2025 - Omán - Východní odysea - část 3 - Každý konec je jen začátek něčeho nového

Úvod

Přípravy neprobíhají skoro žádné, kromě vyřízení víz do Ománu a koupení pár drobností na cestu. Jarova motorka je pořád v servisu a je otazníkem, jestli vůbec bude mít vidle opravené nebo ne. Zatím se sokolíci v servisu tváří, že nemají nějaký přípravek nutný k výměně gufer, což samozřejmě odhaluje otázku, jak mohli gufera vyměnit při první návštěvě servisu. Nu což, i s tekoucími vidlemi se dá jet a nějak to dopadne.

Já si splnil sen a poletím do Muscatu největším dopravním letadlem na světě – A 380. Je to pro mě fascinující krásný stroj, i když teda královna nebes B 747 se mi líbí ještě více. Plácnu se přes kapsu a místo stísněným autobusem nízkonákladovky se dopravím do Muscatu špičkou v dopravním letectví, společností Emirates, navíc nejlepším strojem, který je k dispozici.

Den 1 - high tech

Ráno jdu do práce, jako by to ani nebyl den odjezdu, kolem desáté končím a využívám mé milované dcery, aby mě odvezla na letiště do Vídně. Po absolvování standardních úkonů na letišti se blížím ke stojánce s naším mackem. A 380 je opravdu obr, v nejvyšší konfiguraci se do něj může vlézt 853 cestujících, ale tuto možnost myslím žádná společnost nevyužívá. Emirates mají největší flotilu těchto strojů s kapacitou 484 – 615 míst, což je ale stejně fascinující.

Konečně jsem u něj, tohle je pro mě zážitek sám o sobě, stačí mi na macka jen tak zblízka koukat a obdivovat jeho tvary a rozměry.

Když přichází personál, tak to vypadá, jako by přijel zájezd letušek. Nepočítal jsem je, ale muselo jich být minimálně 20. Vůbec netuším proč, ale letadlo je ne že poloprázdné, ale skoro prázdné. Vysvětlení dostávám až po příletu do Ománu, kde se dovím, že je právě ramadán a během tohoto období muslimové moc (nebo vůbec) necestují. Tím pádem mám všechny 3 sedačky jen pro sebe a už tak královský prostor se ještě násobí. Užívám si start, výhledy, pohledy z kamer na letadle a když se nabažím, tak si pohodlně lehnu a jdu na kutě. To nemá dlouhé trvání, budí mě letuška na jídlo, které odmítám, ale spát už mi potom nejde, takže brouzdám v hlubinách možností zábavy na displeji přede mnou až do přistání.

Den 2 - co to vidí mé bystré oči?

V Dubaji mám přestup na linku do Muscatu, letíme v B 777 a já si připadám jako v nějakém veteránovi. Každopádně v letadle je víc personálu než cestujících, takže mám zase lehátkovou úpravu a ráno ve 3.25 sedáme v Muscatu. Proběhnu procedurami, tentokrát bez komplikací a opět zalehnu na nejbližší sedačku. Tam už teda nic nenaspím, protože hned vedle má spící pán takový koncert, že to plaší medvědy až na Slovensku. Občas to teda vypadá, že podlehne samoudušení, ale potom zase nabere sílu a jede na plný plyn.

Ráno v 7 zvoním u Pavly (Lukáš je v práci) a jdu si zprovoznit motorku. Motorka startuje, baterka přežila v pohodě, vyjedu si z garáže a jdu montovat nový držák navigace, který nepřežil minulou etapu. Po hodince montáže a všech možných kontrol se loučím s Pavlou. Můžu vyrazit. Musím se ještě stavit někde v obchodě pro novou kartuši k vařiči a vyrážím na jih. Mám v plánu jet do Salalah, speciálně kvůli jednomu místu na jihu, které chci vidět. Potom mám v plánu toulat se po pobřeží zpátky na sever tak, abych to stihnul do Jarova příletu.

Musím tedy říct, že cesta nebyla úplně jednoduchá, teplota kolísá mezi 37-39 stupňů, cesta je jen dlouhá rovina a kolem není nic. Myslím jako doslova nic. Vzhledem k tomu, že jsem naspal celkem asi 3 hodiny, se celkem brzo začíná projevovat únava. Začíná to usínáním za jízdy a končí to halucinacemi, kdy na silnici vidím jeleny, místo mostů vidím letadla, některé značky se mi mění v helikoptéru atd. Dělám hodně často přestávky, které mi pomáhají jen krátkodobě, a nakonec se rozhodnu nejít dnes pod stan, ale vzít si hotel a pořádně si odpočinout. Najdu si hotel v Salalah za 500,-/noc a kolem sedmé hodiny večer, už za úplné tmy, po 1.050km dorážím do cíle. Proběhnu v rychlosti sprchou a padnu do postele jako podťatý.

Den 3 - už bych mohl mít rozum v mém věku

Ráno vstávám v 8 hodin, takže jsem spal 12 hodin v kuse. To se mi nestalo už hodně let a asi jsem ten odpočinek opravdu potřeboval. Než se pobalím, tak teplota v 9 hodin ráno už překročila třicítku a já se rozhoduju, že pojedu nalehko jen v kraťasích a tričku. Mám namířeno ještě kousek na jih k hlavnímu bodu mého výletu na jih. Na pobřeží moře by měl být vrak nákladní lodi.

Jedu tedy na jih. Původně jsem měl v plánu jet víc na jih po silnici a potom jet off na sever po pobřeží moře, ale navigace mi našla cestu i ze severu, tak jí důvěřuju, jedu tudy, potom to vezmu na jih a napojím se na silnici v místě, kde jsem chtěl původně sjíždět.

Off je pohodový, z 95% jednoduché šotoliny a jen pár trochu obtížnějších úseků, ale nic, co by dělalo potíže ani těžkému naloženému enduru. Po cca 20km jsem na pobřeží, začínám hledat vrak a najednou je tam. Starý rezavý vrak lodi MV Jernas, uvíznutý na pobřeží, pohodlně odpočívající do doby, než se o něj postará čas. Tato loď ztroskotala v květnu 2018 během cyklonu Mekunu, který zasáhl oblast Dhofaru. Silné vlny a vítr způsobily, že byla loď vyplavena na pláž Fatklot, kde uvízla na skalách. MV Jernas byla postavena v letech 2000–2001 v Číně pod jménem "Natalie Bolten". Před nehodou byla zakotvena u pobřeží, ale kvůli extrémnímu počasí nad ní posádka ztratila kontrolu a loď byla vyplavena na břeh. Posádka byla evakuována a MV Jernas zůstala opuštěná.

Na loď se jde podívat jen shora z útesu, cesta dolů je možná tak pro horolezce, ale rozhodně ne pro staříka v teniskách s kondicí unaveného slona. Užívám si výhledy a hledám nejlepší místa na fotky. Chodím dokola snad hodinu, sem tam jen tak sedím na útesu a dívám se na nekonečné moře, které se dole na útesu rozbíjí do fascinujících obrázků plných pěnivých vln. Celkem tu fouká, takže ani horko není tak otravné a tohle místo si opravdu užívám.

Na loď se jde podívat jen shora z útesu, cesta dolů je možná tak pro horolezce, ale rozhodně ne pro staříka v teniskách, s kondicí unaveného slona. Užívám si výhledy a hledám nejlepší místa na fotky. Chodím dokola snad hodinu, sem tam jen tak sedím na útesu a dívám se na nekonečné moře, které se dole na útesu rozbíjí do fascinujících obrázků plných pěnivých vln. Celkem tu fouká, takže ani horko není tak otravné a tohle místo si opravdu užívám.

Vracím se do Salalah, protože musím dokoupit opalovák, jestli budu jezdit nalehko, tak se musím mastit, nebo ze mě bude další den rudoch. Pokračuju na sever po pobřeží a užívám si stáda velbloudů po cestě. Zajíždím do Wadi Darbat, kde se jen podívám na start stezky, pokochám se křišťálovou vodou, velbloudy a další zvířenou. Tohle vádí si nechám na jindy.

Kousek od vádí je místo, kde se prý auta a kulaté věci pohybují do kopce. Místo sice najdu, ale nějak mně to nefunguje. Petka se mi vytrvale kutálí z kopce proti všem informacím o tomto místě. Někde jsem udělal nějakou chybu, ale netuším kde. No nic, aspoň si vyjedu silničku na kopec a pokochám se rozhledem.

Pokračuju dál na sever po pobřežní silnici a musím říct, že tohle byla naprostá nádhera. Krásné moře s útesy, plážemi, krásná silnice s kvalitním asfaltem, nulový provoz, sem tam se silnice odchýlila od moře do hor, kde to bylo snad ještě krásnější. Kvůli tomuto lidi jezdí na motorkách, jen škoda, že je to tak daleko.

Večer jsem si vyhlédl krásnou pláž, kde jsem si chtěl postavit stan a spát na břehu moře. Na pláži byl sice měkký písek, ale byly tam vyjeté koleje od auta, takže jsem tak nějak předpokládal, že velmi brzo bude pevný podklad. Namířím si to směle přímou cestou k moři a jak to dopadlo, to už všichni tušíte. Zadní kolo jde níž a níž, až najednou sedím motorkou na písku.

Na tuhle situaci mě napadá několik parafrází. Třeba například cimrmanovská – debil/blbeček, nebo Havlíčkovsko-cimrmanovská – Nejeď Pavle s Afrou na pláž, mnohý příklad známe, Afra těžká, písek měkký, to ti kolo zláme.

No nic, po upřímném vysvětlení sama sobě, co jsem to vlastně zač, včetně různých jadrných pojmenování bohatým českým jazykem se pustím do práce. Kufry dolů, odnosit na pevný podklad, motorku položit na bok a vytáhnout z jámy lvové, vyhrabat dokonalou kružnici na cestu zpátky, aby přední kolo mělo co nejmenší odpor a pěkně pomalu s pomocí motoru vyjet ven. Jedna věta obsahuje asi půl hodiny makačky a litr potu.

