se musím vrátit stejným přechodem zpátky do Turecka.
To samozřejmě znamená konec naší cesty, ale aspoň si můžeme pojezdit po Íránu a využít čas, který máme na výlet, takže souhlasím s tímto kompromisem a v duchu proklínám všechno a všechny, co mají sebemenší účast na vynálezu, kterému se říká karnet.

Máme se vrátit za hodinu, tak jdeme do čekárny a já volám znovu do Autoturistu. Zrovna když vysvětluju situaci a žádám o rychlou reakci, volá stejné úřednici kolegyně z UAMK, že dostali z Íránu žádost o potvrzení platnosti mého karnetu, takže se na mě opravdu manažer nevykašlal a nažhavil dráty. Prosím paní, aby mě hodila do kopie mailu až to pošle, abychom věděli, kdy se můžeme vrátit za manažerem. Dostanu slib, že to bude rychle. Čekáme další 1,5 hodiny, nervózně pořád stahuju poštu a nic. Volám tedy do Autoturistu, tam mi to paní nebere, protože má schůzku. No nic, plácnu se přes kapsu a volám naslepo do UAMK. Na druhý hovor se trefím a paní mi říká, že to poslala už před hodinou, ale na whatsapp. OMG. Běžíme zpátky za manažerem, ten nám potvrzuje, že je vše ok a máme jít na hranici.

Tady se všechno změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Razítka přibývají, podpisy taky a po asi hodině je všechno hotovo. Drobně to jen zkomplikovalo to, že jeden úředník napsal jedničku jen jako čárku, jenže další úředník tam chce taky ten zobáček nahoře, což Araz vyřeší tak, že naoko jde zpátky, počká pár minut za rohem, dopíše žádaný zobáček a najednou je vše v pořádku a celý proces je dokončený. Po 6 hodinách startuju motorku a jsem v Íránu. Bohužel tedy s hořkou pachutí, že se musím vrátit stejným přechodem, takže náš plán dojet do Ománu je v čudu.

Jedeme do Urmie, kde Araz opustí taxík a jde za mnou na motorku. Urmia je totálně ucpaná, takže jedeme všude, kde se to dá, včetně chodníků, abychom se dostali dál.
Kolem 3. hodiny jsem na ubytování. Jara se raduje, že jsem přijel na motorce, ale zchladil jsem jeho nadšení informací o manažerově podmínce. Začínáme diskutovat co a jak dál. Máme několik možností. Nakonec vyhraje ta, že se vrátíme do Turecka, přejedeme do iráckého Kurdistánu a strávíme čas tam.

Potom nás ale napadla další možnost. Autoturist mi nabídnul, že napíší nový karnet a pošlou mi ho do Turecka. Já si pro něj zajedu, vrátím se do Íránu a pojedeme dál. Časově to bude na hraně, ale je to možnost. Už jsme domluvení na všem, Autoturist má adresu, je to asi 600km od nás, takže máme plán.
Zbytek večera trávíme se Sebastianem, se kterým česko/polsko/anglicky probíráme všechno možné. U toho zjišťujeme, že byl navigátor na rallye Dakar v Jižní Americe a má za sebou opravdu zajímavý cestovatelský život, takže máme témat k diskuzi nekonečně.

Den 6 – první paprsky slunce na obzoru

Ráno přijede Araz s mámou a připravují snídani. Vysvětlujeme mu celý plán a on to volá Hosseinovi. Ten okamžitě volá mně a tvrdí, že podmínka manažera je úplná blbost a můžeme jet kudy chceme. Je fakt, že karnet máme potvrzený, žádnou podmínku vepsanou nemám a pravděpodobně bych měl riskovat jen to, že budu mít stejný problém jako tady, což bych teoreticky měl být schopen vyřešit. Buď skálopevným tvrzením, že při vstupu to problém nebyl, nebo asistencí z ČR.
Navíc mě Hossein upozorňuje, že jestli nemám multi entry víza, tak se nedostanu z Turecka zpátky. Sakra, no samozřejmě mám jen jednovstupová, úplně jsem na to zapomněl… Tímto náš plán padá, protože nové vízum vezme 5 pracovních dnů a vyzvednout se musí v Ankaře.
Araz jede zase na hranice se Sebastianem, tak nám slibuje, že to s manažerem ještě probere a my se zařídíme podle toho.
My zatím dáváme do kupy nový plán kudy tudy do Bavorova. Ten vypadá následovně:

• Irák – nepustí nás – zpátky do Íránu, pojezdit a domů
• Irák – pustí nás - do Kuvajtu
• Kuvajt – nepustí nás – Irákem na sever domů
• Kuvajt – pustí nás – pokračujeme dál

Abychom využili čas, jedeme se podívat na solné jezero. Cesta k jezeru je asi 40km a my si v rámci možností užíváme jízdu na motorce. Je sice celkem chladno, ale to je ta poslední věc, která by nám vadila.
Urmijské jezero je celkem macek, na délku má 140km a na šířku 55km v nejširším bodu. Nežijí tam ryby, protože salinita je 150-230%. My jedeme po mostu, který byl postaven teprve nedávno v nejužším místě jezera. Dá se tu sjet až k jezeru, tak se jdeme kochat a udělat pár fotek. Teď už je podzim, takže hladina je celkem nízká. Motorkama se nám na sůl moc nechce, tak si hledáme místo, abychom mohli co nejblíž, ale ne na sůl.
Potom se vracíme zpátky na ubytování, tam už čeká Azar s vyměněnými penězi pro nás a informacemi z hranice. Názor manažera se proti včerejšku změnil z podmínky na doporučení. Prý by bylo dobré jet zpátky stejným přechodem, abychom neměli problémy jinde na hranicích. Tím se definitivně potvrzuje náš plán jet dál a spoléhat na to, že potencionální problémy vyřešíme.
Jedeme se podívat do centra na bazar, ale je pátek, takže muslimská neděle a bazar je z většiny zavřený.

Do noci si potom povídáme s Azarem a jeho tátou o všem možném. Cestování, Evropa, drahota, náboženství no a samozřejmě válka v Izraeli. Od tohoto tématu utíkám pryč, protože názor na této straně hranice je jasný a ne úplně totožný s mým. Stačí ale říct, že válka je průser všude a jsme zase na pevném podkladu.
Přestal nám fungovat internet na sim kartě, tak to Araz řeší a slibuje, že to zítra pořeší přímo u operátora, tak snad to bude ok.
Ráno vyrážíme na jih.

Den 7 – každé přistání, po kterém se dá odejít po dvou je dobré

Ráno vstáváme brzo, chtěli bychom dojet až k hranicím Mehran – Badra. Je to celkem daleko a určitě tam přijedeme za tmy, tak si bukujeme hotel, ať máme jistotu, že můžeme jet klidně do noci s jistotou ubytování těsně u hranic. Plánovaný odjezd je hned po rozednění, kolem 6:30. Vstáváme ještě za tmy a když přijdeme k motorkám, tak nevěřícně pozorujeme ledovou krustu na obou strojích. Teploměr ukazuje krásných -3, čímž se vyrovnává můj rekord ze Španělska. Než se dáme do kupy a nastartujeme motorky, otepluje se na příjemných -1 a my plni optimismu vyrážíme. Je sice zima, ale svítí slunce, postupně se otepluje a cesta ubíhá. Všechno je jak má být. Teda kromě internetu, který testuju na benzince a pořád neběží.

Kolikrát si říkám, že nesmím nic chválit, protože tam nahoře mě někdo poslouchá a pod vousy si říká – ha ha, opravdu si myslíš, že to bude tak jednoduché? A hodí mi zase klacek pod nohy.

Zrovna si tak v duchu říkám, že už máme to nejhorší za námi a teď už to bude jen lepší a lepší. No a najednou jsem na zemi. Ani netuším pořádně jak. Na silnici je mokro a blátíčko z nějaké stavby, mně až úplně na konci na rovině podjede přední kolo a já se najednou válím za motorkou, která si to šine po pravém boku přede mnou. Fakt to nechápu, žádná zatáčka, nic záludného, co se to k---a stalo????? Kolem nás je provoz jak hrom, ležím za motorkou v protisměru a troubí na mě kamion. Zvedám se, vypínám klíček a stavím motorku na kola. Pomáhá mi náhodný divák mého představení a přibíhá Jara, který jel za mnou.

Vypadá to, že já i motorka jsme utrpěli jen drobné šrámy. Mě bolí kotník, ale můžu s ním hýbat, takže tam asi nic velkého pokažené nebude a mám roztrhané kalhoty na několika místech. Motorka to odnesla víc. Prasknuté plexi, ulomený mechanismus zvedání plexi, sedraný blaster, sedrané padáky, potrhané držáky tašek a pomuchlaný kufr. Posbíráme ulomené kousky na silnici, trošku se dám do kupy a jedeme dál. Na čtvrtý pokus si narovnám řídítka a se sebevědomím na nule můžeme pokračovat.

Za Sanandaj projíždíme check point. Z boku vidím mávat vojáka, ale su pořád naštvaný a zdeptaný z pádu, takže dělám že ho nevidím a jedu dál. Jenže Jara je za mnou pár desítek metrů a ten už neuniká. Zastavuju tedy taky a jdu za ním. Kotník mě bolí víc a víc, takže se o chůzi ani moc nedá mluvit.
Když přijdu k Jarovi, policista pořád ukazuje na boty a něco vysvětluje. Z jeho asi deseti anglických slov jsme nakonec pochopili, že někdo tudy projíždějící řekl, že Jara ztratil z motorky botu. A opravdu, jedna teniska mu chybí. Jdeme samozřejmě na výslech a půl hodiny odpovídáme na všechno možné. Jména, odkud, povolání, co dělají naši zaměstnavatelé atd. Já su nervózní a vzteklý, pořád myslím na můj let a kotník mě bolí jak hrom. Po půl hodině nás konečně propouští a my můžeme pokračovat.

Nemůžu se dostat do pohody, dělám chyby. Přehlížím retardéry, nesoustředím se na cestu a párkrát mám problémy v zatáčkách, musím zastavit a uklidnit se. Stavíme na benzince, využijeme přestávku k natankování, já si švihnu Horalku a je mi tak nějak lépe.

Blížíme se k Mehranu, silnice je krásná, samá zatáčka v horách a zase je ten svět trošku hezčí. Čeká nás už jen jeden check point, tady nás zdrží jen 10 minut a my jedeme konečně k městu. Silnici lemují vraky tanků, ale ani nemám chuť stavět na focení, natož na prolézání vraků. V Mehranu hledáme na adrese hotel, ale žádnou ceduli nevidíme. Jdeme se zeptat do vedlejšího obchodu, odtud volají majiteli a ten po 15 minutách přijde odemknout.

