2025 - Saudská Arábie - Východní odysea - část 2 - Dakar Rallye

Úvod

V mezidobí mezi první a druhou etapou výletu se odehrálo pár důležitých věcí, které stojí za zmínku. Tou nejzásadnější je, že Jarova motorka je konečně opravená! Oba problémy moudří inženýři v BMW uznali jako záruční opravu, takže spojka by měla opět spojkovat a tlumič tlumit. Skvělá zpráva, která mi výrazně zvedla náladu – i když určitě ne tolik jako Jarovi.

Plán je jasný: odlétáme 9. 1., přistáváme 10. 1. brzy ráno v Muscatu. Jara vyrazí do BMW pro motorku, zatímco já si dám dohromady věci u Lukáše a Pavly. Jakmile dorazí, vyrážíme směr Saúdská Arábie a můj vytoužený Dakar.

Jenže do našich plánů hodí vidle jeden malý, ale zásadní detail – víkend. Přiletíme do Muscatu v pátek, což je v arabském světě jako naše neděle. Všechno zavřené. A aby toho nebylo málo, v Ománu je navíc svátek, takže BMW neotevírá v neděli, ale až v pondělí. A to je problém, protože máme na celý výlet jen osm dní a do místa závodu je to 2 000 km.

O tomhle malém průšvihu se dozvídám úplnou náhodou – Anoop z BMW píše Jarovi na Whatsapp, ten ale neodpovídá, tak to zkusí u mě. Navrhuji, že bychom motorku mohli převzít od ochranky, která je v areálu 24/7, ale Anoopovi se tenhle nápad moc nelíbí. Potřebuje, aby byly podepsané papíry, a chce mít všechno pod kontrolou.
Naštěstí máme naše záchranné lano – Lukáše. Poprosím ho, jestli by mohl zajet do BMW a podepsat potřebné dokumenty. Lukáš bez váhání souhlasí, propojím ho s Anoopem a nechávám věci plynout. Plán je jednoduchý: Lukáš podepíše papíry a Anoop zajistí, aby si Jara mohl motorku v pátek ráno vyzvednout od Security.
Jenže ráno mě čeká další překvapení – Lukáš mi posílá fotku, na které jsou obě naše motorky zaparkované v jeho garáži! Nejenže papíry podepsal, ale rovnou domluvil převoz motorky k sobě a vše zařídil tak, aby na nás čekala motorka připravená u něj v garáži. Spadla mi brada. Jeho ochota, vstřícnost a schopnost věci vyřešit dřív, než se stanou problémem, mě úplně dostaly. Udělal bych ve stejné situaci to samé, ale stejně mě pokaždé dojme, když narazím na člověka, který pomůže nezištně – prostě jen proto, že takový je.
Díky, Lukáši!

Den 1 – Spěchej pomalu

Konečně sedám doma do auta a vyrážíme na letiště. Můj syn si nedávno udělal řidičák, takže ho hned pasuji na svého osobního taxikáře, hodí mě na letiště a potom odveze auto domů. Zdá se, že ho to baví – nebo alespoň dělá, že ho to baví. Po pěti minutách jízdy mi ale pípne SMS. Let zpožděn o 45 minut. No skvělé. Snad to nebude jako v restauraci, kde „jen chvilinku“ znamená půl večera.
Cesta do Vídně probíhá hladce, žádné kolony, takže na letišti jsem s takovou rezervou, že bych stihl odletět i včerejším letem. Sedím, sleduji tabuli a nervózně pozoruji, jak se čas odletu dál posouvá. Na přestup mám 2,5 hodiny, ale už teď máme zpoždění hodinu a půl.
Jakmile přistaneme, začíná moje soukromá Airport Grand Prix. Asi je to oblíbený závod, protože se mnou soutěží několik dalších cestujících. Testuju sprint na dlouhou trať, předbíhání v zatáčkách i akrobatické prvky při podlézání zábran. Když doběhnu k bráně, zbývá do odletu 15 minut. Výborně! Jsem tu propocený, vyřízený, ale včas.
Na rozdíl ode mě, Jara si spokojeně sedí na sedačce, v klidu se usmívá a testuje své nové, čerstvě vyreklamované motorkářské boty. Vypadá, že tu čeká už půl dne a pohodlně se protahuje na sedačce.