Těsně před koncem přijíždí auto a řidič mi nabízí pomoc, vzhledem ale k tomu, že má zkřivenou ruku a nohu nějakým postižením a sotva stojí na nohou, by mě teda zajímalo, jak mi chtěl pomoct. Tak aspoň poklábosíme rukama nohama, on se potom začne modlit (třeba za mě) a já se jdu ochladit do moře. No, ochladit, moře musí mít rozhodně nad 30 st. a nedá se to ani pojmenovat jako kafíčko, tohle je už i na mě moc.

Stan si postavím pod stříškou altánku a můžu jít na kutě. Během noci se tu otočí několik aut, ale aspoň tu nikdo nehuláká a nepouští nějakou diskotéku, takže je noc nakonec celkem hezká.

Den 4 - koulely se koulely

Ráno začíná rozporuplně, je sice krásný východ slunce, ale vzápětí v pantoflích kopnu do rohu schodu a rozseknu si prst na noze.

Krásný start dne. V 6.45 už sedím na motorce a pokračuju dál na sever. Vyjedu na skálu nad mořem a tam se mi otevře nádherný pohled na celé pobřeží. Okamžitě se mi smaže bolest rozseknutého prstu, sedím tady s padnutou bradou na skále a čučím do dálky jen tak. Tyhle momenty mi umí krásně povysávat smetí v hlavě. Bohužel je to na dlouhou dobu to poslední, na co se dá dívat.

Od tohoto bodu je to jen rovná poušť široko daleko kolem silnice na sever. Zajíždím aspoň pár km k moři a hledám jednu zajímavou pláž. Bod mám jen přibližně a netuším, jestli ji najdu nebo ne. U moře projedu vesnicí a za ní se ke mně přiřítí auto s mávajícím řidičem. Po pár standardních frázích – jak se máš, odkud jsi, kam jedeš atd mu vysvětluju, co hledám a on mi nabízí, že mě tam zavede. Je to asi kilometr od místa, kde stojíme a Ahmed mi ukazuje malý úzký tunel, kudy se jde na malou pláž, která je ukrytá v malé jeskyni. Nádherné místo s totálním soukromím a nerušeným vlnobitím moře. Já tu soukromí nemám, protože Ahmed je tu se mnou a pořád mě přemlouvá, abych s ním jel na Sugar dunes, což mě ale vůbec neláká a s díky jeho nabídku odmítám. Ahmed mi vybere z písku miniaturní červené kamínky, já se pokochám ještě chvilku mořem a zase jedu dál na sever.

Zase tu máme krásné výhledy na poušť, kde široko daleko není absolutně nic k vidění, takže jen držím řídítka a nudím se. Z nudy mě vytrhává zvláštní chování motorky, divně se chvěje a tancuje pode mnou po silnici. No hurá, v tomhle vedru budu muset řešit defekt. Přede mnou je pár set metrů benzínka, tak dojíždím s tancující motorkou alespoň k ní do stínu. Sesednu z motorky, kontroluju pneu, ale ta drží tlak v pořádku. Vzápětí vidím průšvih, vedle kola si klidně a nerušeně leží kovová kulička, která bez dovolení opustila ložisko a teď si tady relaxuje na asfaltu.

Hmmm, to je sice nepříjemné, ale zase na druhou stránku mám štěstí. Za mnou a přede mnou není asi 100km kromě pouště nic, já jsem hezky ve stínu a ložiska jsem po varování, že na nových Afrikách umí odcházet celkem brzo, koupil. Začnu vybalovat věci z kufru, abych se dostal na dno k náhradním dílům a zjistil, že ložiska jsem sice moudře koupil, ale vypadá to, že si spokojeně odpočívají u mě doma a čekají tam na svou příležitost. Tak to je celkem průšvih. Začínám se vyptávat po nějaké pomoci, což je v osadě asi o 20 domech asi tak nadějné, jako pro chlapa najít v regálu hypermarketu máslo. Z benzínky mě posílají přes silnici do domu o jedné místnosti, před kterou se povalují pneumatiky. Tam sice nepochodím, ale pošlou mě za roh, kde je prý servis. No, servis… Na dvoře tam stojí rozebrané náklaďáky pod širákem a vedle jsou 3 přístřešky pro osobáky. Vysvětluju můj problém a obchodník (pravděpodobně), kterého jsem vzbudil, rozjíždí akci ložisko 6204UU, které tvrdí, že nemá. Jeho (pravděpodobně) zaměstnanec, mechanik spolu se mnou rozebírá kolo a u toho se nám sype zbytek kuliček ven. Ložisko je úplně rozpadnuté a musíme nějak vytáhnout zbytek, co drží v kole. Jdeme za další roh a tam kdosi svařuje rozpadnutou buňku na kolech. Přivaří na zbytek ložiska kus pásoviny a potom se nám podaří poslední fragment ložiska úspěšně vydolovat z kola. Toto nám zabere asi 45 minut a zrovna když se vracíme s kolem k motorce, jde k nám obchodník a s úsměvem mi podává krabičku, na které je napsáno 6204UU.

Neuvěřitelné, nepochopitelné, ale je to opravdu tak. Jak a kde ho sehnal v totální pustině je mi záhadou a díky jazykové bariéře tajemstvím dodnes. Fakt nechápu a děkuju všem Bohům, kteří se na tom podíleli. Potom už je všechno jednoduché, složit kolo, zaplatit všem zúčastněným a můžu vesele vyrazit na cestu. Celá akce sebrala asi 4 hodiny, což je v kontextu místa průšvihu opravdu malý zázrak. Já už se viděl na odtahovce do Muscatu a místo toho si tady klidně nastartuju motorku a jedu dál.

Netuším, jestli je ložisko dílem náhody, špatné kvality nebo mé písečné koupele včera, každopádně nehodlám nic riskovat, ruším můj plán kudy jet a co všechno ještě vidět. Rozhoduju se, že pojedu nejkratší cestou do Muscatu a tam koupím náhradní ložiska pro případ, že by se rozsypalo další.

Večer je to jako vždycky – přes den je kolem milion krásných míst na stanování a tady zase nic. Sjíždím ze silnice a jedu aspoň kus od cesty, ať mě nebudí projíždějící auta. Samozřejmě v hlubokém písku ustelu motorce na zemi a při zvedání macka na kola ulomím naprasknuté čelní plexi. Ráno prst, v poledne ložisko a večer plexi, to je teda den. Snad to bude 3x a dost.

V noci mi náladu vylepšuje nádherná obloha plná hvězd a absolutní ticho, které se kolem rozhostilo po utišení větru.

Den 5 - relax

Když se ráno vzbudím, tak zjišťuju, že se mi do krku nastěhoval nějaký bacil. Skvělé. Začnu hned tvrdý boj v rámci možností mé lékárničky a vyrážím směr Muscat. Tam jsem už před desátou dopoledne a už teď je tu 35 stupňů ve stínu. Našel jsem tu autorizovanou prodejnu Honda, tak jsem tam napochodoval s planou nadějí, že bych tu mohl koupit ložiska do zásoby a plexi. Samozřejmě ani jedno není skladem a doručení je do týdne. Na prodejně ale stojí nová Afrika, tak mě napadlo, že by mi mohli prodat plexi z ní a oni by si za týden namontovali zpátky nové. Tohle ale může rozhodnout jen manažer Sammy. Ten, jako správný manažer, přichází až před dvanáctou a můj nápad se mu moc nelíbí. Slíbí mi ale, že obvolá pár zákazníků, jestli se někomu zbytečné plexi doma neválí a taky mi poradí servis, kde by měli mít ložiska jak do zadního kola, tak do předního. Po komplikované komunikaci se domlouváme na času, kdy si můžu pro ložiska zajet. Samozřejmě je to na druhém koci města, takže zase 40km zpátky odkud jsem přijel, ale borci ložiska opravdu mají a jeden problém mám z krku.

Když už jsem ve městě tak si hodím věci do prádelny a jedu zbytek dne strávit v klidu na hotel, kde si místo panáka v baru dávám Stopangin, smrkám jako o závod a zobu Paralen na horečku a bolest hlavy. Venku je 41 stupňů a já jsem teď opravdu rád za klimatizovanou místnost a klid.

Večer mi Sammy pošle kontakt na člověka, co má plexi na prodej, tak si píšeme a domlouváme si schůzku na zítřejší 9. hodinu, uvidíme.

Den 6 - zase ve dvou

Ráno si vyzvednu vyprané prádlo a zaplatím za celou službu 50,-Kč. Vyrážím na místo schůzky, kde bychom měli řešit plexi. Sedím na místě, ale nikdo nepřijíždí a ani neodpovídá na zprávy, tak se pomalu smiřuju s tím, že pojedu domů s minimalistickým plexi a vyřeším to až doma.

Přesunuju se k Pavle, kde si Jara už vyzvedl věci a vyrazil do BMW pro (údajně) opravenou motorku. Je vedro jak hrom a já se pořád necítím nějak extra dobře, tak doufám, že budu moct na Jaru čekat u Pavli doma. Jenže ouha, ta není doma a já strávím skoro dvě hodiny před domem, putujíce se stínem po ulici. Najednou slyším povědomý zvuk boxera a Jara se vynoří zpoza rohu na motorce. Zdravíme se a sdělujeme si aktuální zážitky. Za chvilku se vrátí i Pavla, já můžu do chládku a Jara se vrhne na přípravu motorky na cestu.

GS je ověšeno kuframa, všechno sbaleno a my můžeme vyrazit. Naposledy se loučíme s Pavlou a znovu děkujeme za všechno, co pro nás s Lukášem udělali. Vyrážíme naposledy východním směrem k Wadi Shad, které je celkem turistické, ale mělo by být opravdu hezké, tak to chceme vyzkoušet.

Do vádí se jede člunem, který překoná pár stovek metrů úvodní laguny. Potom už se člověk musí spolehnout na vlastní pohon. Na začátku je cesta rovinatá a pohodová, později se trošku přitvrdí, ale nic náročného to není. Po cestě jsou nádherné tyrkysové jezírka, převisy skal nad stezkou, krásné pohledy do kaňonu a sem tam nějaká ta kozí stezka na přeskakování.