Řešíme co s motorkami, nabízí nám garáž v zadní části budovy. To bereme, uklidíme motorky a jdeme na pokoj.
Ten je celkem zoufalý, ale co by člověk chtěl za €10. Venku je 28 stupňů, ano, krásně se nám oteplilo, no a uvnitř jede topení na plný plyn. Zavíráme nadrzo všechny radiátory i na chodbách a větráme jak o dušu.
Já si hraju na švadlenku a zašívám si na třech místech kalhoty. Největší problém je navléct nit do jehly. Nechápu, co to je dnes za šmejdy. Konec nitě na špulce jsem nenašel, tak jsem ji potom vztekle stříhl někde uprostřed. Nit byla ale širší než očko v jehle, takže nadávám a nedaří se mi ji navléct snad desítky minut. Potom se mi jehla ohýbá v ruce a já zase nadávám jako špaček. Nakonec se ale dílo podaří a už ze mě není trhan.

Den 8 – očistec

Ráno před osmou vyrážíme na íránské hranice. Máme to asi 10km, takže jsme tam za chvilku. Máme před sebou několik zajímavých okamžiků, u kterých netušíme, jak dopadnou.
Bude karnet zase průšvih na íránské straně?
Bude karnet průšvih na irácké straně?
Bude karnet vůbec potřeba v Iráku? Hossein tvrdí, že ne, ale hodně cestovatelů na netu tvrdí, že ano. No, bude to zajímavé a já pevně doufám, že to nedopadne tak, že z Íránu nás pustí, do Iráku ne a my zestárneme a dožijeme v celním prostoru mezi oběma státy.

Na íránských hranicích trošku kufrujeme, ale nakonec najdeme správnou cestu, přijedeme k závoře a jdeme na to.
První věc, kvůli které nás vrací je zaplacení jakési daně z paliva. Dostáváme průvodce, ten jede s námi zpátky k neoznačenému kontejneru, kde je ze zadní strany okénko a tam za nás platí kartou poplatek. My mu dáme peníze do ruky a jedeme zpátky k závoře, kde je několik kontejnerů vedle sebe s různými odděleními celníků, vojáků a policistů.
Po předložení dokladů o zaplacení daně z paliva od nás chtějí karnet. S napětím jim podám můj karnet a čekám co bude. Očekávaná otázka přichází hned po otevření karnetu. Tady je datum 2024, to je špatně, máš problém. Jasným hlasem a pevnou rukou ukazuju na obálce potvrzení o prodloužení, borec se na to podívá, moudře pokývá hlavou, řekne ok a jde vypisovat. Cože???? Že by to bylo tak jednoduché??? Opravdu ano. Vypsal karnet mně, potom Jarovi, poslal nás na pasové a jsme venku z Íránu. Neskutečné, překvapující a naplňující optimismem do budoucna.

Celá procedura nám zabrala asi hodinu. Tohle jsme vůbec nečekali a plni optimismu jedeme na iráckou stranu. Toto jsou moje první hranice, kde budu vyřizovat víza on arrival, přímo na hranici, tak uvidíme, jak to funguje.
Přijedeme k závoře, kde mám pocit, že vidí motorku poprvé v životě, jak se tváří překvapeně. Překvapení je o to větší, když zjistí, že jsme cizinci, kteří chtějí projet do Iráku. Volají nějakého nadřízeného, ten asi za 10 minut přichází. Trochu mluví anglicky, tak mu vysvětluju co a jak a on mě bere s sebou do hraničního prostoru na poradu s dalšími policisty. Tady po prostudování pasu a otázce, jestli máme peníze, řeknou ok a my jdeme zpátky k motorkám. Po dalším čekání, kdy pozorujeme všechny možné značky amerických aut projíždějících kolem nás, nás pouštějí za bránu. Zaparkujeme motorky a opět čekáme. Netušíme na co.

Najednou přichází dva mladí kluci a ti nás prý budou provázet po hranici při shánění razítek. Jeden z nich se jmenuje Mustafa a já teď vůbec netuším, jak moc důležitý a užitečný tento člověk pro nás bude.

Abyste si uměli představit celní prostor, je to asi 900m dlouhý areál, kde jsou naprosto náhodně rozházené neoznačené plechové kontejnery, což jsou různé kanceláře, ve kterých je potřeba posbírat všechna možná razítka. Všude je spousta prachu, nepořádku a špíny, v našem případě ještě teplota 35 stupňů, takže si opravdu přejeme, abychom byli co nejdříve pryč.
Jdeme do první kanceláře, kde sedí úředník s velkou jizvou od levého koutku skoro až po ucho. Hned mu dáme přezdívku Joker. Joker nás zmrazí hned po příchodu, protože nám oznámí, že můžeme vstoupit do Iráku, ale musíme tady nechat pasy a ty dostaneme zpátky až při opuštění Iráku zase tady. Vysvětluju, že je to nemožné, jednak pojedeme jiným přechodem a taky potřebujeme pasy na kontroly po cestě… Joker je ale neoblomný a nehodlá ustoupit. Jdeme tedy za nejvyšším velitelem celnice (který má kancelář pochopitelně na druhé straně celního areálu), ten není přítomen, tak sedíme v křeslech a čekáme.
Velitel si po příchodu pozve Mustafu dovnitř a my jen napjatě čekáme, co bude dál. Po asi 5 minutách Mustafa vyjde z kanceláře ven a oznamuje nám, že máme od velitele výjimku nechat si pasy u sebe.

Vracíme se za Jokerem a ten začne vypisovat první papíry, na kterých vůbec netušíme co je, protože jsou všechny v arabštině. Hlásíme všechny možné údaje naše i motorek a po vypsání všech dokumentů jdeme zaplatit pojištění.
Přicházíme ke kontejneru, kde je dokonce napsáno INSURANCE, ale nikdo tu není. Čekáme a čekáme, Mustafa odejde vyměnit peníze a když se vrátí, tak po další chvilce marného čekání zavelí, že jdeme zaplatit něco jiného. Do dneška nevím co to vlastně bylo.

Přicházíme do dalšího kontejneru, kde sedí dva sympaťáci a mají puštěný fotbal v tv. Našemu úředníkovi jsme dali přezdívku fotbalista. Ten nám něco vypisuje a my jdeme zpátky na pojištění.
Tady už se konečně otevřelo a my tak pojištění platíme.

Vracíme se k fotbalistovi, ten po zkontrolování pojistky vypisuje další papíry a my se můžeme vrátit k Jokerovi
Po příchodu k Jokerovi vidím, že je něco špatně, protože Mustafa, ačkoliv vypadá jako flegmatik a těžko se na něm poznají nějaké emoce, se tváří divně. Joker evidentně chce nějaký další papír a my jdeme k pasové budce přímo na hranici.

U budky Mustafa komunikuje s pasovým úředníkem a ten nás posílá zase jinam. Začínáme si připadat jako slepička, která shání kohoutkovi vodu.
Jdeme k dalšímu kontejneru, který má něco společného s autama, protože tam má ceduli s fotkou auta a něco v arabštině. Mustafa dává dalšímu úředníkovi papíry a ten s nimi odchází pryč. My odevzdaně sedíme na chodníku ve stínu a od Mustafy dostáváme vodu, která nás trošku vzpruží.
Po návratu úředníka dostaneme zpátky papíry, my se vracíme k budce a odtud nás posílají k Jokerovi.

Joker vypisuje a potvrzuje další papíry. Všechno samozřejmě v arabštině, takže nebýt Mustafy, jsme totálně v čudu. Po dalším razítkování a vypisování jdeme zpátky k budce.
Tady jsou konečně spokojení, vypadá to, že z pohledu motorek máme asi všechno hotové.
Jdeme tedy na imigrační vyřídit víza. My sedíme před kanceláří a Mustafa uvnitř vyřizuje všechno nutné k udělení víz. Když vyjde z kanceláře, tváří se divně a oznamuje nám, že nám zamítli vstup do Iráku. Skoro jsem dostal infarkt. Vysvětluje nám, že občané naší země nemají povolený vstup do Iráku. Snažím se mu vysvětlit, že to je kravina. Jediná možnost je jít zase za velitelem a všechno to vyřešit s ním.

Šlapeme zase přes celý areál k veliteli. Tam opět nejsme vpuštěni, jen Mustafa uvnitř vysvětluje situaci. Po asi 5 minutách vyjde ven se slovy OK a my jdeme zpátky k budkám.
U budky nastane kolotoč telefonátů a vysvětlování. Oni pořád nechápou, odkud vlastně jsme. Snažíme se jim vysvětlit, že Československo už neexistuje, že jsme dva samostatné státy, ale oni se na to stejně pořád ptají dokola. Vtipné je, když úředník někam telefonuje (předpokládám, že na imigrační) u toho má na stole položený můj pas, kde je nahoře malým písmem napsáno:
Evropská Unie
Česká Republika
Ale dole je obrovským písmem napsáno:
CESTOVNÍ PAS

On do telefonu vysvětluje, že slovo cestovní opravdu neznamená Estonia a znovu se mě ptá, odkud vlastně jsme.
Po kolečku opakování odkud jsme, že to je opravdu Česká Republika a dalších telefonátů se vracíme na imigrační.
Tady znovu podrobně vysvětlujeme odkud jsme. Připadám si jako v pomocné škole při hodině zeměpisu. Policista nám ukazuje nějaký papír, kde se jasně píše, že máme zakázaný vstup, ale asi to bude nějaký archiv, protože tam je opravdu napsáno Československo. Po dalším vysvětlování se konečně rozhodne, že víza můžeme dostat a po zaplacení poplatku konečně tuto kapitolu můžeme uzavřít.

Problém je, že poplatek musíme zaplatit kartou. Evropské karty tady nejedou, tak se dohodneme s Mustafou, že to zaplatí on svou kartou, jenže nemá na kartě peníze. Dohodneme se teda, že vložíme peníze na jeho kartu a on to zaplatí. V celním prostoru je banka a tam snad naší kartu vezmou.
Jdeme tedy k bance, která je pochopitelně na druhé straně. Banka je zavřená, hlídá ji voják a ten nám oznámí, že se banka otevře za půl hodiny. Opět tedy sedíme a čekáme. Po půl hodině je to další půl hodiny. Ptáme se na důvod proč je banka zavřená a dovídáme se, že bankéři spí a nikdo nemá odvahu je vzbudit. Vůbec netuším, co na to říct.
Mustafa ztrácí trpělivost a vracíme se na imigrační, přesvědčit úředníka k platbě v hotovosti v USD nebo EUR. Takže zase na druhou stranu celnice. Tam nás během půl minuty odpálkují, buď karta nebo nic.

Takže zase zpátky k bance. Od vojáka se dovídáme, že se banka otevře za 10 minut. Z 10 minut je sice půl hodina, ale banka se konečně otevírá. To je celkem štěstí, protože atmosféra tu těžce houstne a lidi jsou opravdu naštvaní.
Jdeme do banky, abychom zjistili, že naše karty nefungují ani tady. To snad ne…. Mustafa najde po telefonu směnárníka a my jdeme vyměnit peníze. Směnárník je pochopitelně na druhé straně celnice, nicméně ho úspěšně najdeme na parkovišti a vyměníme USD za dináry. Vracíme se do banky, tam vložíme peníze na Mustafovu kartu a můžeme se zase vrátit na imigrační.