Nakonec odlétáme jen s půlhodinovým zpožděním. Takže všechen ten stres a spěch byl úplně zbytečný. Klasika. Letíme do Muscatu a tentokrát mi let připadá nekonečný. Nevím proč, ale asi jsem tak vyřízený z toho maratonu po letišti, že se mi i oblaka venku zdají pomalejší než obvykle.

Den 2 – Na koně!

Ve 3:30 ráno konečně přistáváme v Muscatu. S Lukášem jsme domluvení, že k nim přijedeme v 7:00, takže máme spoustu času. Vyplňujeme ho okupací letištních sedaček a dospáváním probdělé noci. Budík si nastavuji na 6:20, ale ve 6:19 mě místo něj budí poklepání na rameno. Policista. S milým, ale nekompromisním výrazem nám dává jasně najevo, že tahle provizorní noclehárna právě zavírá. A nejen pro nás, ale i pro všechny ostatní nocležníky, co nás kopírovali na ostatních sedačkách.
S povzdechem se zvedáme a poslušně si jdeme stoupnout do fronty na pasovou kontrolu. Jenže už ve frontě kontroluje pasy další policista. Jakmile vidí ten můj, plný razítek ze zemí jako Írán, Irák, Rusko, Afghánistán atd, neomylně mě posílá na výslech. Klasický postup: odkud, kam, proč, jak dlouho, vyplnit formulář… Pak se dostáváme ke klíčové informaci, že tu máme motorky. Policista okamžitě zbystří a chce vidět fotky i slyšet detaily našeho výletu. Nakonec se usměje a pronese klasické: „Welcome to Oman.“
Po úspěšném opuštění letiště bereme taxík a míříme k motorkám. Cestou nás překvapí deštivé počasí – prý tu nepršelo několik týdnů a rozhodně se dnes déšť nečekal. Tuhle větu slyším podezřele často, když jsem někde na motorce.

Po přivítání s Lukášem a motorkami začínáme balit. Zjišťuju, že mám problém s navigací – mapa hlásí chybu a nechce se načíst. „Neva,“ říkám si chytře, „mám přece Android Auto.“ Jenže ouha. Doma jsem si nechal originální kabel a ten, co mám, se s motorkou odmítá kamarádit. Po pár minutách se vždycky odpojí. Paráda. Nu což, jedeme směr Rijád. Když budeme potřebovat navigaci, nějak to vyřešíme.

Konečně vyrážíme. Silnice v Muscatu po dešti kloužou jako na ledě. Všude jsou mastné olejové skvrny a bílá pěna, očividně tu úniky oleje nikdo moc neřeší. Jízdu nám zpestří Jarův kufr, který se za jízdy uvolní a visí jen na vlásku. Naštěstí jedu za ním, takže ho zastavím ještě před tím, než kufr definitivně opustí loď. Po opravě pokračujeme, ale cesta z Ibri je extrémně nudná – rovina, nic kolem, asfalt až na obzor.