Hlavní lákadlo má být ale až na konci vádí, a to malá skalní průrva, kterou se dá dostat do jeskyně s vodopádem. Jdeme kaňonem asi hodinu a Jara už nechce pokračovat, protože netušíme, jak daleko ta jeskyně ještě může být a celkem rychle se blíží poslední převoz člunem zpátky, který je v 18 hodin. Já si dám dead line, kdy se musím otočit a šlapu dál.

Nakonec přijdu k místu, kde už se dál šlapat nedá a musí se plavat řekou. Nechám batoh na místě a plavu dál proti proudu. Sem tam musím překonat splav, nebo mělká místa (teď už rozumím půjčovně bot do vody na kraji vádí) a po dalších asi 20 minutách jsem konečně na místě. Hladina vody je tak tak, aby se člověk dostal do jeskyně bez potápění, tak se pomalu sunu do jeskyně. Vodopád je opravdová pecka, člověk je v uzavřené jeskyni jen s otvorem ve stropě, odkud shora teče řeka a s mohutným rachotem padá dovnitř. Podél vodopádu je lano, díky kterému se můžu vyšplhat nahoru a skočit si do laguny v jeskyni. Fakt skvělý zážitek, umocněný tím, že jsem tu úplně sám. Bohužel jsem si nevzal telefon, takže nemůžu dělat fotky a jeskyni mám uchovánu jen ve vzpomínkách. Je čas jít zpátky, abych stihnul přívoz. Plavu zpátky a zase trpím, když přecházím po kamíncích bosky mělká místa. U batohu se převleču do suchého a makat zpátky k motorkám, kde se potkávám s Jarou. Pro případné návštěvníky rozhodně doporučuju půjčit si boty do vody a vodotěsný batoh na foťák.

Jedeme zpátky směr Muscat a najdeme si krásné místo na stanování na břehu moře, kousek od sinkhole, kde jsem byl minule sám. Jara se tam jede podívat, no a já zatím bojuju se stanem a komáry. Ačkoliv slunce dávno zapadlo, je pořád horko jako v peci a ty svině kousavé komáří jsou stejně otravné jako u nás doma.

Den 7 - Grand canyon

Ráno vstáváme brzo, abychom sbalili stany dřív, než začne slunce prát na plný plyn. V 6.30 už slunce pěkně praží a my rychle sedáme na motorky, ať jsme v pohybu. Začínáme se už opravdu vracet na západ, směr Saudská Arábie, ale máme ještě v plánu mrknout na Ománský Grand Canyon - Wadi Nakhr, blízko Jebel Shams, kde je balcony walk podél kaňonu. Na start stezky vede pohodová šotolina. Nám se hlavně líbí, že jedeme do kopce a ochlazuje se. Stezka má 4,5km s převýšením cca 300m a vede většinou po pohodové vyšlapané stezce.

Nabízí krásné výhledy na hluboký kaňon, kde je dole malá vesnička, z výšky vypadající jako by byla postavená z lega. Cesta zpátky vede více do kopce, takže je o něco náročnější než cesta tam, nicméně po asi 4,5 hodinách a 9km jsme nakonec zpátky u motorek. Sjíždíme stejnou cestou dolů z hor a stavujeme se koupit proviant na večer. Mezitím se zvednul prudký vítr, který nám samozřejmě fouká z boku a těžce nám znepříjemňuje jízdu na západ. Na další benzínce se nakonec domlouváme, že stanování v poušti v tomto větru nemá smysl a bereme si za pár korun hotel v Ibri, kde jsme v první etapě hledali pomoc na odtažení nepojízdného BMW. Parkování mi zpestří Jara, když si tak nějak zapomene vykopnout bočák a elegantně se sesune i s motorkou na zem. Než stačím zaparkovat já a pomoct mu se zvedáním motorky, tak už oba stojí, on na nohou a motorka na kolech. Jestli něco BMW opravdu závidím, tak jsou to dvě věci. Lehké zvedání ze země díky nízkému těžišti a potom možnost položit si nohy za jízdy na válce a protáhnout si je.

Den 8 - nesnáším vítr

Ráno je zima jako v psírně. Je 14 stupňů ale hlavně ledový prudký vítr. Navlékám další vrstvy a vyrážíme k hranicím. Cesta je nudná, a proto ji zpestřuju zajížďkou asi 5km z trasy, když si nevšimnu drobného renoncu v navigaci. Jinak je cesta opravdu nudná, rovina okolo, rovina před námi. Jediné zatáčky, na které narazíme, jsou na dvou kruhových objezdech, co nás na těch 150km čekají. Teprve když v dálce na horizontu vidíme obrovské duny, je jasné, že hranice je blízko a brzo bude změna.

Na výstupu z Ománu ani nemusíme slézt z motorky, všechno proběhne u okýnek a jediná kaňka na kráse je nepotvrzený karnet, protože u okýnka, kde se razítko dává, prostě nikdo nebyl. Není to ale neřešitelný problém, v ČR bude stačit zajít na evidenčku a tím podat důkaz, že motorka v Ománu opravdu nezůstala. Pokud by fungovala logika, bude stačit další razítko v karnetu z Jordánska. Uvidíme. Na SA straně je proces jednodušší než minule, pas, custom, prohlídka a tentokrát bez RTG jedeme dál. U posledního okna máme udělat pojistku, ale ouvej, mají tu nový systém, kdy se pojistky pod 30 dnů dělají online v aplikaci. Naštěstí mi sem ještě sahá signál z Ománu, takže udělám Jarovi hot spot a vrhneme se do práce. Stáhnout aplikaci a jdeme na to. Vyplňování dat nám značně komplikují klacky pod nohama, které bychom moc nečekali. Například máme aplikaci v angličtině, ale přesto jsou tu některé texty jen arabsky a my nejsme schopni se pohnout dál. Nebo není možnost zadat české telefonní číslo, které je ale potřeba k notifikaci… Naštěstí nám pomáhá pojišťovák, který stejně nemá práci, protože kromě nás je tu jen jedno auto a řidič má stejný problém jako my. Nakonec přeskáču všechny překážky společně se saudským pojišťovákem a závora přede mnou jede nahoru. Řeknu Jarovi, že ho počkám asi o 100m dál a odjedu z celního prostoru pryč. Jenže jsem tak nějak pozapomněl, že Jara jede na mém hot spotu. Jak jsem odjel, celá aplikace se mu sekla a musel to celé dělat chudák znovu. Nakonec ale všechno dopadlo dobře a my můžeme vyrazit do mé milované Empty Quarter.

Je to pořád stejná nádhera a asi nikdy mě tyto pohledy neomrzí. Asi nemá smysl to popisovat znovu, ale je to opravdu paráda. Duny, duny a zase jen duny různých barev a tvarů všude kolem nás. Jediné, co nám cestu celkem dost znepříjemňuje, je prudký boční vítr, který postupně silnici zprava zakrývá pískem a jsou úseky, kde jsou jen v levém pruhu vyjeté koleje od kamionů, jinak je celá silnice zavátá pískem.

Je to úplně stejné jako u nás v zimě, jen jazyky tu nejsou sněhové, ale písečné. Po 250km jsme na naší známé (a jediné) benzínce na cestě, jenže máme smůlu. Staví se tu nějaká nová budova, zrovna tu tahají elektrické kabely a elektřina v celém areálu je vypnutá. Ptáme se, jak dlouho to bude trvat a dostáváme pořád jiné odpovědi v rozpětí 1 – 4 hodiny. Inšalláh. Kdykoliv tohle slovo uslyšíte, je to jasné znamení, že jste v průšvihu a vůbec se nemůžete spolehnout na to, co vám dotyčný slíbil před tímto slovem. Inšalláh totiž znamená – dá-li Bůh, je-li to Boží vůle.

Po 4 hodinovém čekání a dalších slibech – do 20 minut bude všechno hotovo – inšalláh, najednou z pumpaře vypadne informace, že asi 9 km před námi je další benzínka kousek z cesty, kterou používají náklaďáky, co tu něco budují v okolí a prodají benzín i nám. Jenže berou jen hotovost, kterou my nemáme. Nabízí nám, že mu zaplatíme kartou a on nám dá hotovost. Na jednu stránku jsme šťastní, že konečně můžeme vypadnout, ale taky nějak nechápeme, proč nám tuto možnost neřekl už před 4 hodinami… No nic, hlavně že můžeme jet. Benzínka tam opravdu je, my můžeme v polních podmínkách konečně napojit naše oře a pokračovat dál.

Pokračujeme dál na západ a zapadající slunce vytváří nádhernou stínohru na dunách okolo nás. Cestu nám zpestří ještě rakouský cestovatel jedoucí na KTM v protisměru. Prohodíme spolu pár slov a jedeme dál směr Rijád. Už za tmy přijíždíme na křižovatku, za kterou je po 310 km pumpa. Natankujeme, koupíme místní sim kartu (při nákupu se najednou asi na minutu celá benzinka ponoří do tmy, protože přestane jít elektřina) a my si jdeme postavit stany za benzínku na parkoviště. Vítr se trochu utišil, takže stany jsou ok a my můžeme na kutě.

Den 9 - kdo to udělal?

Jestli někoho opravdu nenávidím po dnešní noci, tak je to ten debil, co vymyslel ten skvělý pípák při couvání náklaďáků. Občas jsem v noci měl pocit, že tu pořádají závody v couvání, nebo nechávali zapnuté zapalování se zařazenou zpátečkou. Fakt hrozné. Ráno je kolem nás plno kamionů a já děkuju tam nahoru, že nás nikdo při couvání nepřeválcoval.