Tady Mustafa konečně úspěšně platí víza a my dostáváme zpátky pasy. Hurá, konečně hotovo.
Jdeme zpátky k budkám a tam dostáváme vstupní razítka do pasů.
Vracíme se k motorkám, už je úplná tma a my se připravujeme k odjezdu. Všichni nám říkají finish, go. Tak nastartujeme motorky a chystáme se vyjet. Jenže vyletí zase nějaký voják, přikazuje vypnout motory a čekat. Tak čekáme a zase nevíme na co.

Po asi 10 minutách se vynořuje voják se psem, který očuchá naše stroje a když nic nenajde, tak konečně můžeme jet.
Beru Mustafu s sebou na motorku a jedeme. Myslel jsem si, že už konečně pryč, ale to byl velký omyl. Jedeme zase do dalších dvou kanceláří, kde Mustafa vždycky zmizí na 10 minut a potom se vrátí s dalšími razítky. Potom jedeme už konečně k výjezdu z areálu. Čeká nás poslední brána a závěrečná kontrola.
Jenže před ní je další člověk, který nás kontroluje, něco se mu nelíbí, takže Mustafa vezme všechny naše papíry, sedá do auta, které zrovna jede na druhou stranu celnice a odjíždí beze slova pryč. Já už jsem vytočený na maximum, nicméně nezbývá nic jiného než čekat.

Voják nám přinese vodu a ovoce, já to ale ve vzteku odmítám, což on vůbec nechápe a tváří se zklamaně.
Po asi půl hodině se Mustafa vrací, zavelí ke startu a my jedeme k poslední bráně. Tady proběhne kontrola všeho, co jsme za celý den nasbírali a my konečně můžeme vyjet z celního prostoru. Neuvěřitelné. Jsme v Iráku.

Celkem jsme byli na celnici 10 hodin, nachodili jsme 12,5 km a vyřkli nekonečně sprostých slov. To poslední teda hlavně já, Jara je kliďas a rozčílí ho opravdu málo co.
Za celou dobu se nikdo ani náznakem nezmínil o karnetu. My jsme tuto otázku ani nechtěli otevírat, protože představa, že tu řešíme ještě něco, co tu nikdo nezná, byla úplně šílená. Vypadá to, že Hossein měl pravdu a karnet v Iráku není opravdu potřeba.

Jsme totálně vyšťavení, jak fyzicky, tak psychicky a rádi přijímáme Mustafovu nabídku, abychom přespali u něj doma. Beru Mustafu za sebe na motorku, na helmy a podobné výmysly se tu nehraje, jedeme asi 20km a přijíždíme k cíli.
Mustafa žije s rodinou v domě na okraji města. Sprcha a záchod jsou mimo dům. Na sprchu se těším jak hrom, chvilku bojuju se zatuhlými kohoutky, ale nakonec se mi podaří vodu pustit a můžu si užít proud vlažné vody po celém prašném dnu.
Po sprše si nanosíme věci do velké místnosti, kde je Mustafův táta, bratři, synovci a nějaký starší pán, co je tu na návštěvě. Dostáváme skvělou večeři, samozřejmě výborný sladký čaj a celý večer družně sdílíme všechna možná témata…

Den 9 – zlomená země

Ráno si vychutnáme královskou snídani, sbalíme se a připravujeme se ke startu. Mustafa tvrdošíjně odmítá jakékoliv peníze za nocleh a jídlo, tak si aspoň vyměníme kontakty a slibuju mu, že pokud přijede do Evropy, tak si může vzít mou dceru za ženu. Ta je sice zadaná, ale to je v tuto chvilku úplně jedno.
Vyrážíme na cestu. Sotva se rozjedeme, máme tu hned check point. Opět prohlídky se psy a kontrola dokladů. Pořád tady nikdo nechápe, co tu proboha děláme. Pořád dokola vysvětlujeme, že jsme turisti, odkud kam jedeme a proč.

Jedeme směrem na jih ke kuvajtským hranicím. Tady není opravdu nic. Jen rovná cesta v poušti, check point, město a takto pořád dokola. Check pointy jsou pro nás otravné zdržování, je to pořád dokola, pasy, výslechy, kam jedeme, odkud jsme. Někdy seberou 10 minut, někdy hodinu.
Potřebujeme tankovat, tak jedeme na benzinku. Chceme zastavit u stojanu, ale obsluha nás vyhání pryč. Pořád nám ukazují, že máme jet za plot a mávají na nás kanystrem. Vůbec nechápeme o co jde, tak odjíždíme pryč. Zatím ještě trochu paliva máme, tak zastavíme na nějaké přátelštější benzince. GS 1300 R má nádrž pouhých 19l, takže moc prostoru nemáme a tankovat musíme celkem často. Nechápu, proč na cestovní enduro, kde je předpoklad dalekého cestování, někdo vymyslí a někdo potom schválí, že se tam dá tak malá nádrž.

Na další benzince nás vyhánějí taky, ale už opravdu potřebujeme benzín, tak nadrzo zastavíme u stojanu a začneme si tankovat. Obsluha zatím stojí asi 5m vedle nás a pozoruje nás vyděšenými pohledy. Obsluha k nám přijde teprve když zavěsíme pistoli, normálně zaplatíme a odjedeme. Jsme z toho zmatení, ale mám plné nádrže, tak jedeme dál.
Když potřebujeme další tankování, opakuje se stejná písnička, do motorky se napřímo tankovat nesmí, vyděšený pumpař nám brání vzít pistoli a zase nás odkazuje na kanystr. Říkáme, že kanystr nemáme a musíme tankovat. Odběhne teda někam za stojany a přinese hnusný zaprášený kanystr. Motorky musí od stojanů pryč a z kanystru nalévám benzín do motorky. Fouká prudký vítr, takže mám motorku celou politou od benzínu a zase su vzteklý. Než si natankuju já, udělá sokolík nálevku z petky a Jara už přelévá benzín s mnohem menšími ztrátami než já. Ptám se, co to má jako znamenat a mladík mi vysvětluje, že v Iráku je tankování motorek na benzínce zakázáno. Je to považováno za pašování paliva a tankovat jde jedině z kanystru mimo benzinku. Vše je pod kamerama a může z toho být velký průšvih. Je to prostě zákon.

Projíždíme přes město Nasiríja. Je to neuvěřitelně špinavé město plné odpadků, smogu z aut a navíc ještě z továrny kousek od města, ze které se valí hustý černý kouř. Přeju si, jen ať už jsme pryč. Kousek od Nasiríje jsou zbytky města Ur, města v Sumeru, které bylo jedno z jeho nejvýznamnějších center na jihovýchodě dnešního Iráku. S městem Ur jsou spojeny dějiny celého Sumeru, až po jeho zánik. Dokonce je o něm zmínka v Bibli, podle níž z Uru pocházel praotec Izraelitů Abrahám.
Dnes z města zbylo jen pár objevených základů budov a hlavní památka zikkurat, stupňovitá stavba se schodištěm ke svatyni nahoře, kam sestupoval Bůh. Přijíždíme k bráně, značně nepříjemný vrátný po nás chce vstupné 25.000 dinárů, což je kolem 500,- Kč a to mně teda přijde těžce přehnané. Lístek samozřejmě nedostaneme a se skřípajícíma zubama jedeme k zikkuratu. Asi 200m před ním jsou zábrany a dál je chodník. Nikde není živé duše, tak projedu zábrany na motorce a po chodníku jedu až k zikkuratu. Jara jede za mnou. U zikkuratu už slyším, jak na nás řvou z amplionu něco arabsky, tak se otáčíme a jedeme zpátky na parkoviště. Jdeme zpátky pěšky a musím říct, že celá památka je jedno velké zklamání. Není tady k vidění naprosto nic jiného, než jsou fotky na internetu. Jdu ke schodišti, tam jsou dráty a zákaz vstupu. Pořád jsem na chodníku, ale přesto už zase na mě někdo řve z amplionu. Sakra, vždyť jsem nic neporušil, pořád jsem na chodníku a chci jen fotku schodiště z blízka…. Zikkurat se nedá ani obejít, ani vyjít nahoru, ani si udělat nějakou zajímavou fotku z blízka. Jenom přiblížení se k okraji chodníku znamená další řev z amplionu. Chápu, že se památky musí chránit, ale chtít za tohle 500,- je teda těžce přehnané.

Jedeme zpátky do Nasiríje a znovu si užíváme špínu a smrad. Navigace nás navíc zavede někam do tramtárie ve městě, tak bloudíme mezi bordelem a lidmi zpátky na správnou trasu. Máme krásných 31 stupňů, což je v kombinaci s popojížděním po městě a smogu krásný zážitek. Když konečně vypadneme z města, užíváme si nekonečnou poušť, ale neužíváme si smog, který vzniká z hořících vrtů kolem nás. Asi 40 km před hranicemi si najdeme místo na stanování a konečně si užíváme noc pod širým nebem. Vytahuju slavnostní doutníky a vychutnáváme si pouštní noc.

Den 10 – civilizace

Ráno sbalíme stany a vyrážíme na hranice. Stejně jako včera, silnice lemuje bordel a plot kolem dálnice je plný odpadků, nanesených větrem na pletivo. Na dálku je vidět šedý příklop smogu, který je přiživovaný spalováním plynu z ropných věží, komínů továren a aut bez jakýchkoliv katalyzátorů.
Nicméně, když přijedeme do hraničního města Safwan, připadáme si jako v jiném světě. Ve městě je zeleň, žádné odpadky, všude pořádek a čisto. Netušíme, jestli je to blízkostí hranic, ale toto město jako by ani nebylo v Iráku, kterým jsme projížděli včera.

Dorazíme na hranice a dobrý dojem pokračuje. Krásné moderní budovy, asfalt, travička a čisto. Jdeme na pasové oddělení, tady nějak nechápou, jak jsme se sem vůbec dostali, tak jim ukazujeme přechod Badra a potom je už všechno ok. Ptají se nás, jestli máme „kejtý“. Netuším, co to je, tak tvrdím, že nic takového nemáme. Dostáváme opět průvodce a ten s námi obíhá nezbytné kolečko razítek. Zase platíme 20 USD za něco, co netušíme co to je, ale poměrně rychle oběhneme všechny razítka a vyrazíme k bráně.
Tam nás zase dostanou otázkou na „kejtý“. Po krátkém vysvětlování zjistíme, že to je karnet. A sakra. Jdeme k okýnku a snažíme se vysvětlit, že nám karnet při vstupu nikdo nepotvrdil, ačkoliv my jsme o to samozřejmě důrazně žádali…. Nic nám to není platné, máme se vrátit do Badry a tam si to prý vyřešit. My se vracíme do kanceláře k úředníkovi a tomu vysvětlujeme situaci. Zrovna je tam nějaký člověk, co umí anglicky, takže to máme jednodušší. Tvrdím, že jsme karnet chtěli potvrdit, ale nikdo nám tam razítko nechtěl na hranicích dát. Po několika telefonátech velitel vztekle vypisuje nějaký papír a vyhazuje nás pryč, že je vše vyřešené. Asi už od nás chtěl mít klid, tak prostě zavelel a hotovo. Jedeme na druhý pokus na hranici a tam nás opravdu pustí ven. Uff, tak tohle bylo o fous a jasně se potvrzuje, že karnet do Iráku opravdu potřeba je.