Na hranicích mezi Ománem a Saúdskou Arábií zažíváme menší administrativní boj – na ománské straně nám nikdo nechce potvrdit karnet a razítko si musíme doslova vyžebrat. Když už ho konečně dostaneme, stejně si nikdo nebere část karnetu určenou pro celnici. Fakt by mě zajímalo, jak ten jejich systém funguje. Na saúdské straně už je to hladší – projedeme rentgenem, zjistí, že nevezeme nic nelegálního, vyběháme pár razítek a můžeme pokračovat.
No a tady se naše cesta najednou radikálně mění. Okolní poušť je úchvatná. Obrovské duny v odstínech od oranžové po bílou, písek navátý až k silnici… Empty Quarter mě naprosto dostává. Nevěřím vlastním očím, co dokáže příroda vytvořit. Hltám pohledem každou scenérii a nestíhám otáčet hlavu. Je to skoro stejné jako u nás na ulici na jaře, když holky začnou shazovat zimní bundy. Tady to má výhodu v tom, že nemůžu narazit do nikoho přede mnou.
Vypadá to ale, že máme problém. Po 200 kilometrech pustiny bez benzínky začínám být nervózní. Ne ani tak kvůli sobě, ale kvůli Jarovu BMW, které má úžasnou 19 litrovou nádrž. Zpomalujeme, abychom šetřili palivo, a když na kraji silnice vidím policisty, hned jdu sondovat, kde je nejbližší benzínka. Dostávám uklidňující informaci, že za 40 km je pumpa.
Opravdu tam je a my po 250 kilometrech konečně tankujeme. Jenže zjišťujeme, že další pumpa je 330 km daleko. To už je pro Jarovo GS těžce na hraně, takže kupuje pětilitrový kanystr s vodou, vylévá ho a místo toho do něj tankuje benzín.

Domlouváme se, že pojedeme, dokud budeme mít energii, a pak někde přespíme. Silnice je pořád stejná – rovná, bez měst, bez vesnic, jen občas mírná zatáčka. Po 310 kilometrech netrpělivě vyhlížím benzínku, ale místo toho přichází odbočka na Rijád. A najednou netušíme, jestli má být benzínka na silnici, odkud jsme přijeli, nebo je někde za odbočkou.
Kostky jsou vrženy, odbočujeme. Po pár kilometrech mi dochází, že jedeme na opačnou stranu, než potřebujeme. Skvělé. Točíme se přes čtyřproudou dálnici do protisměru, jedeme směr Rijád a hledáme pumpu. To se nakonec nestane až do bodu, kdy je nutno napojit Jarovu motorku. Zastavujeme na krajnici a přeléváme benzín.
Podaří se mi v mapě najít benzínku asi 20 km před námi. Míjíme osvětlené město a váháme, jestli zajet tam, nebo pokračovat. Nakonec se rozhodneme věřit mapě. To se nakonec ukázalo jako strategie úplně na h… – benzínka tam není. Takže se vracíme do města, kde konečně kilometr od hlavní silnice nacházíme vytoužené napajedlo.
Ptáme se pumpaře, jak daleko je další pumpa. Odpověď? „400 km.“ No do háje. Jara si zase nabírá benzín do kanystru, já bych měl na nádrž dojet, pokud pojedeme rozumně. Popojedeme kousek od benzínky, postavíme stany a padneme do spacáků. Dnes jsme ujeli přes 1 000 km. Jestli to takhle půjde dál, zítra bychom mohli dorazit na místo činu!

Den 3 – Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet

Ráno po otevření stanu nevěřím vlastním očím. Venku je taková mlha, že by i Rákosníček záviděl. Dohlednost je okolo 10 metrů, pokud si dám kafe a lehce zamžourám. Všechno je mokré – stany, spacáky i naše nadšení. Oblékáme se do studených, vlhkých věcí (luxusní start dne) a vyrážíme dál směrem Rijád.
V noci jsem prozkoumal mapy a našel benzínku asi 250 km od nás. Doufáme, že tam opravdu bude a nebudeme muset opakovat včerejší adrenalinovou hru „Kde je naše další kapka benzínu?“.
Přejet dálnici do našeho směru v téhle mlze je skoro jako hrát ruskou ruletu na čtyřproudovce. Pokud tu zrovna něco pojede, bude z nás mastný flek. Měli jsme ale štěstí a dostali se na správnou stranu. Pomalu se suneme rychlostí 40–60 km/h, ale stejně nás občas předjede někdo minimálně stovkou. Tihle řidiči asi nemají pud sebezáchovy, jinak si to neumím vysvětlit.
Po asi stovce kilometrů se mlha konečně začíná rozpouštět a vylézá slunce. Dvě dobré zprávy – konečně vidíme a konečně je teplo. A ještě jedna: po 230 km opravdu nacházíme benzínku! Konečně si můžeme oddechnout. K tomu tu mají obchod se SIM kartami, takže se opět připojujeme k civilizaci a posíláme domů vzkaz: „Žijeme a jedeme dál.“
V Rijádu nás čekají klasické městské radosti – kolony a hustý provoz. Ale podaří se mi koupit datový kabel, takže můžeme jet podle navigace a nebloudit. Pak přichází překvapení. Jakmile opustíme město, sjíždíme z prudkého kopce a kolem nás se tyčí nádherné skalní útvary jako z Utahu v USA. Až tudy pojedeme v poslední etapě, tak se tu rozhodně musíme trošku porozhlédnout.