Opět se zvedá studený silný vítr. Začínám ho těžce nenávidět. Nu což, my vyrážíme směr Rijád. Po asi 200 km pohodové jízdy si najednou za mnou všímám, že Jara zastavuje u krajnice. Otáčím se a jedu za ním. Na otázku, co se děje, dostávám tu nejméně chtěnou odpověď – asi jsem píchnul kolo. Tak jo, motorku na hlavní stojan a jdeme hledat. Na první otočku kolem nic, ale všímáme se si divné asi 3 cm praskliny v nejtlustším místě vzorku pneumatiky. Zkusíme kolo nafoukat, ale neúspěšně, protože právě touto prasklinou vzduch utíká pryč. Vůbec nechápeme, jak něco takového může vzniknout, je to jakoby někdo nožem pneu propíchnul skrz. V pneu ale nic není, jeli jsme po pohodovém asfaltu a Jara vůbec necítil, že by na něco najel. Že by vada pneu? No nic, asi 15km před námi je malé město, zkusíme dojet tam a uvidíme. Naštěstí na prázdné pneu jde celkem obstojně jet, a tak jsme za chvilku ve městě. Tam bohužel žádnou pomoc nenacházíme a místní nás odkazují na další město. Než dojedeme tam, máme po cestě benzínku a tam je pneuservis. Naštěstí i přes ramadán (už aby to skončilo) je otevřeno a my můžeme řešit opravu. Kolo dolů, sundat pneu – prasklina je opravdu v celé šířce skrz pneu – lata zevnitř, složit kolo a je to.

Po nafouknutí se prasklina otevírá, tak ubíráme tlak a modlíme se, aby tato oprava vydržela 200km do Rijádu, kde budeme hledat novou pneu.

Po cestě píšu Ivovi, jestli neví o nějakém obchodu s pneu na motorku. Jsou zrovna na dovolené mimo SA, ale dávají mi kontakt na firmu RTL, kde by nám mohli pomoct. Bohužel nám nikdo neodpovídá (v ramadánu přes den běžné), tak hledáme další možnosti. Najdeme prodejnu a servis Honda, tak jedeme tam. Po cestě se stavujeme ve všech pneuservisech po cestě, ale všude jsou jen pneumatiky na auta. Po příjezdu k Hondě nás vítá zavřená prodejna, ačkoliv Google tvrdil, že je otevřeno. Jedeme tedy k RTL a po cestě testujeme neúspěšně další servisy. V RTL je taky zavřeno, ale kousek vedle je moto servis a tam jsou konečně nějací lidé. Přejíždíme k nim a světe div se, mají nové pneumatiky a dokonce i rozměr, který potřebujeme. Hurá, máme další problém z krku. Samozřejmě je ale ramadán, otevírají až v 9 večer, takže máme přijít na opravu až večer.

Před devátou sedá Jara na motorku a vyráží na opravu. Já si užívám postel a probudím se jen letmo když se Jara vrátí na pokoj.

Den 10 - na hraně

Ráno vyzvídám všechno ohledně procesu výměny pneu. Vše bylo prý v pohodě a celá výměna vyšla na 450 SAR – cca 2.600,- Kč. Takže máme jednu starost vyřešenou a můžeme zase pokračovat podle plánu dál na západ. Po cestě se chceme podívat na místo, které se jmenuje Edge of the World. Rijád leží v nadmořské výšce cca 600m a kousek za městem jsou útesy s krásným výhledem do široké krajiny. Na jednu z mnoha vyhlídek máme namířeno.

K útesům vede několik šotolin, my necháváme výběr na navigaci a jedeme. Cesta je z 95 % úplně v pohodě, jen je tu nekonečná otravná roleta, která (mám pocit) rozebírá motorku na prvočinitele. Sem tam nám cestu zpestří trialová vložka s korytem řeky, valem, co se musí přes kameny přeskákat atd. U jednoho takového stojí několik zaparkovaných aut, protože přes tenhle val se nemají šanci dostat. My val celkem v pohodě přeskákáme, ale fakt su zvědavý, jak tudy pojedeme zpátky. V opačném směru to bude jiný zážitek. Ignorujeme několik značek se zákazem vjezdu, protože před námi jsou další auta, a blížíme se k útesu. Tam je před poslední značkou odstavených několik aut, ale jedno je i přímo na útesu, tak si to šinu dopředu taky. Trošku jsem přehlédl, že to je auto policejní a hned si vysloužím jejich pozornost. Obracím tedy zpět a parkuju motorku spolu s ostatními před značkou se zákazem. Jara zjišťuje, že má plný kufr koly, kterou si koupil na cestu. Při jízdě v off se o něco prodřela a podělila se s věcmi v kufru o svůj obsah.

Beru z kufru cigarety a jdu se takticky omluvit policistům. No a když už spolu mluvíme, tak se jich zeptám, jestli bychom nemohli s motorkama přece jen až k útesu, abychom si udělali pár fotek. Nakonec se domluvíme a vracíme se k motorkám, abychom si je převezli na hranu útesu. Ta hlavní vyhlídka je ale ještě kousek dál, jdeme tam pěšky a užíváme si panoramatické výhledy do pouště. Výška útesů a výhledy jsou ohromující.

Vzhledem k tomu, že jsou tady auta a dokonce i jen předokolky, nám docvakne, že sem musí vést i jiné cesty. Vracíme se tedy cestou, kterou před námi jedou policisté, měnící si zrovna směny. Tato cesta je úplně pohodová, bez jakýchkoliv záludností a znepříjemňuje ji zase jen všudypřítomná roleta. Abychom se tak nenudili, tak Jara zpestří cestu sbíráním kanystru s benzínem, který ho při jednom skoku sprostě předběhne a vydá se kaskadérskou cestou na zem.

Jedeme směrem na západ k Jordánským hranicím a světe div se, po cestě nás chytá dokonce déšť. Ten odstartoval celkové zhoršení počasí. Zase fouká jak hrom, večer je temno jak od Jiráska a v noci má pršet. Rozhodujeme se tedy, že vezmeme ve městě Hail hotel, kde se Jara nechá hostit vynikajícím čajem pořád dokola a my můžete v suchu přenocovat.

Den 11 - na houpačce

Ráno vyrážíme směr Al-Ula. Al-Ula je sama o sobě venkovním muzeem formovaným přírodou s kaňony a útesy, mezi nimiž můžete najít majestátní stavby vytesané do skály jejími dávnými osadníky. Mezi oblíbené atrakce patří 52 metrů vysoká Sloní skála, 2000 let staré petroglyfy či oáza Al-Ula se svou bujnou zelení. Já jsem ale bohužel tak nějak podcenil přípravu na toto místo, což se projevilo po příjezdu. Ale to přijde na řadu až za chvilku. Teď máme před sebou 400km k tomuto místu a musím říct, že tentokrát je nám počasí opravdu nakloněno. Je ideálních 25 stupňů a skoro celou dobu nám fouká vítr do zad, takže tuto vzdálenost dokonce i GS ujede skoro celou na jednu nádrž. Navíc je nulový provoz a před Al-Ulou jsou okolo silnice nádherné skalní útvary, takže je na co koukat.

V samotné Al-Ule nějak pořádně nevím, kam jet. Nakonec vyrazíme na vyhlídku nad vesnicí, což musím vřele doporučit jak kvůli silnici vedoucí na místo, tak kvůli samotné vyhlídce. Je tu nádherný výhled na celou vesnici s oázami okolo.

Z Al-Uly jedeme podle turistických cedulí na Hegar, kde by měly být další památky, ale nějak se nám nedaří je najít. Už máme zase 36 stupňů a jen vzpomínáme na dopolední pohodu. Kombinace slepých cest, horka, rozčilení a přijetí na kruhový objezd, kde je značka Hegar u všech tří výjezdů, zapříčiní můj výbuch vzteku a rezignace, kdy vztekle Jarovi oznamuju, ať si jede kam chce, že já si najdu někde stín a klidně na něj počkám, ale na tohle hledání se už můžu…. No, úplně racionální reakce to nebyla, ale i muži mají své dny.

Po cestě na Tabur nám zase trošku sprchne a my se pomalu blížíme k západnímu pobřeží Saudské Arábie. Tam mám vyhlédnuté jedno místo, které bych opravdu hodně chtěl vidět, ale netuším, jestli je to reálné nebo ne. Na jihozápadním pobřeží totiž Saudská Arábie buduje velmi ambiciózní projekt, který se jmenuje NEOM. NEOM má být příkladem chytrého města, které bude získávat veškerou energii z obnovitelných zdrojů, plánuje se zde výroba zeleného vodíku a pěstování geneticky modifikovaných rostlin. Nebudou zde silnice, lidé se budou dopravovat letecky nebo podzemními rychlovlaky. Většinu prací mají vykonávat roboti, umělá inteligence bude dohlížet na bezpečnost obyvatel a také řídit počasí. V centru projektu stojí 170 kilometrů dlouhé město nazvané The Line. Toto město má být odpovědí na „nekontrolované a nehospodárné rozrůstání měst“. Vrstvení bytů, škol a parků na sebe autoři nazývají „urbanismem s nulovou gravitací“. Obyvatelé podle nich budou mít všechny denní potřeby dosažitelné během pěti minut chůze a přístup k vysokorychlostní železnici, která je z jednoho konce na druhý odveze za 20 minut.Pro nás tento projekt znamená hlavně komplikace, protože je v jeho okolí hodně uzavřených silnic, zbouraných mostů a hodně dalších komplikací. Na první z nich narážíme poměrně brzo. Měli jsme v plánu najít místo na stanování na břehu moře, ale dostat se k němu je celkem nereálné.

Stojíme na kraji zbouraného mostu a s otevřenýma hubama hledíme na neuvěřitelnou jámu, kde se bude pravděpodobně stavět The Line. Největší jámu jsem zatím viděl při stavění O2 Arény, ale tohle je úplně jiná liga. Něco nepředstavitelného, co člověk může vykopat. Jedeme podél téhle jámy a pozorujeme parkoviště náklaďáků. Nikdy v životě jsem neviděl tolik aut pohromadě, parkoviště se jeví jako nekonečné. Fakt by mě zajímalo, jak tady hledají řidiči svoje auto. Bohužel nás žene čas, protože se stmívá a hledání místa pro stan ve tmě není moje oblíbená disciplína, takže fotky tohoto monstrózního díla nemám. K moři jsme nakonec stejně nedojeli a stany si stavíme na uzavřené silnici, těsně za valem z hlíny nahrnutým na silnici proti vjezdu někoho, jako jsme třeba my.