Přijíždíme na kuvajtskou stranu hranice. Příjemné překvapení je, že hned první voják, který nás pouští do celního prostoru, umí plynně anglicky. Jdeme na pasové, tam nám vezmou otisky a udělají fotky zorniček. Potom můžeme jít na potvrzení karnetu. Sedíme v klimatizované místnosti, dostáváme čaj a vodu, zatímco úředník vypisuje papíry. Karnet nám ale vrátí nepotvrzený, ten nám prý potvrdí až další úředník. Před tím ale ještě musíme jet nechat prohledat skenerem naše motorky, za což platíme $ 7,-. Po té dostáváme poslední razítka a můžeme do Kuvajtu.

Včera jsme na jednom z mnoha check pointů potkali Francouze v terénním obytňáku a dnes jsme se potkali náhodou na hranicích zase. Procházíme všechny procedury spolu a on je pořád nervózní z toho, že po nás nikdo nechce žádné pojištění. Je fakt, že na to jsem úplně zapomněl. Ptáme se tedy na benzince a tam najdeme nějakou pojišťovnu v aplikaci iOverlander. Domlouváme se teda, že tam zajedeme a pojistku uděláme. Ještě se stavujeme koupit sim kartu, ale neúspěšně. Zprovozňuju tedy esim, na dva dny nám to bude stačit.
Jedeme směr Kuvajt city a hledáme pojišťovnu. Zastavujeme na parkovišti obchodního domu Carrefour, kde zase nacházíme našeho frantíka. Jdeme tedy do pojišťovny spolu. Nějak se nám nedaří najít vchod a mně se vůbec nechce obcházet celý blok, tak ještě jednou otevírám iOverlander a zjišťuju, že pojištění není povinné. Domlouváme se tedy s Jarou, že na to kašleme a dva dny riskneme bez pojistky.

Vyjíždíme z města a jdeme hledat nejlákavější cíl v Kuvajtu. To je obrovský hřbitov vojenské techniky, kterou tam nechala irácká armáda při útěku na sever při operaci Pouštní bouře. Našel jsem na internetu, jen že něco takového tady je, ale vůbec žádné podrobnosti o lokaci a to je samozřejmě divné. Když to zkrátím, objedeme si kolečko kolem vojenského letiště a dálnice, kde by to mělo být, nic nenajdeme a když se zeptáme místních, dovíme se, že už je všechna technika dávno zlikvidovaná. No, tak nic, tím se aspoň vysvětluje, proč jsem to místo nikde na mapě nemohl najít.
Najdeme si dolinku na nekonečné rovině hned vedle rozestavěné dálnice, opět bojujeme s větrem při stavění stanů a jdeme na kutě.

Den 11 – mezinárodní družba

Ráno vstáváme opět brzo. Je tady časový posun jen jedna hodina a jsme daleko na východě, takže tu slunce vychází po páté ráno, ale taky v pět odpoledne je už tma tmoucí. Po změně letního času na zimní je posun dvě hodiny, ale to pro nás nic nemění. Hodně brzo světlo a hodně brzo tma.
Dnes máme v plánu obhlédnout Kuwait city a potom se vydat směr Saudská Arábie. Ve městě jsme celkem brzo, najdeme si parkování a vyrážíme na obhlídku města. Jako první zastávku máme Grand Mosque of Kuwait. Tato mešita je v centru města a je poměrně mladá, byla dokončena teprve v roce 1987.
U brány se ptáme, jestli se může dovnitř. Po kladné odpovědi si jdeme sednout do jakési čekárny, dostáváme samozřejmě čaj a čekáme na 9 hodinu, kdy se má mešita otevřít. Přijímáme nabídku průvodkyně a při pátrání, kde si máme koupit lístek, se dovíme, že vstup je zdarma.

Mešita zvenku nepůsobí nijak okázale, zato ale uvnitř je ohromující. Hlavní sál je nádherný, strop má symbolizovat slunce a průvodkyně tvrdí, že se sem vejde 10.000 modlících se věřících. Dostáváme spoustu informací od perfektně anglicky mluvící průvodkyně, zkoušíme si taky kazatelnu a prohlížíme si VIP salonek pro sultána. Celá prohlídka nám zabere asi hodinu, která ale rozhodně stojí za to.

Jdeme courat po městě směrem k moři, po cestě projdeme rybím trhem a kocháme se vyhlídkou na moře. V dálce vidíme jeden z nejdelších mostů na světě, 36 km dlouhý Sheikh Jabar Al Ahmad. Tento most spojuje město s regionem Subiyah. Most je postaven z mnohem kvalitnějšího betonu než standardně, aby odolal rychlejší degradaci díky vysokým teplotám, zvýšené hladině CO2, mořské vodě a písečným bouřím. Údajně má minimální životnost 120 let, což se teda já už nedovím.
Vracíme se k motorkám, protože Kuwait city jsou jen mrakodrapy, rozestavěné mrakodrapy, ulice a zase mrakodrapy. Toto celkem rychle omrzí, tak sedáme na motorky a padáme z města. Po cestě se ještě zastavujeme mrknout na Kuvajtské věže, tři vodojemy stojící na mysu u vstupu do Perského zálivu. Věže byly postaveny v roce 1979, nejvyšší měří 187 metrů a je na ní vyhlídka s restaurací. Tu ale vynecháváme a prcháme směr SA.

Krásně nám to topí, teploty jsou na hranici 37 stupňů, takže celkem nalehko jedeme na hranice. Trošku nám situaci zkomplikuje tankování, kdy benzínka neakceptuje naše karty, ale domlouváme se na platbě v EUR a vše je ok.

Na hranici jsem už celkem klidný a na problém s datumem na karnetu ani nemyslím. Kuvajtská strana je úplně jednoduchá. Skočíme na pasové, necháme si potvrdit výjezd na karnetu a je to. Bohužel nám teda karnet potvrdili blbě, protože použili novou stránku, místo toho aby použili stejnou jako při vjezdu, čímž nám jednu stránku ubrali. Snad nám na konci cesty nebude chybět.

Přejíždíme na saudskou stranu a hned od prvního stanoviště mažeme zpátky, protože jsme tak nějak vynechali velkou budovu s nápisem Passenger hall, tak to jdeme napravit.
Policisté na pasovém jsou příjemní jako vždy, Jarove vízum je ok, ale moje systém nechce akceptovat. Samozřejmě poslouchám Jarove vtípky a narážky, jaký jsem potížista a že už bychom konečně nějaké hranice mohli překročit na první pokus. Vízum prý není aktivované, což netuším, jak by se mělo udělat, ale prý je to ok a policista to zvládne sám. Nakonec po dvou telefonech předává moje vízum kolegovi, který ho pípne na první pokus a je to. Kdo ví, jak to celé bylo…
Na dalším stanovišti nás posílají ke custom manažerovi, který sáhodlouze datluje naše údaje do pc, načež nám řekne finish a prý máme vypadnout. Odjíždíme teda na poslední stanoviště na konci hranic, jenže tam nám sokolík řekne, že naše motorky nejsou zaregistrované a máme jet zpátky. Vracíme se a najdeme stejného policistu, který údaje dával do počítače. Vysvětlujeme mu situaci a on nám řekne, že všechno je ok, máme jet zpátky, že jim zavolá.
Jsme samozřejmě slušně vychovaní a poslušní příkazům autorit, takže jedeme zpátky a na posledním stanovišti nám opět řeknou to samé. Motorky nejsou registrované, mazejte zpátky. Takže jedeme na třetí pokus zase ke custom manažerovi. Po cestě najdeme jiného policistu, vysvětlujeme situaci, on ověřuje v systému stav a opravdu naše motorky tam nejsou. Fakt nechápu, co ten první osel dělal, ale v pc nic není. Na třetí pokus nás teda registrují a u posledního stanoviště je konečně všechno ok. Jsme v SA.

Hned za hranicemi kupujeme místní sim kartu a jdeme hledat nocleh. Z iOverlanderu mám tip na park u pláže kousek od nás. Jedeme to tedy omrknout. Park je to hezký, ale je tu celkem dost lidí a my vůbec netušíme, jak je to tu se stanováním. Zkusmo se zeptám lidí, co jsou okolo a všichni říkají to samé – no problem. Já si stavím jen vnitřní stan a Jara se rozhoduje, že bude spát pod širákem jen ve spacáku. Od několika lidí jdoucích okolo dostáváme pozvání na nocleh k nim domů, což s děkováním odmítáme a pomalu se chystáme na spaní.

Zastaví se u nás další místní, který nás zase zve na nocleh a když odmítáme, říká, že nám sem ráno doveze aspoň pravou saudskou snídani. S díky se domlouváme na osmou hodinu a loučíme se. Zalezu do stanu a jen tak mimochodem si všimnu notifikace na telefonu, že v naší oblasti by mělo pršet. Cože??? Pršet? Tady? Pro jistotu si hodím na stan tropiko a jen co to dokončím, přichází první přeháňka. Jara zahajuje taktický ústup pod střechu dětského hřiště a při těchto přesunech dostane pozvání na čaj od místních piknikářů na dece. Volá mě taky a jdeme si přisednout. Dostáváme kafe, které je teda opravdu zvláštní chuti a čaj, který je naopak výborný. Postupně přijíždějí a odjíždějí další muži, baví se a dělají si z nás legraci. Bavíme se o všem možném, samozřejmě nás zvou k nim domů a pijeme další a další čaj.
S dalšími kapkami deště se loučíme, ale místní pokračují v debatním kroužku bez ohledu na déšť.

Den 12 – autopilot

Ráno balím stan a budím Jaru, protože podle předpovědi by tu mělo asi za hodinu začít pršet a mělo by být hnusně celé dopoledne. Bohužel rušíme domluvenou snídaní a prcháme před deštěm.
Domlouváme se s Jarou, že dnes vezmeme hotel někde blízko hranic s Katarem. Potřebujeme si vyprat věci a taky sebe, vysoké teploty se celkem podepisují na našem odéru a pomalu začínáme smrdět sami sobě, což je hranice pro očistu.
Cesta je zajímavá asi prvních 10 minut a potom je to pořád stejné, rovná silnice, nalevo poušť, napravo poušť, sem tam velbloud. Nudíme se a těšíme se klidně jen na benzínku, hlavně aby byla nějaká změna.

Kousek po cestě mám v mapě uložený bod Al Qarah mountain. Netuším, co od tohoto místa čekat, měla by to být nějaká skála ve městě. Po příjezdu zjišťuju, že to opravdu skála na kraji města je. Parkujeme a jdeme prozkoumávat, cože to tady vlastně je. Skála má velký historický význam a je světovým dědictvím UNESCO, co je celkem smutné, protože mezi skalami je neuvěřitelné množství odpadků a bordelu. Prolezeme cestičky mezi skalami a objíždíme celý útvar z druhé strany. Chci se jít podívat dovnitř na jeskyně, ale je zavřeno.