Souřadnice bivaku pro dnešní etapu jsme dostali od Míli Janáčka (Dakar mobilem), kterého jsem poznal na podzim. Celkově sledovat závod je docela komplikované, organizátoři moc nechtějí lidi na trase kvůli bezpečnosti, takže žádný oficiální zdroj jak sehnat přesnou trasu neexistuje. Fotografové dostávají souřadnice s foto pointy, kde by mohly být zajímavé záběry, platí za ně poměrně velké peníze a navíc ještě podepisují mlčenlivost. Takže naše taktika? Ráno po startu se napojíme na nějakého jezdce a dojedeme na start. Co bude dál, se uvidí.

Neuvěřitelné se stalo skutkem – po 1 850 km a dvou dnech jízdy jsme na místě! Před bivakem parkují závodníci a doprovodné týmy. Mám pocit absolutního štěstí a splněného snu. Pozorujeme kolonu aut mířící dovnitř a já se rozhodnu objet celý bivak kolem dokola, abych viděl co nejvíc. V jednom rohu nacházím tým MM Technology Martina Macíka. Zastavuju a zkouším klasický český přístup: „Nazdar chlapci!“ Mechanici se se mnou okamžitě dávají do řeči, ale místo abych se ptal já, odpovídám na jejich otázky. Jakmile zjistí, že jsme přijeli z ČR na motorkách po ose, nechápou a ptají se na všechno možné.

Samozřejmě padne otázka: „Jak se dostaneme dovnitř?“ Vstup je přísně hlídaný, bez čipu se tam nikdo nedostane a pokus o proklouznutí by mohl skončit až vyhoštěním ze země. Mechanici se ale jen ušklíbnou: „Vždyť ten plot je na devatenáctku klíč…“
Zní to jako geniální plán, ale strach z průšvihu vítězí. Pak přichází nečekané řešení – manažer týmu nám slibuje zapsání na oficiální guest list! Zdarma! Normálně stojí vstup € 300. Tohle snad ani nemůže být pravda. Letím za Jarou a nadšeně mu oznamuju velkou novinu.

Po cestě kolem bivaku jsem si všimnul dvou motorkářů s postavenými stany, tak se domlouváme, že budeme stanovat vedle nich. Kolem nás projíždí motorky, staré klasiky, buginy, nadupané osobáky a kamiony z etapy do bivaku. Je to fantastický cirkus a mohl bych to sledovat klidně do rána. Nicméně musíme postavit stany, takže jedeme bivakovat na svůj plácek.
Seznamujeme se s našimi sousedy. Jsou to dva Čečenci, žijící v Jordánsku, kteří jsou na motorkách na pouti do Mekky. Jsou to celkem sympaťáci, ale nějak nám furt nedochází, proč sedí vedle motorky a nechají ji se zapnutým klíčem, takže svítící. Tohle určitě nedopadne dobře.
Večer se procházím kolem bivaku a narazím na Hondu CRF 250 s polskou SPZ. Její majitel, starší vousatý pán, mi říká, že je na cestě z Afriky domů. Cestovat se dá fakt na čemkoliv a kdykoliv.
Zítra je brzo budíček, takže na kutě. Noc je celkem zajímavá, hučení generátorů, ježdění aut okolo je cekem nekompatibilní se spánkem, ale mně to vůbec nevadí, protože jsem prostě tady! Navíc jsem si před spaním dal ještě rozcvičku na lepší spánek - roztláčení sousedovic motorky s vybitou baterií.