V noci se stane několik událostí, ze kterých nemáme moc velkou radost. Mně praskne nová karimatka hned na dvou místech (děkuju Klymite) a zvedne se opět prudký vítr. Já mám postavený jen vnitřní stan bez ukotvení, takže neodletí jen díky zátěži mé maličkosti, ale občas mám strach, aby mi napraskly tyčky. Jara spí bez stanu jen ve spacáku a já jsem svědkem krásné scény, kdy v noci vstane a jeho karimatka vzápětí odletí ve větru mimo silnici, aby ji Jara mohl za tmy ve větru lovit.

Den 12 - historické okénko

Noc byla hrozná, moje pokusy o zalepení karimatky nejsou úspěšné, záplaty vůbec nedrží (opět díky Klymite), takže spím na tvrdém asfaltu a stan mi celou noc naráží do hlavy. V 5 hodin ráno už rezignuju a s prvními paprsky slunce jdu balit. To v tom vichru není vůbec jednoduché a musíme si sakra dávat pozor na věci, aby si neletěly na svůj soukromý výlet po poušti.

Jedeme na nejzápadnější bod Saudské Arábie a popravdě, to byla celkem zajímavá cesta. Tolik zákazů jsem najednou asi nikdy neprojel. Projíždíme chvilkama po nové silnici, chvilkama po staré, chvilkama po šotolinách, kde silnice teprve budou, skáčeme přes valy na uzavřených silnicích, objíždíme korytem řeky rozestavěné mosty atd atd atd. A nakonec jsme tady. Konečně se nám zase něco zadařilo a my jsme opravdu našli to, co jsme hledali. 

Na pobřeží Rudého moře, se tu nachází vrak amerického hydroplánu Consolidated PBY-5A Catalina. Tento letoun byl původně postaven ve 30. letech 20. století pro americké námořnictvo a během druhé světové války sloužil k protiponorkovým operacím, záchranným misím a průzkumu.​ Po válce byl letoun vyřazen z vojenské služby a zakoupil jej americký podnikatel Thomas W. Kendall, který jej přestavěl na luxusní létající jachtu. V roce 1960 se Kendall vydal na cestu kolem světa se svou rodinou, sekretářkou a jejím synem. Dne 22. března 1960 přistáli u pobřeží Saúdské Arábie poblíž Ras Al-Sheikh Hameed, aby tam strávili noc.​ Následující den byli napadeni ozbrojenými silami, které je považovaly za izraelské výsadkáře kvůli absenci potřebných povolení. Během útoku bylo letadlo zasaženo více než 300 střelami, přičemž byly prostříleny palivové nádrže a uniklo asi 4000 litrů paliva. Přestože letoun neexplodoval, byl vážně poškozen a Kendall se pokusil s ním odplout, ale po asi 800 metrech narazil na korálový útes a ztroskotal. Posádka byla následně zadržena beduíny přidruženými k saúdské armádě, odvezena do Džiddy, vyslýchána, a nakonec propuštěna díky zásahu amerického velvyslance.​ Vrak letounu zůstal na místě a stal se turistickou atrakcí. Bohužel je jeho osud hodně podobný Dakotě v Željavě, každý ňouma, co sem přijede si nutně musí kus Cataliny odvézt s sebou, takže jí pořád ubývá. My máme trošku smůlu, protože je zrovna příliv a my nemůžeme až dovnitř do vraku, ale i tak je to emocionální zážitek jako hrom.

Jak už to tak u nás bývá, cestu zpátky najdeme jinou, než jsme jeli sem a po provizorní šotolině pro stavbaře úplně v pohodě dojedeme až na silnici. Rád bych jel podél Akabského zálivu na sever k Jordánsku, ale podle očekávání nás po pár kilometrech zastavuje hlídka a vrací nás, protože dál smí jen lidé s povolením NEOM. Musíme se tedy vrátit zpátky a jet na sever vnitrozemím, což mě hodně mrzí, protože na pobřeží jsem měl vytipovaných několik zajímavých míst k návštěvě. Přes hory máme zase pro změnu 6 stupňů, abychom nezapomněli, jaké to je, když je zima. Je to ale chvilková záležitost a po sjetí z hor se zase rychle otepluje.

Výstup ze Saudské Arábie je, jak jsme si už zvykli, pohodový a moderní. Pár razítek z okýnka bez sesedání z motorky a jsme venku. O Jordánských hranicích mám rozporuplné informace, ale k našemu překvapení probíhá všechno hladce. Nejdříve pasové, tam nám dali jen razítko a nic jsme naplatili (na rozdíl od informací, které jsem měl), potom custom, karnet, pojistka a jsme venku. Ani ne za hodinu máme všechno vyřízené a my jsme v Jordánsku.

Naše první zastávka je v Akabě ze dvou důvodů. Já se snažím sehnat novou karimatku – neúspěšně, no a taky vím, že se tu dá koupit pivo, jenže je pořád ramadán a obchody s pivem jsou zavřené. Ach jo. No nic, jedeme se podívat k Wadi Rum na nádraží s historickými vlaky.

Vlakové nádraží ve Wadi Rum v Jordánsku je součástí historické železnice Hejaz, která byla postavena Osmanskou říší mezi lety 1900 a 1908. Tato železnice měla původně spojovat Damašek s Medínou a sloužit poutníkům směřujícím do Mekky. Během Velkého arabského povstání v roce 1916 se železnice stala strategickým cílem, protože povstalci pod vedením šarífa Husajna bin Alího a jeho synů, včetně prince Fajsala, usilovali o nezávislost na osmanské nadvládě. Některé z významných bitev tohoto povstání se odehrály právě ve Wadi Rum.

Dnes je železniční stanice ve Wadi Rum součástí turistické atrakce, která nabízí návštěvníkům možnost zažít historickou jízdu vlakem. Tato jízda, známá jako "Al Hijaz Steam Train", zahrnuje autentický vlak, který je nyní poháněn dieselovým motorem místo původního parního. Během cesty dochází k inscenovanému přepadení vlaku herci představujícími povstalce, což připomíná události z roku 1916.

Naším hlavním cílem v Jordánsku je (jak jinak) skalní město Petra. Petra byla hlavním městem Nabatejců – bohatého arabského národa, který ovládal důležité obchodní cesty v oblasti. Byla založena pravděpodobně v 6. století př. n. l. nabatejským národem (Nabatejci byli arabský kočovný lid, který se stal velmi bohatým díky obchodním cestám). Město zažilo svůj vrchol mezi 1. stoletím př. n. l. a 1. stoletím n. l. Petra byla důležitým obchodním centrem – propojovala obchodní trasy mezi Arábií, Egyptem a Sýrií. Byla známá především obchodem s kadidlem, myrhou a kořením. Petra je proslulá tím, že stavby byly vytesané přímo do červenorůžových pískovcových skal. Město začalo upadat po zemětřesení v roce 363 n. l. a postupně bylo opuštěno. Pro Evropu bylo "ztracené" až do roku 1812, kdy ho znovu "objevil" švýcarský cestovatel Johann Ludwig Burckhardt.

Já už jsem v Jordánsku byl a Petru mám prochozenou, ale stejně se tam půjdu podívat znovu, protože tento zážitek opravdu stojí za to. Dnes máme za cíl přijet do Petry a přenocovat tam, abychom hned ráno mohli vyrazit do skalního města. Cesta do Petry je krásná horská silnička s krásnými výhledy, jediné, co nám trošku kazí dojem, je zase zima. V Petře máme zabukovaný hotel kousek od centra a dnes se opravdu těšíme na horkou sprchu.

Den 13 - jak utopit Dr. Mráčka

Ráno nás čeká velká událost. Konec ramadánu, takže kromě asi hodinového řvaní z amplionu Allahu Akbar pořád dokola konečně končí zvláštní režim muslimského života a všechno se vrací do normálu. Zaparkujeme si pohodlně před vchodem do skalního města a vyrážíme dovnitř. Na tuto cestu se rozdělíme, protože já už jsem tady byl a nechce se mi ťapat až nahoru ke královské hrobce. Chci se vrátit na jiné místo, které jsem si z celého města zamiloval nejvíc. Je to vyhlídka na pokladnici nahoře ze skály nad ní. Projdeme stezkou a potom úzkým kaňonem, na konci kterého se najednou vynoří Královská pokladnice. Každý fanoušek Indiana Jonese tento pohled zná.

Královská pokladnice v Petře (často označovaná arabsky jako Al-Chazneh) je jednou z nejikoničtějších a nejkrásnějších památek starověkého města Petra v dnešním Jordánsku. Její název „pokladnice“ vznikl z místní legendy, podle které beduíni věřili, že v obrovské urně na jejím vrcholu je ukryt poklad. Ve skutečnosti se ale jednalo pravděpodobně o hrobku významného nabatejského krále (pravděpodobně Aretase IV., vládnoucího v 1. století n. l.). Mě nejvíce fascinuje dokonalost architektury a provedení hrobky. Tady nejde vyměnit kámen, když se něco nepovede, žádný druhý pokus není, všechno je ručně vytesáno do skály před více než 2.000 lety.

Já mám v plánu vyškrabat se kozí stezkou po kamenech nahoru na vyhlídku, ale zastavuje mě nějaký náhončí a chce po mně peníze jako vstupné na stezku. Jsem z toho celkem překvapený, protože minule tu nic takového nebylo a taky naštvaný, protože za to, že polezu po kamenech nahoru zkratkou na vyhlídku, se mi vůbec platit už z principu nechce. Jdu tedy s Jarou a za hrobkou u amfiteátru se rozdělujeme.

Jara jde nahoru do skal a já jdu oklikou na vyhlídku. Jsem hodně překvapený, kolik se tu toho za 6 let od mé poslední návštěvy změnilo. Mnohem více stánků, mnohem více naháněčů na oslíky, koně a velbloudy, mnohem více otravných vnucování cetek na prodej. No jo no, jak říká můj kamarád, všichni chtějí mít hezkou výplatu.