Balíme se tedy a jedeme na ubytování. Najdeme si hotel za rozumné peníze a po sprše se zase cítíme jako lidi. Náhodou je kousek vedle prádelna, takže místo praní ve sprše, dáváme naše věci profesionálům. Do večera bude vše hotovo a cena je 160,- Kč. No, neber to. Dáváme si civilizovaný oběd, který mně opravdu zpestří nějaká pálivá paprika, kterou považuju za fazolový lusk a celou ji suverénně strčím do pusy. Co jsem cítil si můžete představit po vysvětlení, že pálivé opravdu nesnáším a vrchol pálivého jídla je pro mě Kremžská hořčice. Myslel jsem, že mi vypadnou oči z důlků a pomalu jsem se loučil se životem. Nakonec jsem to ale nějak ustál a mohl jsem v klidu přemýšlet, jaký vůl může považovat zelenou papričku za fazolový lusk.

Když se ochladí z hnusných 37 na krásných 33, sedáme na motorky a vyrážíme za poznáním do města. Jedeme se podívat na Khuzam Palace, ten je ale zavřený, tak se musíme spokojit s pohledem jen z venku. Vracíme se do města a jdeme se projít po večerním trhu. Dáváme si místní zmrzlinu a jen tak pozorujeme dění v centru.
Když jsme jeli na Khuzam Palace, jeli jsme přes ulici, kde byly různé servisy a další obchody s náhradními díly na auta, procházíme tu ulici teď pěšky a občas žasneme, naše servisy by jim leckdy mohli závidět…
Konečně v obchodě najdeme pivo. Samozřejmě nealkoholické, ale i tak ho kupujeme. No, bylo fakt hnusné a jestli chudáci mají na testování tohle, tak se ani nedivím, že po pivu moc netouží….
Vyzvedáváme vzorně čisté a vyžehlené prádlo a připravujeme se na zítřejší cestu. Když se nic nepokazí, tak bychom chtěli přeskočit do Kataru.

Den 13 – život je jen náhoda

Ráno v 7 hodin je už krásných 26 stupňů, je jasné co bude dál. Jedeme směr katarské hranice. Máme kolem sebe konečně pravou písečnou poušť s dunami, tak na dálnici prostě musíme zastavit, abychom se vrátili do dětských let a pohráli si na písečku. Už se chceme pomalu rozjet, když před námi brzdí policejní auto a začne couvat k nám. Očekávám potíže, stojíme na dálnici, běháme tu přes všechny pruhy kvůli bábovičkám z písku, tak si to asi zasloužíme. Auto zastaví vedle nás, stáhne se okénko a usměvavý mladý policista nám podává dvě vody se slovy – Welcome to Saudi Arabia. S údivem poděkujeme, prohodíme pár vět a mažeme dál.
Na hranicích jsem totálně v šoku, protože poprvé opouštíme stát, aniž bychom museli sesednout z motorky. Jedno okýnko pasy, druhé okýnko custom a za 15 minut jsme venku ze SA. Civilizace konečně i na hranicích. Paráda.

Na druhé straně jedeme podle šipek nejdřív na imigrační. Do Kataru máme vstup bez víz, já už v Kataru byl, takže jen razítko do pasu a hotovo. Jarovi berou standardně otisky + fotí oči a jako bonusovou službu Jarovi zachrání jeden z policistů malý techničák, který mu vypadl při cestě z haly.
Jedeme na custom a potvrdit karnet. Na něco jsme asi zapomněli, protože s našimi papíry celníci posílají nějakého kolegu pryč. Ten se po pár minutách vrátí, nabouchají se razítka a my můžeme jet. Vypadá to, že karnet tady razítkují jen tak z povinnosti, protože si nikdo ani neutrhne první díl, který by měli mít při vstupu u sebe. Abych nemátl další celníky, trhám prázdné útržky a vyhazuju je.

Jdeme koupit pojištění a jsme v Kataru. Na benzince klasicky koupíme místní sim kartu a jedeme kolem poloostrova na sever.
Kousek od silnice vidíme nějakou zajímavou skálu, tak se jedeme trošku pokochat. Zastavujeme u skály, koukáme a fotíme. Když už jsme na odjezdu, přijíždí auto s katarskou značkou a vystupuje evropsky vypadající starší pár. Zdvořilostní kývnutí hlavou s „hello“ a jedeme. Jenže pán přijde k motorkám, koukne na SPZ a změní pozdrav z hello na dobrý den. Je to český pár na dovolené, půjčili si auto a objíždí poloostrov, stejně jako my. Baví mě tyto náhody, kdy během tak krátkého časového úseku (byli jsme u té skály možná 5 minut) se potkají lidé z jedné země tak daleko. Ještě se ten den několikrát potkáme. Svět je malý.

Jedeme se podívat do vesničky Zekreet, kde se natáčely různé hollywoodské filmy, nějak se nám stočila cesta na pláž a Zekreet fort a do centra jsme nakonec ani nejeli. Pláž a moře jsou tu krásné a lákají ke koupání. Všude je hodně karavanů, sem tam nějaký člověk a hlavně klid. Z pevnosti zbyly jen základy, takže ke koukání nic moc a nebýt Jarového ustlání si v písku, nebylo by pomalu ani o čem psát.

Mnohem zajímavější byla Al Zubara Fort kousek dál na sever. Pevnost je poměrně mladá, byla postavena teprve v roce 1938 jako stanice pobřežní stráže. Dnes slouží jako muzeum, je vzorně udržovaná a poskytuje hodně zajímavých informací.

Pokračujeme dál kolem pobřeží, natankujeme za příjemných cca 14 Kč a dorazíme k ENK FARM - MUSEUM CLASSIC CARS. Vůbec netušíme, co tady čekat, ale to co najdeme, předčí všechna naše očekávání. Přijíždíme na farmu, kde mimo pobíhající koně, odpočívá soukromá sbírka starých amerických aut. Tohle je něco pro naše staré oči. Vstup je zdarma a majitel nás nechává volně se pohybovat po farmě. Obdivujeme staré klasiky v dokonalém stavu a my jsme atrakce pro bandu turistů ze Srí Lanky, kteří si nás natáčí a fotí skoro víc, než ty nablýskané plechové krasavce vedle nás. Majitel je sympaťák a srdečný chlap, prohodím s ním pár slov, ze kterých je nejčastější slovo amazing.

Den se pomalu začíná schylovat k večeru, takže hledáme nějaké místo na stanování. Nejradši bychom byli u moře, takže jen tak pinkneme do mapy nejbližší moře a jedeme. Celá pláž je bohužel plná lidí, takže na nějakou romantiku o samotě můžeme zapomenout. Po marném hledání samoty nakonec bereme co je a parkujeme na jednom z mála volných míst přímo na břehu moře. Jara volí opět širák, já potřebuju trošku soukromí, tak stavím v prudkém větru stan. Pozorujeme lidi kolem nás, rádi bychom taky zhodnotili místní krásky, ale v těch pytlech co mají na sobě i při koupání, nejde opravdu odhalit vůbec nic. Okolo nás to žije i po setmění, pikniky jedou na plný plyn a zábava nekončí. Aby toho nebylo málo, přímo vedle nás si staví stan mnohočlenná asiatská rodinka s malými hlučnými haranty. Ti se baví lovem ryb na harpunu, o čemž dávají vědět celému poloostrovu.

Den 14 – WANTED TP

Ráno nás s úsvitem samozřejmě vzbudí naši hluční asiatští sousedé, kteří mají na práci cokoliv kromě spánku. Co už, tak se začneme balit, aspoň máme možnost podívat se na romantický východ slunce nad mořem a dát se do kupy v přijatelných teplotách. V 7 hodin ráno je už krásných 31 stupňů a my vyrážíme na cestu. Máme po cestě ještě jedno muzeum aut, ale nějak se nám nedaří najít vjezd do oázy, kde by mělo být. Obecně tady platí, že jakákoliv zeleň je za plotem, nebo za zdí a myšlenka na nocování pod palmami je tady dost obtížně realizovatelná.

Takže můžeme pokračovat na jih směrem na Doha, hlavní město Kataru.
Na jaře jsem tady už byl, když jsme měli 16 hodin stop over při letu z Vietnamu. Vzali jsme si hotel a prošli se po městě. Po Vietnamu to bylo jako přiletět na Mars, všude pořádek, čisto, upravená travička, moderní stavby atd. Teď jsem se těšil ještě o kousek víc, protože jsem měl možnost využít benzínu za 15,- Kč.
Projíždíme městem, kocháme se mrakodrapy a jedeme na Pearl Island. Tady si Jara zpestřuje prohlídku města o cvičení ve formě zvedání motorky ze země po nepodařeném manévru na autobusové zastávce. Rozcvička je důležitá a v našem věku by se neměla podceňovat. Mně se z vyhřátého klobouku nechce, tak se snažím držet moji motorku v přirozené pozici na kolech.

Hledáme cestu ke Katar Towers a při tom vjedeme na ostrov, kde se mohutně buduje nové zázemí pro turisty. Hlídač nás vyhazuje, nakonec se ale domluvíme, že zaparkujeme motorky a pěšky se podíváme na budovu. Při popojíždění k parkování na nás ale další hlídač mává, že máme jet dál, tak jedeme a další hlídače už děláme, že nevidíme. Periferně sledujeme vyděšené výrazy, kde jsme se tu vzali přes tolik hlídačů, ale nakonec projíždíme bez následků.
Bohužel je budova až na dalším břehu, tak si ji fotíme aspoň odsud a rychle se klidíme z ostrova, ať neprovokujeme ještě více.
Jdeme si projít staré tržiště, to už máme 35 st., takže se převlékáme a na lehko jdeme nasávat atmosféru. Na tržišti jde koupit asi všechno, na co si člověk vzpomene. Od jídla, oblečení, zvířat, hraček, až po různé úrovně kopií hodinek. Dáváme si snídani, o kterou se s námi chce dělit jedna z všudypřítomných koček, koupíme pár suvenýrů a vyrážíme dál směrem k SA.

Po příjezdu na hranice, namlsaní ze SA, jedeme jen od okénka k okénku na motorkách, v čemž nás zabrzdí celník u toho posledního a my mažeme zpátky. Zaparkujeme motorky a jdeme vyřídit karnet a custom. U okénka Jara zjišťuje, že tak nějak nemůže najít techničák od motorky. Maže zpátky k motorce, prohledá ji do poslední kapsičky, jenže techničák nikde. Poslední naděje je, že by mohl být někde na cestě po okénkách, po kterých jsme jezdili na začátku. Vyrazí sebevědomě do odbavovacího pásma a toto odhodlání razantně utne hlídající policista. Vysvětlíme mu, o co jde, on se vyptá, kudy jsme jeli a zmizí do prostoru. Po pár minutách se vrací a vítězoslavně mává techničákem nad hlavou. Ufff, tohle bylo o prsa vietnamské ženy. Jara nemá ani kopii techničáku, což hned napravuje a můžeme vyrazit zpátky na razítkové kolečko.
Když vytáhneme karnet, jsme usazeni na lavičku a máme čekat, tak čekáme. Najednou se objeví policista, naloží nás do auta a jede s námi snad kilometr mimo celnici. Když vjíždíme do brány s nápisem „karanténa“, mírně znervózním, prohodím vtípek, ale náš řidič na to neřekne vůbec nic. Hmmm. Naštěstí přijedeme do haly, kde nás nezavřou, ale potvrdí nám karnet. Bohužel nám ho teda opět potvrdí na novou stranu a znehodnotí nám zbytečně další list. Kolem nás posedávají řidiči kamionů a trpělivě vyřizují všechny náležitosti, aby mohli projet.