Den 4 – Na plný plyn

Budíček je brzy ráno. Chceme stihnout jezdce vyrážející z bivaku a sledovat je na start. Je zataženo a jsou krásné 4 stupně nad nulou. Stany necháváme na místě, protože bivak je tu na dva dny, takže se večer vracíme zase zpátky sem.
Hned po ránu chytáme tempo s motorkáři. Chudáci jedou na start v bundách, ale i tak musí klepat kosu. Na start je to 160 km – což teď ještě nevíme – a jet tohle v zimě na krosce, musí být fakt zážitek. Aby to nebylo málo, začne pršet. Bleskově oblékáme nepromoky, ale než se rozkoukáme, náš vedoucí motorkář nám ujede. Naštěstí se vždycky najde někdo další, koho můžeme následovat.

Tentokrát se chytneme starého Land Roveru. Po pár kilometrech odbočuje do pouště. Jara váhá – spojka už si vytrpěla svoje, tak se mu do pouště vůbec nechce – ale já sem přijel kvůli tomuhle, takže jedu dál. Povrch je až na pár úseků pevný, takže obavy byly zbytečné. Po pěti kilometrech offroadu dorazím ke startu, jenže až pak mi dojde, že jsem na startu Dakar Classic, který má jinou trasu než hlavní závod. Udělám pár fotek, pomotám se kolem, a když se chystám vyrazit zpátky, najednou vedle mě stojí Jara. Nakonec to zkusil a zjistil to samé – cesta je v pohodě. Vracíme se na asfalt a snažíme se odchytit dalšího „obětního beránka“, který nás povede dál.
Tentokrát to jsou buginy. Řev motorů je brutální i přes špunty v uších. Nechápu, jak v tom můžou trávit celé dny. Po 160 km konečně přijíždíme ke startu hlavního závodu. Bez skrupulí to štrádujeme na motorkách až ke startovní čáře. Tam potkáme partu Čechů, kteří sem přijeli se stejným cílem jako my. Debatujeme, sbíráme tipy, jak si najít dobré místo na trati, a zase jsme za exoty – kdo jiný by sem jel po ose?

Pak přichází největší jackpot dne. Seznamujeme se s Ivem – Čechem, který už dvacet let pracuje v Saudské Arábii a Dakar sleduje každý rok. Má kontakty přímo na jezdce a ví, kudy se pojede. On i jeho manželka jsou neskutečně přátelští a ochotní se podělit o informace. Díky nim máme vyhráno!
Fandíme startujícím jezdcům. Troubí na nás, motory řvou, z výfuků se valí černý kouř. Prostě totální rauš pro každého, kdo miluje závody. Od našich nových přátel dostáváme pár piv, která se nenápadně pod mikinou přesunují z jejich auta do našich kufrů pod mikinu. Alkohol v Saudské Arábii je poměrně velké riziko, za držení hrozí 3 roky vězení, ale evidentně je to riziko pro čechy ne dost velké, aby je zastavilo.

Po odstartování všech aut jedeme za Ivem a jeho rodinou k cíli etapy. Přesnou trasu nemá, ale ví přibližný směr, kudy by závod měl projíždět. Vyrážíme do pouště a po pár kilometrech se zastavujeme. Zvažujeme, jestli jet dál, když kolem nás profičí Ivo. To je znamení – jdeme za ním. Skončíme na vyvýšené skalce, která by měla být blízko trasy.
Čekáme, kecáme a bojujeme s vlezlým větrem, který žene písek úplně všude. Po hodině zahlédneme v dálce první motorky, jenže jedou asi 2–3 km od nás. Na koně a přesun! Při tom si v písku ustelu s parakotoulem vedle motorky. Ivo mně pomáhá zvednout mého macka z písku a má hroznou starost, jestli jsem v pořádku. Snažím se mu vysvětlit, že tyhle pády v nulové rychlosti jsou na denním pořádku…

Nakonec najdeme perfektní místo asi 4 km před cílem. Tady je zóna, kde musí závodníci zpomalit, a hned po jejím opuštění dávají plný plyn. Je to brutální – motorky, auta, buginy i kamiony kolem nás letí v oblacích prachu. Mohl bych tohle sledovat do nekonečna…
Bohužel se blíží večer a my se musíme vrátit do bivaku. Čeká nás dalších 100 km. Upřímně? Nezávidím hlavně motorkářům, kteří po celém dni závodění musí ještě absolvovat tuhle štreku zpět.