Už jsem zapomněl, kolik je to schodů. U 500 jsem je přestal počítat (strejda google tvrdí, že je jich kolem 700) a mezi funěním, kterým bych mohl konkurovat lecjaké lokomotivě, si užívám nádherné pohledy na město pode mnou.

Po dalších desítkách schodů jsem konečně zase tam. Stánek, co tu byl v roce 2019 je pryč, ale vyhlídka je pořád přístupná a pořád stejně dechberoucí. Lidi vypadají z výšky nicotně a při pohledu dolů se může lehce zatočit hlava.

Škoda, že toto neumí zachytit žádná fotografie. Zpátky jsem rozhodnutý jít zkratkou po kamenech dolů. Když jsme tu byli minule, tak jsme tu skákali po kamenech a bylo to celkem dobrodružství, jenže teď mě čeká další překvapení a současně vysvětlení, proč chtěl sokolík dole peníze. Místo kozí stezky jsou tu na většině cesty vybudované schody, takže pohodlně a bez námahy jdu dolů. Škoda, kouzlo této zkratky se ztratilo.

U motorek čekám na Jaru, cesta ke královské hrobce trvá mnohem déle než na mou vyhlídku. Postupně se bavím s několika lidmi, které zaujmou naše motorky. Nejzajímavější byl jeden Filipínec, ze kterého vypadlo, že má kamaráda ze Skalice na Slovensku, což je kousek od nás. Hned mi cituje fráze, které se naučil. Jako například – kurva práce a podobně. No a potom jeden amík, který byl zamilovaný do Afriky. Když jsem mu řekl, že bych do Ameriky hodně chtěl na motorce, tak mi hned naplánoval celou cestu. Po asi dalších dvou hodinách přichází Jara a my můžeme vyrazit k Mrtvému moři. Já se koupat nebudu, jednak už jsem tam byl 2x, ale hlavně mám krásné plyskýře na nohou od mých bot, které už mají to nejlepší dávno za sebou.

Jedeme přes hory k moři a musím říct, že ten pohled z výšky na moře se nikdy nemůže omrzet. Jsem hodně překvapený jak se Mrtvé moře za těch 6 let změnilo. Ty zprávy o poklesu hladiny o cca 1,5m za rok opravdu nelžou. Hlavní přítok – řeka Jordán – je mohutně využívána pro zavlažování v zemědělství a díky tomu Mrtvé moře pomalu mizí ze světa. Toto místo je tak notoricky známé, že asi není potřeba o něm psát nějaké podrobnosti. My jedeme směrem k Herodovým pramenům, což je místo, kde se do moře vlévá termální pramen. Kousek od moře je tam dokonce vodopád, takže člověk má zajištěnou teplou sprchu po koupeli v moři. Bohužel tento nápad má hodně dalších lidí a na rozdíl od mé poslední návštěvy, kdy jsme tu byli sami, je tu lidí jako na Václaváku. Toto není nic pro nás a jedeme dál. O pár km na sever nacházíme místo, kde se dá sjet na motorce až k moři a Jara si konečně ověřuje, že v Mrtvém moři se potopit opravdu nejde.

Pokračujeme dál do hlavního města Ammán, kde máme v plánu dvě věci. Já mám další pokus na koupení karimatky a měli bychom se potkat s Arslanem, klučinou, který spal vedle nás ve stanu na Dakaru a já mu pomáhal roztláčet jeho motorku s vybitou baterkou. Od Arslana jsem dostal tip na obchod, kde by karimatky měli mít. Najdu ho celkem v pohodě, ale k mé smůle je zavřeno, protože v Jordánsku jsou zase nějaké svátky a 3 dny se tu zase nemaká. Nejdřív ramadán a teď zase tohle…. Arslan nakonec večer taky píše, že nestíhá a setkání se taky ruší. No nic, zkusíme naslepo aspoň vletět do velkého obchodního centra v naději na novou karimatku, ale většina obchodů je zavřená, takže mám smůlu. Nakonec se mi alespoň v jednom sportu podaří najít pěnovou podložku na cvičení 50x150cm, tak kupuju dvě a mám aspoň něco mezi sebe a tvrdou zem.

Den 14 - irácká hranice, záruka zážitků

Dnešním hlavním cílem je vstoupit do Iráku. Na hranice to máme asi 350 km a podle informací, které jsem našel, je tam potřeba být nejpozději v 11 hodin, aby se všechno do večera stihlo. Vyrážíme tedy brzo ráno a jízdu nám opět znepříjemňuje velmi silný vítr z boku, který nás regulérně shazuje z motorek. Další nepříjemnost je taky celkem často rozjebaná silnice s dírami, které jsou jako dělané na ohnutí ráfku. Poprvé zažíváme, co to je písečná bouře. Před námi je mrak z písku s viditelností cca 20 m a samozřejmě pořád prudký vítr z boku. Motorky žerou tak, že v nádrži musí vznikat vír a čísla spotřeby by klidně mohly soutěžit s tankem. Nicméně před jedenáctou jsme na hranicích a můžeme zahájit akci Jordánsko ven a Irák dovnitř.

Na jordánské straně až na pár drobností šlo všechno celkem dobře. Museli jsme si sice vyměnit peníze na poplatky, protože nebrali karty a pořád jsme se vraceli pro zapomenuté razítka, ale po hodině máme hotovo a jedeme na iráckou stranu.

Po minulé zkušenosti s iráckými hranicemi se celkem děsím průběhu vstupní procedůry. Minimálně to tu ale aspoň vypadá mnohem civilizovaněji než na přechodu Mehran/Badra. Taky mám obavu z nové informace, kterou jsem zjistil asi před třemi dny. Jen tak ze zvyku jsem koukl na nové informace o přechodu a objevil jsem, že se nově na hranicích akceptují pouze e-visa a visa on arrival už není možné tady vyřídit. Hned jsem začal situaci řešit, zaregistroval jsem se na oficiálním webu, jenže na ověření je potřeba notifikace, která přijde na mail a já ji přes moje velké několika hodinové úsilí nedostal, takže jsem registraci nedokončil a o e-visa jsem nemohl zažádat. Nechali jsme tedy náš osud viset ve vzduchu a za pár okamžiků uvidíme, jak moc velký je to průšvih.

Standardní sbírání razítek, formulářů a podpisů tady má jen dvě základny, pasové a custom. Tyto budovy jsou od sebe asi 500 m a naštěstí mezi nimi můžeme přejíždět na motorkách. Nevím, kolikrát jsme mezi nimi přejížděli, ale bylo to zase jako v pohádce o slepičce a kohoutkovi. Na custom nám vyplní papír a jedeme pro razítko na pasové, tam chtějí podpis na jejich razítko, tak zpátky na celní, ti potom chtějí razítko z pasového, tam zjistí, že nám zapomněli podepsat jeden papír, tak zase zpátky. Potom udělat kopie, ty zase podepsat na druhé straně, koupit pojistku a tak pořád dokola, až přišel čas na vízum. Standardně se vyřizovalo za 80 USD na místě, ale nově se akceptuje pouze elektronické vízum. Na otázku, jestli máme e-visa, se tváříme nechápavě, pořád opakujeme on arrival, ale máme smůlu. Samozřejmě by to nebyli celníci, aby neměli jednoduché řešení. Buď si můžeme tady zažádat o e-visa a čekat 24-48 hodin na jejich vyřízení, anebo vytáhneme 200 USD a víza budou za 10 minut. No a potom prý že to nejde. Se skřípajícími zuby jim dáme, co chtějí a po půl hodině máme opravdu víza hotové. Potom už nám zbývá jen vyměnit peníze, koupit sim kartu, projít několika kontrolami a v 18.30 jsme konečně vykopnuti z celního prostoru ven.

Welcome to Iraq. Ujedeme pár km, natankujeme na benzínce a řešíme spaní. Vítr pořád fouká v plné síle, takže stanování nepřipadá v úvahu, navíc má v noci pršet, ale vedle benzínky je rozestavěná budova, která by nás mohla před počasím ochránit, takže si usteleme v budoucí hale pravděpodobně hotelu a jdeme ne kutě. Zítra nás čeká další nový zážitek, od kterého netušíme, co čekat.

Den 15 - levá dva

V noci jsme měli poctivé hlídače, smečka psů honila celou noc každý projíždějící kamion a sebemenší potenciální hrozbu, kterou vyhodnotili hodnu štěkotu a pronásledování. My jsme zůstali ušetřeni a užívali si střechy nad hlavou ve větru, který stejně i tak do rozestavěné budovy pronikal. Ráno v 7 jsme na značkách, kousek nás doprovodí naši hlídači a jedeme směr Bagdád. Nejedeme moc dlouho, hned na prvním check pointu nás zastaví, seberou nám pasy a musíme čekat na vojenskou eskortu, která nás bude doprovázet 500km dlouhou cestu do Bagdádu. Silnice od hraničního přechodu až do Bagdádu má problematickou historii a kvůli hrozbě ozbrojených skupin napadajících turisty, irácká vláda rozhodla, že se všechny zahraniční dopravní prostředky, jedoucí po této silnici, musí doprovázet vojenskou nebo policejní eskortou. V posledních letech se bezpečnost v Iráku rapidně zlepšila, ale nařízení zůstává v platnosti a my musíme čekat. Tato fráze nás bude doprovázet celý den, protože hlídky si nás předávají od jedné hlásky k druhé.

Teď momentálně čekáme asi hodinu, než přijede první Hummer s vojákem za kulometem na korbě a nezbytnou iráckou vlajkou, která už má nejlepší za sebou, stejně jako ten Hummer.

Jedeme za vojáky a teď momentálně se nám to ještě zdá celkem atraktivní a zajímavé. Jedeme sice 70 km/h, ale aspoň máme zábavu v pozorování vojáků před námi. Po asi 20 km přijedeme k dalšímu postu, z našeho Hummeru vystupuje řidič, předá naše pasy dalšímu a my můžeme pokračovat zase kousek za dalším autem. Takto si nás během dne předalo asi 20 hlídek, takže nemá smysl popisovat jedno a to samé dokola. Zmíním jen nejzajímavější momenty z celého dne.