Dál už je to brnkačka, náš taxikář nás hodí zpátky, popřeje good luck, dá nám na cestu sušenky, my vyřídíme razítka a jedeme na hranici.
Vstup do SA proběhne úplně hladce, ani nemusíme sesednout z motorek. Dvě budky, koupě pojištění a jedeme.
V rychlosti se snažíme ještě dnes přejet do UAE. Pokud se nic nepokazí, tak by se to mohlo podařit. Na hranici přijíždíme už k večeru a jdeme vyřizovat víza. Celý proces vezme asi 5 minut na každého z nás, jenže těsně před námi přijel autobus s turisty a my čekáme půl hodiny, než všechny odbaví. Potom jsme konečně na řadě my. Standardní proces, dotazy, otisky a mazejte. Karnet už nepodceňujeme a přesně vysvětlujeme, kam chceme dát razítka. Celníci v tom opět plavali a nebýt našeho navádění, zase bychom měli razítka jinde, než mají být. Rychle ještě koupit pojištění a jedeme hledat nocleh.
Slunce už zapadlo, pinkneme do navigace první pláž co najdeme a šviháme tam. Přijíždíme už v úplné tmě, naštěstí je cesta pevná a celkem rychle najdeme prázdný plácek mezi plážovými domy, kde můžeme nepozorováni postavit stany.
Po celodenním vedru využíváme přírodní koupelny a jdeme do moře. Voda je krásně teplá, nikdo nikde není, no, prostě idylka.

Den 15 – bílá bílá bílá bííílááá, komu by se nelíbiiiiilááá

Ráno zažiju dvě překvapení. První je, že mám prázdnou karimatku. Hmmm, tak to teda moc příjemné není. Druhé je, že máme všechny věci totálně mokré, jako by se vytáhli z pračky. Nikdy bych nevěřil, že u moře je tak obrovské vlhko. První problém řeším jeho odložením na neurčito a druhý sušením na slunci, které od rána jede na plný plyn.
Vyrážíme a jedeme do města, kde se dají koupit sim karty. Prodejnu zdárně najdeme, ale otevírají až za půl hodiny, to se nám čekat nechce, tak si vyprosíme hot spot od hlídače, najdeme si další cíl a jedeme dál.
Naším dalším cílem je auto muzeum kousek od Abú Dhabí. Našel jsem ho někde na internetu a vůbec netuším, co od něj čekat.
To co jsme uviděli po příjezdu, nám vzalo dech. Jako upoutávka je před budovou největší model Jeepu a taky největší karavan na světě. Karavan s osmi ložnicemi a několika garážemi vidím zapojený za ikonickou Oktávkou v TDI čipnutou na 200k.
Uvnitř je potom totální ráj. Auta roztříděná podle místa zrození nebo značky, od nejstarších až po mlaďochy. Strávili jsme tady hodně času a jako perličku jsme si zavzpomínali na Trabanta.

Máme celkem čas, tak přemlouvám Jaru, abychom sjeli kus z cesty a podívali se do Abú Dhabí na mešitu, kterou mám uloženou v mapě. Jarovi se pravda moc nechce, však už jsme v mešitě byli, ale nakonec sám, rád musel uznat, že to je dobrý nápad a jedeme tam.
Máme krásných 37 stupňů, takže jsme rádi za jízdu po čtyřproudové silnici bez semaforů a jiných překážek, které by nám bránili v chlazení. Zaparkujeme před mešitou šejka Zayeda a už ten pohled při příjezdu jasně řekl, že tohle rozhodně stálo za to.

Mešita je mladá, stavěla se v letech 1996 – 2007 a byla postavena Zayedem bin Sultan Al Nahyanem, šejkem a prezidentem Emirátů v té době. Ten se ale jejího dokončení nedožil.
Celý komplex má mnoho nej. S rozměry 290 x 420 m je největším svatostánkem v celých Emirátech, je zde umístěna největší mramorová mozaika na světě, uvnitř je největší koberec na světě s 5.627m2 a tak by se dalo pokračovat dál. Koberec se tkal skoro dva roky a pracovalo na něm 1300 tkalců.
Výsledek je dechberoucí. Nám bere dech taky horko, takže rychle shazujeme motooblečení, jdeme do civilu a namíříme si to do mešity. Jenže ouvej, u vchodu nás zastavuje ochranka a musíme padat pryč, protože nejsme muslimové. Nevěřící turisté musí jít speciálním vchodem, který je ve skleněné budově na druhé straně parkoviště. Otáčíme se a jdeme přes parkoviště ke vchodu pro nás bezvěrce. Výhoda je ta, že vchod je podzemním tunelem, kde je klimatizace a my se můžeme ochladit. Jara využívá fast food koutku a doplňuje si nějaké ty cukry do těla. Já provedu za pomocí místního pohunka registraci a můžeme vyrazit do mešity.
Projdeme tunelem, nebo se spíš prodereme davem lidí a vystoupíme z podzemí přímo před mešitou. Stavba je to opravdu úchvatná a ohromující. Projdeme si celou mešitu, všude je oslnivě bílo a čisto. Ta bílá je až nepřirozená, jak je dokonalá a v jasném slunci bez mráčku na obloze až oslňuje.
Na cestu zpátky se rozhodneme otestovat vchod, kterým nás prve nechtěli pustit. Když chceme ven, tak by jim snad mohlo být jedno, jestli věříme nebo ne. Trošku nás znervózňuje, že naším směrem nikdo nejde, ale i tak pokračujeme. Najednou vedle nás staví malý bus pro turisty a řidič nám nabízí, že nás sveze. Bereme všemi deseti a jedeme s ním. Těsně před branou má konečnou, tam mu poděkujeme a míříme k bráně. Tam si nás nikdo nevšímá a my jsme za pár minut u motorek.

Jedeme směr Dubai na hotel. Jak se blížíme k Dubaji, vidíme před sebou šedou pokličku smogu, nebo oparu z horka, kdo ví… Každopádně viditelnost je opravdu mizerná a žít bych v tomto opravdu nechtěl. Po příjezdu na hotel máme problém s rezervací, tak nějak jsem zadal špatně CVV kód a naše rezervace byla zrušena. Naštěstí ale sokolík najde volný pokoj a můžeme se ubytovat. Na motorky si vyptáme parkování pod střechou v garáži, dostaneme karty s nějakým kódem na otevření brány a můžeme jít na kutě. Skoro se to nepovedlo, protože u brány zadávám kód z karty do klávesnice asi na 100 způsobů, ale brána se tvrdošíjně odmítá otevřít. Jsem už skoro zoufalý, až jen tak zkusím obyčejnou bílou plastovou kartu přiložit ke klávesnici a ejhle, brána jede nahoru. Připadám si jako debil.

Na pokoji se mi konečně podaří na asi tisící pokus stáhnout ománské víza, udělám check in na zpáteční let a máme pro dnešek hotovo. Večer nám zpestří už jen prodavač, který nám česky zadrmolí emirátským dialektem – Ahoj, jak se máš?

Den 16 – světla svítí, ostřikovače stříkají, spojka????

Ráno se sbalíme a vyrážíme k nejvyšší budově světa. Burj Khalifa je nejvyšší mrakodrap světa, který byl postaven v letech 2004–2010. Celkové náklady na stavbu činily 1,5 miliardy dolarů. Zajímavostí je, že během výstavby nebyla konečná výška mrakodrapu dlouho přesně známa, protože byla přísně tajena kvůli konkurenci. Dnes už výšku známe, je to 828 m.
Po dostavění drží Burdž Chalífa kolem 15 prestižních rekordů, mj. nejvyšší nekotvená stavba, nejvyšší obytná stavba, nejvyšší mrakodrap, největší počet pater, nejmohutnější výtahové instalace, nejvýše položenou vyhlídkovou plošinou a tak by se dalo pokračovat. Nás samozřejmě nejvíc zajímá ta vyhlídka.

Jedeme tak nějak naslepo směrem k věži a hledáme místo na parkování. Není to teda nic moc, až nás potom jeden řidič posílá do podzemní garáže Dubai Mall. To bylo asi nejlepší řešení, protože nákupní centrum je přímo součástí Burj Khalifa. Zaparkujeme motorky, převlečeme se a jdeme do útrob obchodního centra.
Předprodej vstupenek na vyhlídku ve 124. patře je beznadějně vyprodaný, tak si říkáme, že zkusíme štěstí přímo u vstupu, nebo si macka prohlédneme aspoň ze země. Na prodeji vstupenek otevírají v 10 hod, kdy je tam samozřejmě ticho a klid po pěšině. Vzdáváme se tedy naděje na vyhlídku a jdeme na dvůr mrknout na budovu aspoň zvenčí.
Je to opravdu macek jak se patří. Díváme se na barák, jako by mělo přiletět ufo. Když se vracíme, tak se u prodeje vstupenek začíná něco dít. Jdeme kout železo, dokud je asijský zájezd ještě opodál. Základní vstupenky do 124. patra už nejsou, ale jsou volné VIP vstupenky s výjezdem ještě o 24 pater výš, do patra 148. Cena je bratru přes 2.500,-, ale zase na druhou stránku, když už jsme přežili cestu městem, cestu obchodním centrem, tak se hecneme a z obyčejných P se rázem staneme VIP.
Nemusíme stát fronty, máme samolepku na tričku, aby všichni viděli náš status, všude jdeme přednostně a samozřejmě se ironicky posmíváme ostatním, co si koupili jen základní vstupné a stojí fronty. Důvěrně se oslovujeme pane VIP a cítíme se velmi důležitě. Snad nám nikdo nerozuměl, jinak bychom asi vypadali buď jako totální snobi, nebo jako totální blbci, podle toho, kdo by jak chápal náš humor.

Od průvodce se dovídáme spoustu zajímavostí o budově, kolik je tu výtahů, jak rychle jezdí, kolik je tu obydlených pater, jak dlouho se budova stavěla atd atd atd. Prvním výtahem vyjedeme do 124. patra rychlostí 10m/s, jak jsme se mimo jiné dověděli. Po vystoupení nás VIP lajnou oddělí k dalšímu výtahu a jedeme do patra 148.
Výhled je fascinující, výška 555m nad zemí je omamná a jediné, co nám kazí zážitek, je smog (nebo opar, čert ví co to bylo), takže dohlednost není nic moc. Obcházíme všechny vyhlídky včetně terasy, cpeme se občerstvením, které nám pořád dokola nutí obsluha a fotíme všechno kolem nás. Jakmile se pokocháme výhledy, sjedeme zpátky na zem, dostaneme facku od horkého vzduchu, když vyjdeme na parkoviště a vyrážíme na hranice.