Dorazíme za tmy a hned míříme ke stanovišti týmu Martina Macíka. Necháme si zavolat Tondu – našeho anděla strážného, který se za nás přimluvil. A teď ten verdikt… Máme vstup! Stačí si zajít s pasem pro čipy. Jdeme si pro ně, pípnutí u kontroly… a jsme uvnitř! Nemůžu uvěřit, že se to fakt podařilo. Su úplně paf z toho, že někdo z vedoucího týmu, kdo má hromadu jiných starostí, věnuje svůj čas a energii, aby zařídil vstup dvěma náhodným kolemjdoucím, ke kterým nemá žádnou vazbu. Děkujeme!
První cesta vede k Macíkům, abychom osobně poděkovali manažerovi za zařízení vstupu. Po cestě míjíme týmy, které znám jen z televize. Pak nás někdo osloví česky – kluci z týmu Czech Samurai. Hned se dáváme do řeči a jdeme si prohlédnout jejich auto. Sympaťáci, žádné hvězdné manýry, naopak z nich (a ze všech lidí co jsme potkali) sálá přátelskost a pokora.
Po cestě máme se zastavujeme u rozebraného auta Aleše Lopraise. Aleš tu není, tak se bavíme aspoň s mechaniky.

No a potom jsme už u týmu MM Technology. Tonda nás dovede k manažerovi a po cestě se potkáváme i s Martinem Macíkem starším. Když slyší náš příběh, přátelsky se na nás podívá a pronese: "To musí být diagnóza."
Z jezdců je tu jen František Tomášek. S Jarou zjišťují, že spolu letěli letadlem na Dakar v Jižní Americe, takže mají o čem mluvit. Všichni se k nám chovají jako ke starým známým. Žádné hvězdné manýry, jen parta lidí, kteří milují závody. Je to pro mě balzám na duši, když vidím, že se nikdo nechová jako že on je TEN závodník. Postupně obcházíme skoro všechny české týmy, hodně bychom se chtěli bavit s Davidem Pabiškou, který ale chudák má ještě práci na motorce, tak ho nechceme moc zdržovat. Tohle jsou opravdu borci, celý den závod, potom servis na motorce, spát ve stanu v teplotách atakujících nulu a ráno zase nanovo.
Celkově je v celém bivaku cvrkot, mechanici makají na autech, jezdci křižují celý bivak podle toho, co zrovna potřebují řešit, novináři loví rozhovory a jídelna je plná hladovců.
Procházíme bivak, zastavujeme se u holek s legendární kachnou. Letos ji vylepšily – přidaly jeden motor dozadu, takže teď mají pohon 4x4 a nemusí ji pořád vykopávat z písku.
Cestou po bivaku potkáváme Martina Prokopa, se kterým máme dlouhý rozhovor a ten opět jen potvrzuje to, že jsou tu všichni úplně v pohodě.
Zážitků je tolik, že to budu vstřebávat ještě dlouho. Ale musíme se vrátit ke stanům. Ráno opět brzký budíček, balení a hurá na start další etapy.