Střídají se s námi většinou Hummery a Land Cruisery (série 70), V blízkosti Bagdádu se nám poštěstí a doprovází nás Ford F 150, který švihá 150 km/h, takže jeden úsek konečně normálně jedeme. Jinak Hummery jsou většinou v žalostném stavu, jsou na nich vidět šrámy z boje a některé jedou 30 km/h s černým dýmem za sebou, ve kterém se krásně udíme. Jeden Land Cruiser pro nás přijede, ale už neodjede, vojáci nám vysvětlují, že jim došel benzín. Pořád zkouší nastartovat, hrabou se v motoru a pod autem, což nám moc nedává smysl, protože jestli jim došel benzín, tak nový asi nevyčarují. Po půl hodině, kdy se pečeme v 35 stupňovém vedru, přijede jejich velitel, zdrbe je na první dobrou, natáhne se do kabiny, něco tam pošteluje a na brnknutí startuje. LC konečně jede, my ujedeme úžasných 5 km a zase čekáme na další hlídku. Někdy už na nás čeká auto na krajnici, vojáci si vymění zdravící polibky, pokecají a my jedeme. Někdy zase čekáme, až konečně někdo přijede a převezme si nás, rekord je 1,5 hod. Taky se nám stalo, že jsme 20 minut čekali a nakonec nás pustili bez doprovodu. Naši radost samozřejmě zařízla další hlídka po 10 km a my zase čekáme.

Celkem jsme ujeli 500 km za 13 hodin s tím, že většinu času vzalo čekání. Bylo to otravné a únavné, protože teplota se pohybovala celou dobu kolem 35 stupňů. Nakonec ale za tmy konečně dorazíme do Bagdádu, v ucpaném městě se probojujeme k hotelu a jdeme na kutě.

Den 16 - ze žluté do zelené

Ráno máme v plánu podívat se na pár zajímavostí v Bagdádu. První z nich je Vítězný oblouk, který je kousek od nás. Victory Arch je monumentální stavbou, která symbolizuje vítězství nad diktátorem Saddámem Husajnem. Tento monument je největší svého druhu na světě a je zhotoven z bílého mramoru. Vstup je zdarma a návštěvníci si mohou prohlédnout výstavu, která přibližuje historii Iráku.

Trošku nás zneklidňuje velká zákazová značka s obrázkem motorky uprostřed, ale co, značky tady zase tak moc neplatí, takže jedeme dál. Jenže ouha, hlídka nás zastavuje a vyhazuje zpátky. Tak nevadí, vezmeme to jinou cestou, ujedeme kus a snažíme se dostat na místo z jiné strany, ale opět narazíme na stejný problém. Zákaz a hlídka, která nás nekompromisně otočí zpátky. Takto to zkoušíme ještě z několika směrů, než konečně pochopíme, že na motorkách se do centra opravdu nedostaneme. Zkouším najít cestu přes Google maps, jenže Irák síť Google blokuje a mapy neumí navigovat, jen zobrazit náhled. Celá situace se podepisuje na naší nervozitě a já už su celkem slušně vzteklý.

Motorky byly v minulosti v Bagdádu často využívány při sebevražedných útocích nebo překvapivých přepadových akcích, jsou obtížněji kontrolovatelné a projedou úzkými uličkami, což vláda vyřešila jednoduše, a to tak, že vydala dekret o zákazu vjezdu motorek do centra. Ten je vymáhán policií i armádou. Platí zejména pro tzv. zelenou zónu a centrální části města, kde sídlí úřady, ambasády a vládní instituce. Kdybych to věděl dříve, nechali bychom motorky u hotelu a vzali bychom si do centra taxi, ale teď už se nám moc motorky někde nechce nechávat bez dozoru a taky nervozita dodala svoje, takže naštvaní odjíždíme pryč. Po cestě se ještě zastavíme Martyr Monument, který je ale za zamčeným plotem a to je poslední hřebíček do rakvičky dojmů z Bagdádu.

Až se sem jednou vrátím, tak se polepším a centrum si oběhnu pěšky, ale teď na to už nemáme náladu.

Míříme na sever do Iráckého Kurdistánu. Po cestě je každou chvilku check point, občas nás nechají jet, občas jen mrknou na pasy, občas stojíme 5-10 minut, než si nás pořádně zkontrolují, je to pořád dokola.

Také se nám vrátil skoro zapomenutý zážitek s tankováním. Na silnici do Bagdádu jsme mohli normálně tankovat napřímo do motorky, ale tady nás už opět odmítají a vyhazují nás z benzínky pryč. Naštěstí nám místní stařík půjčí svůj kanystr a my běháme s pěti litry pořád dokola mezi benzínkou a motorkami, až jsou naše nádrže plné. Staříkovi dám jako poděkování cigarety a můžeme zase pokračovat.

Přechod do Kurdistánu ani nezaznamenáme, je to check point a nikdo nás nestaví. Kdyby se nezměnily vlajky, tak ani nevíme, že už jsme tady.

Po cestě mám tip na hořící studnu, kde by měl unikat hořící metan. Sjíždíme ze silnice do oblasti, kde by studna měla být, ale ani přes dotazy místním se nám žádné takové místo nedaří najít. Budu muset zjistit víc informací na netu a příště to zkusit znovu. Pokračujeme k jezeru Dukan Lake, kde si užíváme přejezd hor na jeho východní straně. Po pár kilometrech off roadu nacházíme vytipované místo na spaní na břehu jezera. Tento nápad mělo i několik místních, takže se kolem nás rybaří, pálí táboráky a hrají se místní hity z autorádia.

Den 17 - nejhezčí pěna na světě

Noc byla celkem chladná, ale ráno se rychle otepluje a my můžeme vyrazit přes hory k městu Soran, které leží na slavné Hamilton road, jednoho z nejkrásnějších míst v iráckém Kurdistánu. Hamilton road je významná dopravní tepna v iráckém Kurdistánu, která spojuje město Erbíl s pohraničním městem Haji Omeran na íránské hranici. Tato 185 km dlouhá silnice byla postavena mezi lety 1928 a 1932 pod vedením novozélandského inženýra A.M. Hamiltona, který pracoval pro britskou správu po rozpadu Osmanské říše. Cílem bylo vytvořit obchodní trasu spojující Perský záliv s Kaspickým mořem. ​Výstavba silnice představovala obrovskou inženýrskou výzvu. Hamilton a jeho tým čelili extrémním podmínkám, jako byly vysoké teploty, malárie, nedostatek map a časté kmenové konflikty.

Od jezera to bereme zkratkou přes kopec, na který vedou krásné serpentýny a je tu krásný pohled na obrovské jezero. Po několika check pointech jsme konečně v horách a užíváme si krásnou horskou silnici, vedoucí do průsmyku.

Na jednom z mnoha check pointů nám vojáci při čaji doporučují jiný směr, než jedeme, protože je tam údajně krásný vodopád. Nenecháme se přemlouvat a jedeme.

Vodopád sice tak nějak nemůžeme najít, ale když míjím skupinku lidí, kteří dělají fotky údolí, vracím se k nim a jdu fotit taky. Postavím motorku na stojan a než sundám helmu, tak slyším za zády – ty vole to není možné, to je Čech! Skupinka Čechů si půjčila auta v Kurdistánu a cestují na jih do Sulejmánie. Tyto situace mám rád. Kolik se musí stát náhod, aby se 5.000km od domova potkali krajani uprostřed hor… Dokonce je tu jeden pár z Jižní Moravy, kousek od nás. Za chvilku po mě přijíždí Jara a družíme se všichni.

Po cestě do Soranu zastavujeme na místě, kde jsme s Luborem před dvěma lety opravovali jeho motorku a hlídka Pešmergů se o nás starala, jako bychom byli jejich vlastní. Pešmerga tam sice je, ale ani podle fotek nezná naše známé z minula.

Chce nám uvařit čaj, ale došel mu plyn v láhvi, tak nám dává aspoň zeleninu na zakousnutí a my mu to oplácíme nějakými drobnostmi z našich zásob.

Projíždíme kaňonem a kolem nás jsou desítky pikniků s opékáním na ohních. Zastavujeme na focení a přijíždíme k prvnímu vodopádu, kde je kromě mraků lidí nově taky vstupné, což mě se platit nechce.

Vodopád jsem viděl už minule a Jara se spokojí s pohledy z parkoviště. Vyjíždíme kaňonem nahoru k dalšímu vodopádu a tam je to snad ještě horší. Plno lidí, a dokonce se platí už i na parkovišti. To jsou tedy změny od minula… Užíváme si ale plnými doušky skvělou silnici kaňonem a kocháme se nádhernými výhledy.

Dnes máme v plánu přejet do Erbílu a tam si dát opravdový highlight dnešního dne. Cesta ubíhá celkem rychle a zanedlouho parkujeme motorky v podzemní garáži, kde budou motorky v bezpečí pod zámkem. Zítra má v celém Kurdistánu pršet, takže si dáme den volna na prohlídku Erbílu a další den už vyrážíme do Turecka.

Já mám v plánu ještě jednu věc, musím vyměnit zadní brzdové destičky, protože při brždění už mi zvuky drhnutí kovu o kov jasně dávají znamení, že je výměna potřeba. Náhradní desky mám s sebou (doufám teda, že to nedopadne jako s ložisky) a měla by to být práce na chvilku. Výměnu mi trošku zkomplikuje jen vyskočený dorazový plíšek, pro který pořád nemůžu najít místo, kam patří. Naštěstí mám přítele na telefonu, takže plíšek je konečně na svém místě a desky jsou vyměněné.