Po cestě si den zpestříme výjezdem na horu Jebel Hafeet. Našel jsem tuhle silnici někde na internetu, máme ji kousek po cestě, takže slintáme jak bernardýni po zatáčkách už od startu z Dubaje. Zatáčky se tady totiž moc nepěstují, k čemu taky v poušti. Jede se pořád jen rovně.

To ale neplatí pro Jebel Hafeet. Je to jako v Alpách, levá, pravá, super asfalt, jen trošku krátké, ale pro nás je to jako ráj. Poslední zatáčku na cestě jsme měli v Íránu. Vrchol hory je v 1.040m a po krásných 40 stupních na cestě si užíváme pokles na normální teplotu, při níž se člověku nechce zdechnout.
Na hranicích je to taková pohoda, že o tom ani nemá smysl psát. Výstup ze UAE je jednoduchý, custom, pas, karnet a jedeme. Na vstupu do Ománu nám zpestří proceduru jen obrat zpět (kdybychom se na nějaké hranici pro něco nemuseli vracet, tak by to bylo asi divné) pro pojištění a moje dlouhá pěší cesta mezi kanceláří a motorkou pro zapomenuté věci. Úspěšně koupíme pojistku, vyřídíme pasy, u karnetu samozřejmě navádíme kam co mají napsat a orazit, abychom zase nepřišli zbytečně o další list a najednou jsme tam.
Jsme v Ománu, neuvěřitelné. První týden jsem opravdu nevěřil, že se to může podařit, po všech problémech, které jsme cestou řešili, no, a najednou jsme tam. Spadne mi kámen ze srdce, tady už se nám nemůže nic pokazit a můžeme si zbytek výletu užít. Máme rezervu asi dva dny, takže si můžeme ještě vymyslet jakýkoliv výlet po Ománu.
Začíná se pomalu stmívat, takže si začneme hledat místo na spaní. Sjedu ze silnice na odbočku vedoucí do pouště a chci zajet za malý kopeček, abychom nebyli vidět ze silnice a mohli si v klidu postavit bivak.

Asfaltka končí a začíná vyježděná cesta v písku. Měkký písek není úplně kamarád v rovnici těžká motorka + žádné zkušenosti s ježděním v písku. Já si asi 100m cestu zpestřím jedním ustláním v nulové rychlosti po mé chybě, když zbytečně ze strachu uberu plyn. Zvednu si motorku a dojedu zbytek za kopeček.
Mezi tím Jara do interkomu nadává jako špaček, protože se zahrabal a nejde mu se vyhrabat ven. Jdu mu pomoct, ale ouha, tlačím jako ďas a ačkoliv motor řve jako tur, motorka se ani nehne.

Asi nemá smysl popisovat jen idylky, ale je potřeba přiznat i těžké chvilky, takže…

Jara nadává, co to vymýšlím za pi…., já nadávám, protože vidím, že kolo se ani nehne, jsme oba vynervovaní a naštvaní. Nakonec zkouším sednout na motorku já, zařadím, pustím spojku – a nic. A do hajzlu. Vypadá to, že spojka nějak nepobrala vyhrabání se z písku a přehřála se. Tohle vypadá na potencionální průser. Já ale věřím, že po zchladnutí spojka zase bude fungovat. Vytlačíme motorku na místo bivaku společnými silami a nálada je na bodu mrazu.

Jara nadává, že jsme mohli spát u dálnice v dědině pod stromy, já zase nadávám, že uprostřed vesnice a ještě u dálnice je to hovadina a poprvé na cestě máme atmosféru tak hustou, že by se dala krájet. Jara je (oprávněně) na nervy z možného kolapsu spojky, já si zase beru osobně věci, co byly vyřknuty. Asi hodinu nakonec mlčíme.
Potom největší emoce vezme pouštní vítr a my zase začínáme pragmaticky myslet. Jsou dvě možnosti, buď po zchladnutí spojka bude fungovat – a já v to věřím, nebo ne a potom vymyslíme krizový scénář.
Asi po hodině Jara zkusí motorku nastartovat. Zmáčkne spojku, zařadí jedničku, převodovka cvakne tak jak normálně, pustí spojku – a nic. Motorka stojí na místě. A sakra.
Volám kamarádovi do Hondy, jestli náhodou nemá informace ohledně spojky v GS, jak funguje, tam nijak neuspěju, ale Jara najde telefon na mechanika z BMW, kterému se nakonec dovoláme a jdeme konzultovat naši situaci.

Po vysvětlení celého průběhu je jeho verdikt celkem krutý, podle něj je spojka v háji. Nejvíc mě dorazí informace, cituji: to jste si chlapi do písku vybrali nejhorší motorku jakou jste mohli. Cože??? GS, etalon cestovních endur, modla a mokrý sen mnoha jezdců? Jak to???
Dovídáme se, že 1300 GS má spojku pouhých 120mm v průměru a lamely mají 0,8mm. Motorky co mají vojenští policisté prý mění spojky klidně po 7.000 km.
Jarova motorka má najeto 19.000km, v písku byla 3x a to nijak dramaticky, aby měl být nějaký problém. Jsme z toho rozčarovaní, nicméně, je to tak, jak to je. S náladou pod psa jdeme spát, ráno je moudřejší večera.

Den 17 – táhni a srůstej

Ráno vstaneme, sbalíme se, odtlačíme GS na pevný podklad asi 100m od nás a jdeme na test.
Jara nastartuje, zařadí, jednička cvakne, pustí spojku – a nic. Spojka je v háji a my jsme v prdeli.
Do Muscatu to máme 350 km, do nejbližšího města asi 70 km. Jdeme hledat možnosti, jak se do Muscatu dostat. Výhoda je, že je tam oficiální zastoupení BMW a tam určitě bude možnost spojku vyměnit.

Vloni jsem byl s kamarádem v Iráckém Kurdistánu a řešili jsme tam problém s jeho nepojízdnou motorkou. Situace nás donutila uvázat motorku na kurtnu a táhnout ji asi 25 km do města, kde jsme potom problém řešili. Motorku jsme táhli tak, že jsem uvázal kurtnu za můj držák top case a jeho padák. Problém byl v tom, že kdykoliv jen trochu vybočil ze směru, tak mě to shazovalo z motorky dolů. Nicméně jsme tehdy dojeli v pořádku do města, takže nějaké základy tažení mám. Když jsem potom tuto situaci popsal do cestopisu, v diskuzi jsem dostal mnohem lepší návod, jak motorku táhnout. Kurtnu omotat kolem pravé stupačky první motorky, levé stupačky druhé motorky, zašlápnout ji botou a jet. V případě problému stačí, aby kdokoliv zvedl nohu, kurtna se povolí a oba mohou nezávisle zastavit. Navíc je kurtna nízko, takže odpadá nepříjemné shazování z motorky v případě bočního posunu zadní motorky.

Jdeme to otestovat, GS uvážeme na pevno za padák, u mě omotáme kurtnu kolem stupačky, rozjedeme se, kousek jedeme, potom nadzvednu nohu, kurtna se povolí a my zastavíme. Funguje to opravdu skvěle! Zrovna, když se chystáme popojet do vesnice, kde chceme najít pomoc, zastaví u nás auto a řidič se s námi dává do řeči. Vysvětlujeme naši situaci, on někam volá a slibuje, že sem někdo přijede a pomůže nám. My přejedeme pár stovek metrů na kruhový objezd do stínu a čekáme.

Kousek od nás zastaví policejní auto, tak jdu za nimi a znovu jim vysvětluju situaci. Oni také telefonují a potom tvrdí, že sem někdo přijede. Tak teda čekáme dál. Policisté najednou odjedou, po pár minutách se vrátí a za dalších pár minut u nás zastavuje malý náklaďák. Policisté s řidičem čile komunikují, ale náklaďáček najedou odjíždí pryč, protože by nás prý mohl odvézt, ale až odpoledne, až bude mít po práci.

Potom přijíždí další člověk a tvrdí, že nás může vzít asi za hodinu, ale chce přes 100 rijálů, což je zhruba 6.300,- Kč. To odmítáme a nakonec vymyslíme tento plán.
Uvážeme GS na kurtnu a odtáhneme ho do prvního velkém města po cestě – Ibri. Tam budou rozhodně větší možnosti odtahu. Přivážeme GS na kurtnu a jedeme.
Jde to kupodivu dobře, jediné z čeho mám trošku obavu je moje DCT. Netuším, jestli je na něco takového převodovka stavěná. Naštěstí je cesta celá pěkně po rovince, minimum křižovatek a retardérů, takže více méně jedeme ustálenou rychlostí. Za něco přes hodinu jsme v Ibri. Hledáme po cestě servis, odtahovku, půjčovnu, prostě cokoliv, co má něco společného s autama. Zahlédnu půjčovnu aut, takže hned přistáváme před ní a jdeme řešit pomoc.

Mladý sokolík mluví anglicky, takže opět vysvětluju situaci a opět se žhaví telefony. Nakonec pro nás vypadne nabídka za 70 rijálů a za hodinu start. Ještě je prý jiná možnost odtahu kousek od nás, tak nás sokolík vezme do auta, zavře kšeft a jdeme ještě hledat další možnosti. Po asi 5 minutách jízdy zastavujeme u odtahovky, opět se telefonuje a za pár minut přijíždějí dva statní arabové, kteří nám nabízí cestu za 80 rijálů a vyjet se může hned. Usmlouváme cenu na 75 a můžeme vyrazit.
Vracíme se k motorkám a za chvilku je odtah na místě. Nakloní plošinu, my vytlačíme motorku do kopce ke stojanu na přední kolo, jenže se tam moc motorce nechce. Držíme jak mezci motorku do kopce, česky, rukama a nohama na ně řveme ať tu plošinu narovnají, až to konečně pochopí, plošinu nasunou zpátky a my s můžeme hrát s upevněním motorky. Přebíráme iniciativu, protože kluci arabští evidentně s motorkama moc zkušeností nemají. Navíc mají jen dvě kurtny, takže používáme ještě i moje. Nakonec motorka zdárně spočívá potupně na plošině, Jara se nasouká do kabiny ke svým dvěma andělům a vyrazí na cestu.

Já se v klidu dám do kupy, rozloučím se s naším zachráncem, který samozřejmě nechce žádné peníze, tak dostane aspoň malý dárek, zatelefonuju si s přítelkyní a vyrazím na cestu. Mám asi 25 minut zpoždění za odtahovkou, což si myslím, že hravě doženu. Švihám si to kolem 140 – 150 km/h, ať se aspoň trošku ochladím ve 40 stupních, ale za celých 300 km odtahovka nikde. Jsem přesvědčený, že někde zastavili na benzince a já je přehlédl. Takže mám čas ještě v Muscatu mrknout na vystavený Globemaster u silnice. Ten je ale u vjezdu do vojenského prostoru s hlídačem, takže ani nezastavuju a jedu dál. Najednou vidím na displeji, že mi volá Jara. Že by už byli na místě? To přece není možné, to by museli švihat jako blázni. Zase na druhou stranu, tady asi nikdo tachografy a přestávky moc neřeší, takže proč ne. Ruším ještě jednu zastávku, kterou jsem chtěl absolvovat a jedu přímo k servisu BMW.