Den 5 – Návrat do reality

V noci jsem měl pocit, že se kolem našich stanů rozjela další etapa závodu. Neustálý rachot motorů, světla projíždějících aut a bugin, dunění kamionů. Noc nenoc. Ale co, kvůli tomu jsme tady. Jediné, co mi fakt vadilo, byla vlhkost. Rosa pokryla všechno – stan, spacák, oblečení. A jako bonus jsem měl ve stanu záhadnou louži vody, která se seznámila s deníkem, karimatkou a s pár dalšími věcmi. Nevadí, všechno jednou uschne. Jen to oblékání do studených, mokrých hadrů ve třech stupních bych si klidně odpustil.
Po balení vyrážíme na start za motorkáři, kteří už vyjeli před námi. Dnes to máme jen 50 km, takže pohoda. Tedy do chvíle, než Jara dostane nápad napodobit motorkáře před ním a letmo přeskočí retardér. Letí elegantně, ale kanystru s pěti litry benzínu, který má přivázaný vzadu, se to vůbec nelíbí. Bez varování se odpoutá a vydá se na vlastní cestu po silnici. Bohužel moc dlouho neputuje. Zastavuju, sbírám ho a frčím za Jarou, který si ztráty už všiml. Kanystr přežil s menší dírkou, takže benzín hned přelijeme do nádrží. Snad už ho nebudeme potřebovat.

Na startu nás opět vítá bouřlivá atmosféra. Tentokrát vidíme i motorkáře. Potkáváme tu dva Němce na motorkách, kteří sem dojeli z Indie. Sakra, taky bych chtěl mít tolik času… Sledujeme odjezdy závodníků, užíváme si burácení motorů a najednou je tu poslední kamion. Konec. Naše pouštní dobrodružství končí.

Já bych tu klidně ještě den zůstal, ale Jara chce jet směr Omán už dnes. Nakonec souhlasím, hlavně kvůli tomu, že nás čeká 2 000 km a nikdy nevíš, co se může po cestě stát. To už jsme zažili při minulé etapě. Ale souhlasím hlavně taky proto, že v hlavě nosím myšlenku, která za poslední dva dny uzrála – příští rok sem jedu znovu. Na jaře se s Jarou vrátíme do ČR, poléčím si trošku motorku a na podzim sem zase vyrazím podle podobného scénáře jako letos. Rozdíl bude ve dvou zásadních věcech. První je, že mám domluvené parkování u Iva přímo v Rijádu a odpadne mi 2 000 km dlouhá cesta z Ománu sem. Druhý rozdíl bude ten, že zorganizuju pár kamarádů, kteří poletí v lednu se mnou, půjčíme si nějaký velký off road, já pojedu na motorce na lehko a všechny věci se mi povezou v autě. Jednak budeme mít mnohem víc času, i když sem pojedeme zase na týden a taky se dostaneme do horšího terénu než teď s plně naloženými motorkami. Už teď se na to těším. Chci se hlavně podívat na závod do Empty Quater, pouště, která mě uhranula svou krásou po cestě sem.
Teď ale zpátky do reality. Vracíme se směr Omán. Po cestě máme ještě jedno štěstí – křižujeme závod, který zrovna jede po nadjezdu nad dálnicí. Okamžitě sjíždíme a jdeme se podívat. Je tu tankovací stanice pro závodníky a mají asi dvacetiminutovou pauzu. Většina už je pryč, ale natrefíme tu na Karla Posledního. Těžký sympaťák, borec. Strávíme s ním celou jeho pauzu, zamáváme mu při odjezdu a pokračujeme dál.

Rijádem projíždíme tentokrát celkem v pohodě a pak už nás čeká jen nekonečná rovná cesta na západ. Není o čem psát. V duchu si přezpívám všechny písničky, co znám, a najednou je večer. Kvůli promočeným věcem bereme poslední hotel na cestě, parkujeme koně na dvorku a vyrážíme na večeři.
Rozhoří se mezi námi debata o zítřejším dnu. Dnes jsme se domluvili, že pojedeme na tento hotel a na druhý den to dotáhneme do Muscatu. Jenže teď vyplavalo na povrch, že je to 1.250 km a Jarovi se to vůbec nelíbí. Můj názor je, že cestu známe, nejsou tam žádné města, jede se pořád rovně, žádné komplikace tam nejsou a ujet to, když máme zajištěný nocleh v Muscatu, je celkem na pohodu. Je jedno, že přijedeme v noci, když to dáme za jeden den, tak máme další den v Ománu volno, které můžeme využít jakkoliv. Jara by chtěl rozdělit cestu na dva dny, což mi přijde jako zbytečná ztráty času, navíc s nocováním v poušti, kde v noci může klidně mrznout. Celkem máme emotivní debatu, ale nakonec tentokrát zase dělá kompromis Jara a zítra to potáhneme až do Muscatu.