Po sprše vyrážíme na místo, na které se těším už od Ománu. Jedeme na pivo! V Kurdistánu nejsou totiž muslimská pravidla tak přísná a je tu možno vidět na ulici Erbílu hodně věcí, které bychom v muslimské zemi považovali za nemožné. Jako například socha Panny Marie, holky bez podprsenek a taky hospody, kde si můžete dát čepované pivo. Jara vyhodnocuje jako nejlepší Irskou hospodu, kde čepují Budvar, takže bereme taxi a za pár chvil už koukáme na orosený půllitr s krásným podtáckem Budvar.

Je pravda, že na pěně by mohli ještě sokolíci zapracovat a cena úplně kamarádská taky není, ale kdo by se po dvou týdnech ohlížel na detaily, že? Po večeři a třech kouscích se nám rozlévá příjemné teplo v žilách a svět je zase o kousek hezčí.

Den 18 - chodíme chodíme, hore po dědině

Dnes budou koně odpočívat a my nažhavíme kolena. Do centra to máme necelé 4 km, takže vychytáme přestávku mezi deštěm a vyrážíme do centra. Jinak na celém dnu ani není pořádně co popisovat. Máme v plánu vyrazit na trh, nakoupit nějaké dárky, a tak nějak proflákat den ve městě. Citadela je zavřená, takže prakticky jediná památka v Erbílu padá a my trávíme den buď v kavárně, když prší, nebo na ulici, když je hezky.

Večer si neodpustíme vyzkoušet konkurenci a jdeme tentokrát do německé hospody, kde si dáváme zase čepované na zpříjemnění dne.

Den 19 - inu, Turecko

No a dnes už přeskočíme do Turecka, což už je prakticky doma za rohem. Končí starosti s vízy, karnetem a podobnými obtěžujícími záležitostmi. Cesta nám krásně ubíhá, až na jednu komplikaci, kdy jedeme asi 10 km podél opravované silnice po poli, abychom se nakonec museli otočit a jet zpátky na silnici, ze které jsme uhnuli.

Na hranicích platíme poplatek 43.000 dinárů za výjezd motorky a čekáme asi půl hodiny v kanceláři, protože nám sebrali při potvrzování karnetu všechny papíry, ale tady je zase potřebují, tak si pro ně musí zajít. Na čekání jsme zvyklí a když čekáme v klimatizované kanceláři, tak proti tomu nic nemáme. Na turecké straně se zase postarám o zábavu já, když nemůžu najít zelenou kartu. Ta na blízkém východě není potřeba, takže jsem si ji schoval do záložního pasu a úspěšně jsem na ni zapomněl. Naštěstí mám slabou chvilku, kdy si na ni vzpomenu a my můžeme vstoupit do Turecka.

Pokud to půjde, rád bych, abychom to dotáhnuli dnes do Adany, kde znám krásné místo na stanování na břehu jezera pod stromy. Příjezd před setměním bude na krev, ale uvidíme. Cesta nám ubíhá, ale nějak se začíná zatahovat, a nakonec musíme do nepromoků. Doufám, že to bude jen chvilková záležitost, ale po dvou hodinách jízdě v dešti a zimě to vzdáváme a za soumraku si najdeme hotel v nějakém městě po cestě. Zastavíme u pětihvězdičkového hotelu, odkud já chci hned pryč, ale to už je u nás sokolík a láká nás dovnitř. Při dotazu na cenu nám řekne € 50, což je pro nás akceptovatelné a my máme noc v luxusním hotelu, s motorkami schovanými před deštěm v podzemní garáži. Proč ne nakonec.

Den 20 - benzínové napětí

Teď už nás čeká opravdu jen tranzit domů. Napadaly nás myšlenky na nějaké zajížďky po cestě, ale oba jsme na hraně s kilometry na výměnu oleje a ani jeden z nás nechce už měnit olej po cestě. Navíc Jara má pořád motorku v záruce a musel by řešit autorizovaný servis. Takže jenom jet, jet a jet. Vybíráme si o něco málo delší cestu kolem moře kvůli počasí. Ve vnitrozemí v horách má pršet a nahoře v horách sněžit a to se nám teda fakt absolvovat nechce.

Jara se rozhoduje, že nám tranzit trošku zpestří a ukáže mi, jak se jezdí s malou nádrží na BMW. No, dostal se do toho trošku nevinně, ale stejně pořád nedávám necelých 19l na cestovní motorce…. Na benzínce, kde zastavíme, totiž nemají benzín, jen naftu. Za dalších 20km je prý další pumpa, z té se ale nakonec vylíhne jen odpočivadlo. Dojezd na BMW ukazuje úžasné 4km. Naštěstí kousek od nás je sjezd z dálnice a asi za 9km je benzínka. Když to nevyjde tak natankuju do petky a přivezu mu to na dojetí. Sjedeme tedy z dálnice a na křižovatce vidíme značku, že na druhou stranu našeho směru by měla být pumpa blíže. Jedeme tedy tím směrem, asi po dvou kilometrech jsme opravdu u napajedla a je po dramatu.

Cesta kolem moře je krásná a občas jsou tu vysloveně nádherné úseky na vyblbnutí v zatáčkách. Cestu si užíváme a nakonec dnešní plán asi o 100km zkrátíme, protože před námi opět prší. Než se soukat na hodinu do nepromoků, to radši skončíme dříve a užijeme si večer v suchu. Zastavíme tedy v Alaně a já se jdu aspoň projít po městě. Podle lidí mi to připadá, že jsem spíš v Rusku než v Turecku, ale náladu mi prudce zvedá projíždějící panelka s typickým zvukem dvoutaktu z Jawy.

Den 21 - chci zpátky horko!

Dnes víme, že nás čeká deštivý den. Jedeme dál na západ a kousek za Antályjí oblékáme nepromoky. Podle předpovědi to dnes nemá být žádná hitparáda, ale stejně si nakonec pochvaluju v duchu cestu, že to není tak hrozné, jak to mělo být. Sotva to udělám, tak začne lít jako z konve a ochladí se na 7 stupňů. Jak se říká, pokud chcete Boha rozesmát, řekněte mu své plány. V tomhle hnusu jedeme přes 300 km a přestává pršet teprve před Izmirem, kde plánujeme přespat. Dnes jsme opravdu vděčni za teplo, sprchu a střechu nad hlavou. Je zima jako v psinci a bohužel vyhlídky na změnu moc nejsou. Rozehřívá nás klima a taky debata o plánu, co dál. Můj názor je, než mrznout 3 dny tak radši pojedu více kilometrů denně, budu mrznout jen dva dny místo tří a domů přijedu o den dříve. Jarovi se to moc nelíbí a radši by cestu rozdělil na 3 dny. Máme emotivní přestřelku s názory na obě varianty. Chybí nám domů 1.900km. Nakonec se domlouváme, že počkáme, jak dopadneme na tureckých hranicích a podle aktuálního času se rozhodneme, jestli dojedeme až do Sofie nebo ne.

Den 22 - Evropa

Ráno máme krásných 6 stupňů. Nádhera. Nicméně kromě zimy cesta ubíhá pohodově a bez problémů. Přejíždíme most 1915 Çanakkale, který spojuje evropskou a asijskou část země přes Dardanelský průliv. Otevřen byl 18. března 2022 a stal se nejdelším visutým mostem na světě s hlavním rozpětím 2 023 metrů. Celková délka mostu je 4 608 metrů a výška pilířů je 318 metrů, což z něj činí druhý nejvyšší most na světě. Nám se líbí hlavně dvě věci, zase jsme zpátky doma v Evropě a taky se konečně otepluje na krásných 13 stupňů.

Na hranicích oba musíme zaplatit nějaké úseky placených silnic, které jsme projeli bez zaplacení, což mně komplikuje nefungující karta. Nakonec musím vybrat z bankomatu a zaplatit v hotovosti. Čas máme dobrý, takže nakonec jedeme až do Sofie. Posledních pár desítek kilometrů bylo zase hezky mrazivých, teplota zase spadla na 7 stupňů a my se těšíme na teplo hotelu. Bohužel na pokoji máme otevřené okno dokořán, takže to chvilku trvá. Ale co, sprcha je horká a to zatím stačí.

Den 23 - a je to

Ráno máme krásné 2 stupně nad nulou a u motorek s otevřenými hubami pozorujeme poletující vločky sněhu. To bude dnes zážitek. Jedeme a mrzneme.

Aby toho nebylo málo, tak se v Srbsku kousek před Bělehradem přidává vítr a déšť. Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně že je intenzivní. Postupně se ale počasí umoudřuje a zlepšuje se o 50 %. Přestalo totiž pršet a oteplilo se nad 10 stupňů, což považujeme za luxus. Jinak na celé dnešní cestě asi nestojí za zmínku nic než naštvaný Germán, který na nás mohutně troubí na maďarských hranicích poté, co se před něj drze zařadím po předjetí celé kolony a potom sprška desinfekce na slovenských hranicích.

Když dojíždíme do Břeclavi, tak cítím na zadní pneu, jako bych v ní měl nějaký kámen nebo něco takového. V zatáčkách ale problém mizí a tlak drží, takže už to ani neřeším a jedeme domů. Navečer parkujeme u mě v garáži a já prohlédám pneu. Vypadá to, že toho už má taky dost, odtrhl se kus vzorku, krásné znamení, že jsme přijeli domů právě včas.

Závěr

Ani nevím, co psát. Cesta to byla krásná, plná nových poznání, nových zemí a nových lidí. Splnil jsem si sen vidět Rallye Dakar a opět jsem si ověřil, že cestování chce jen čas, všechno ostatní se dá vyřešit. Celkem jsme najeli něco přes 22.000 km a strávili na cestách necelé dva měsíce, rozdělené do tří etap. Velmi reálně uvažuju, že bych jel na Dakar ještě jednou, více méně podle stejného scénáře, jen bych odstranil chyby, které nám zbytečně kradly čas a mohl bych více poznat hlavně Saudskou Arábii, která se mi s Ománem líbila nejvíc ze všech navštívených zemí. Tak uvidíme, co bude za rok.

Pokud jste dočetli až sem, tak díky za trpělivost a doufám, že by naše příhody mohli být inspirací pro výlet někoho z vás. Jeďte, stojí to za to.