Po příjezdu se hned svlékám v tom vedru, vtipkuju s ostrahou a asi po 10 minutách, když jim řeknu, že tu čekám na kamaráda s pokaženým GS se dovídám, že už jsou opravdu tady. Po nějakém přemlouvání mě pouští dovnitř, kde je GS už dole a mechanik zrovna testuje spojku.
Po převzetí motorky technikem jdeme vyřídit papíry a snažíme se popsat oba problémy. Jo, na to jsem zapomněl, kromě spojky taky na GS teče pravá vidle.

Vedle nás stojí zahalené R 1300 GS Adventure, které má být zítra slavnostně odhaleno a žádné prosby ani sliby neobměkčí prodejce, aby nám ho ukázal. Venku stojí vyrovnaná snad celá modelová řada od BMW a vedle nich hrdě moje Afra.
Vyřízení papírů trvá celkem dlouho, ale výsledek máme. Všechno se pošle do Německa a uvidíme, jestli se podaří všechno vyřešit na záruku nebo ne. Jara dostane odvoz od BMW jejich firemním řidičem, který rozváží zákazníky servisu po městě. Já vyrážím za Pavlou.

Pavla je náš anděl, který nám zajistil parkování motorek v Muscatu. Celá historie je hrozně jednoduchá. Už před asi dvěma lety jsem narazil na její FB profil, protože pracuje jako průvodkyně pro turisty v Ománu. Napsal jsem jí prosbu, jestli by nevěděla o místě, kde by se daly parkovat dvě motorky a odpověď byla, že můžeme parkovat přímo v jejich garáži. Zase trošku toho cestovatelského štěstí. Cestu jsme sice o rok museli posunout, ale v kontaktu s Pavlou jsem byl pořád a teď přichází ten okamžik, kdy se máme potkat.
Skutečnost absolutně předčí moje očekávání. Pavla s Lukášem a jejich dcerou bydlí v krásné, moderní čtvrti. Pod domem mají garáže, kde mají jedno místo volné a tam mohou motorky bezpečně parkovat. Navíc Lukáš pracuje jako dopravní pilot B 737, což mi úplně podlomí kolena a je mi jasné, že tady si budu mít rozhodně o čem povídat. Chvilku posedíme, povídáme o všem možném, hlavně teda o létání a čekáme, až přijede Jara. Ten už je bez motorky, takže si sem už přiveze svoje věci na uskladnění.

Po příjezdu nahážeme jeho věci k Lukášovi a Pavle do bytu a jedeme na hotel. No, a teď už vlastně máme díky spojce ve věčných lovištích volno až do odletu. Když ze sebe uděláme z propocených smradlavých trosek zase lidi, vyrazíme na večeři mezi místní. To je zážitek sám o sobě. V malém bistru jsou samozřejmě jenom chlapi a jí se tady rukama. Všichni kolem sebe mají bordel z jídla, co padá všude mimo talíře, my pokukujeme po nich, oni zase po nás, jak trapně jíme vidličkou a nožem.
Já mám v plánu ještě dvě věci. Chci se podívat na vyhlídku nad městem, ze které by měl být krásný pohled na Muscat. Jedu jen v kraťasích a tričku přes noční město hrající všemi barvami LED světel, které se dají nakombinovat. Na vyhlídku se jede krásnými serpentýnami, takže si i trošku užiju jízdu. Nahoře vidím odbočku, kde je závora, ale průjezd na motorku je volný. Nicméně, díky kombinaci tmy, pantoflí, kraťasů, trička a plně naložené motorky se mi potmě do neznáma úplně nechce, takže se otáčím a fotím město jen ze silnice. Na vyhlídku se vrátíme ale určitě příště, protože výhled je opravdu krásný.

Druhá věc je informace, kterou jsem našel na iOverlanderu. V Muscatu by se pravidelně měli scházet motorkáři a den srazu je zrovna dnes. Jedu tedy na místo, ale bohužel na ulici není nic, co by nasvědčovalo tomu, že se tu nějaký sraz má konat. Obyčejná ulice s rodinnými domy a na místě označeném na mapě je jen nějaký rozestavěný opuštěný dům. Tak tohle úplně nevyšlo.
Při návratu si zpestřím cestu už jen přejetím odbočky a asi 10km zajížďkou a jsem na hotelu.

Den 18 – nejkrásnější rosa na světě

Dnes máme v plánu pobrouzdat Muscat. Ráno po snídani si bereme taxík, funguje tady něco podobného jako je Uber u nás a necháme se odvézt k tržišti Mutrah Souq. Tržiště je velké a dá se tu koupit skoro cokoliv. My bereme nějaké suvenýry domů a snažíme se odolat obchodníkům, kteří nám vnucují všechno co mají na prodej. Aspoň že je tržiště zakryté a není tu takové vedro jako venku.

Z tržnice jdeme mrknout na pevnost Mutrah Fort. Odhaduje se, že pevnost byla původně postavena v roce 1507 našeho letopočtu. Portugalci ji potom během okupace Ománu v 60. letech 16. století vylepšili o věže a silnější zdi. Pevnost leží na kopcích pohoří Al Hajar s výhledem na přístav Muttrah „The Sultan Qaboos Port“, což ji činilo poměrně nedobytnou. Její pozice je skvělá k obraně a zároveň umožňovala pozorování okolí z jejích strážních věží. Vyšlapání více jak 100 schodů je v tomhle vedru zábava, ale i tak to stojí za to. Pevnost je udržovaná, čistá, s krásnými výhledy na město a moře. Skoro nikdo tu není, tak je atmosféra pohodová a klidná.
Kousek od nás je Riyam Censer. Riyam Censer je ikonická památka v Muscatu, představuje bohaté kulturní dědictví a historický význam Ománu. Jedinečný architektonický design kadidelnice, je poctou ománským hluboce zakořeněným tradicím výroby a používání kadidel.

S jazyky na patře dorazíme na místo, v přilehlém parku je hospoda, tak se těšíme na vodu, jenže ouha, hospoda je zavřená. Cesta nahoru ke kadidelnici je zavřená taky, což nám teda celkem udělalo radost, takže otáčíme zpátky a toužebně hledáme jakékoliv místo, kde by se dala koupit voda. To najdeme po chvíli ve formě nové restaurace, jenže po napochodování dovnitř se dovídáme, že budou otevírat až za tři týdny. Naštěstí teda když viděli, že evidentně zdecháme žízní, tak nám dali vodu z vlastních zásob a ani přes přemlouvání nic neplatíme.

Jara chce shodit vousy, respektive teda všechny chlupy na hlavě, tak se domluvíme, že zajedeme do Oman Mall, velkého nákupního centra, kde by mohl být nějaký barber shop a já tam zkusím koupit nějaké dárky domů.
Oman Mall je obrovské nákupní centrum, kde je všechno možné, jen barber a lokální výrobky ne. Takže asi po hodinovém bloumání naši misi vzdáváme a jedeme se podívat na Mešitu sultána Kábúse. Mešita je také mladá, začala se stavět počátkem roku 1995 a dokončena byla o šest let později v květnu 2001. Bohužel je už dnes odpoledne zavřená, takže si ji prohlédneme jen zvenku a jedeme na hotel.

Večer jsme dohodnutí s Pavlou a Lukášem, že je pozveme na večeři, jako malé poděkování za parkování a úschovu věcí. Potkáváme se v jedné ze tří hospod v Muscatu, kde se dá objednat točené pivo. Na prodej alkoholu je potřeba speciální povolení, které není vůbec levné a to se pochopitelně odráží v ceně piva. Jenže zkuste po 3 týdenní abstinenci ve spojení s horkem myslet na účet… Úspěšně ignorujeme cenovky a mazlíme se s orosenou sklenicí, jako by to byla naše první v životě. Pivo je vychlazené, čepované, orosené, no, prostě skvělé. Kromě teda jednoho detailu a to je právě cena. Kašleme na to a dáváme si několik piv s krásnou cenovkou 360,- za půl litr.

Den 19 – zvonec a konec

Náš poslední den v Muscatu věnujeme lenošení a přípravám na cestu domů. Já zajedu nechat vyprat prádlo, Jara shodí porost z hlavy, pobalíme se a večer odvezeme všechno k Pavle a Lukášovi domů. Já zaparkuju motorku do podzemní garáže, poděkuju jí za služby a zamávám na rozloučenou.
Do bytu si dáme všechny věci, co nemůžou být v kufrech a Jara vlastně všechno, protože jeho GS je na „lepším“ parkovišti, s díky se rozloučíme a jedeme zpátky na hotel strávit poslední noc v Ománu.

Den 20 – domove líbezný

Letadlo nám letí ráno ve 4.30, takže máme budíček hodně brzo. Taxík přijede na čas, letadlo taky letí na čas, takže ani není o čem psát. Bloumáme po letišti a tlačíme čas očima dopředu. Letíme přes Istanbul, tam máme cca 4 hodiny na přestup, takže by nás ani nějaké kratší zpoždění neohrozilo.
V Istanbulu to Jarovi letí o hodinu dřív jak mně, takže se rozloučíme a letíme každý jiným směrem. Jara na Prahu a já na Vídeň. Ahoj na další etapě v lednu.

Epilog

Dakar se jede první dva týdny v lednu a my bychom chtěli tento cirkus stihnout v jeho druhé půlce. Bude to rychlý výlet, bohužel jsme na tom špatně časově, ale pořád lepší něco jak nic. Zatím je plán takový, že přiletíme do Muscatu, vezmeme motorky, cca 2 dny to máme ke trati, dva dny se budeme snažit vidět co nejvíce půjde, dva dny zpátky do Muscatu, jeden den rezerva a domů.
Začínám řešit trasu závodu, kontakty na někoho, kdo by nám řekl, kam se jet podívat na projíždějící auta, letenky atd atd atd. To už je ale další kapitola, která se právě teď začíná psát.

PS – těsně před vánoci Jarovi přichází pozitivní zpráva ze servisu. Motorka je opravena a záruční oprava je uznána, takže hurá, snad už máme všechno vybráno a čekají nás už jen samé pozitivní zážitky na Dakaru 2025. Vlastně se nakonec zase potvrdilo, že všechno zlé je pro něco dobré. Spojka odešla asi na tom nejlepším místě kde mohla. Kousek od autorizovaného servisu BMW, kde jsme mohli celý problém řešit. Kdyby se to nestalo, tak jsme se do stejné situace mohli dostat na mnohem problémovějším místě, kde by bylo řešení podstatně komplikovanější. Teď také máme navíc informaci o problému a jsme schopni se tomu přizpůsobit. Takže zase stálo štěstí při nás. Doufám, že to tak zůstane i do dalších etap naší cesty.

PS 2 - v době, kdy datluju tyto řádky, již máme druhou etapu za sebou. Pokud se vám tedy náš příběh líbil, můžete se těšit na druhý díl, který se pokusím sesmolit ještě před odjezdem na třetí etapu - návrat domů. Díky za přečtení, pokud jste to vydrželi až sem :-).