Večeři si dáváme v místní hospodě. Jako jediní jíme příborem, takže jsme za exoty. Ostatním zase připadá zvláštní, že nejíme rukama jako oni. Jara mezitím promění náš pokoj v sušárnu, takže to tam vypadá jak v campingové prodejně. Já sušit budu až v Muscatu, takže si zatím můžu v klidu otevřít jednu z darovaných Plzní.

Den 6 - maraton

Ráno máme ještě dozvuky naší debaty ohledně dnešní porce km, ale výsledek se nemění a my jedeme. Ráno je krásných 7 stupňů, takže oblékáme a zapínáme všechny zdroje tepla co máme. Postupně se ale otepluje a cesta krásně ubíhá. Chceme tankovat na benzínce, kde jsme spali po cestě sem. Byla asi 1 km od silnice, ale bylo tam město s odbočkami a měli bychom ho vidět z dálky. Jedeme už přes 200 km, tady by to sakra někde mělo být, ale město nikde. Už jsme na křižovatce, kde máme odbočovat na Omán, ale město tu nikde není! Vůbec to nechápeme, vždyť jsme tam tankovali a spali jsme tam, odbočovali jsme do města na velkou silnici a teď je po pravé ruce pořád jenom poušť. Jara je na dně s benzínem, takže na křižovatce se domlouváme, že pojedeme rovně, před námi je asi 30 km město a tam benzín určitě bude. Naštěstí je benzínka asi 2 km za křižovatkou a my můžeme napojit naše oře.

Pořád přemýšlím, jak je možné, že jsme minuli naši benzínku. Nedává mi to smysl, studuju naši trasu před pár dny a opravdu jedeme po stejné silnici. Na mapě to město taky je, ale my jsme opravdu nic neviděli. Je to pro nás pro oba záhada bez vysvětlení. Přece na tom nejsme tak blbě, abychom přehlédli město vedle dálnice! Evidentně asi ano.
Další benzinka je 300 km daleko, takže přepínáme na úsporný režim. Jízda v konstantním tempu je ale v tomhle prostředí spíš výhodou – kolem nás se rozprostírá nádherná poušť, barvy přechází od bílé po temně červenou a obrovské duny vytváří scenérie, které se jen tak neokoukají. Musím se sem příště vrátit na delší dobu. Fotím i za jízdy, jede se pomalu, takže to jde, a i když máme před sebou 600 km rovinky, ani chvíli se nenudím. Tohle místo mě fakt dostalo.
V 15 hodin jsme na hranicích. Máme za sebou 800 km a odbavení probíhá celkem v klidu – až na naše tradiční kolečko zpátky kvůli jednomu zapomenutému kroku. Dnes je to pojištění. Na druhý pokus ale bez problémů přejíždíme do Ománu. Celý proces nám zabere hodinu a čtvrt, další hodinu nám „sebere“ časový posun, a tak můžeme konečně vyrazit na posledních 450 km. Prvních 150 km je nuda, rovná silnice a nic zajímavého. Navíc se setmí a odhadnout vzdálenost protijedoucích aut je někdy celkem loterie. Situace se změní až v Ibri – najíždíme na krásně osvětlenou dálnici a terén se začíná vlnit přes hory. Je to vítaná změna.

Jako už poněkolikáté během cesty řešíme napínavou hru na „kolik nám ještě zbývá benzínu“. V protisměru je pumpa každých pár kilometrů, v našem směru nic. Když Jarovi na displeji svítí dojezd 15 km, konečně se před námi objeví záchrana. Tankujeme a teď už bez starostí pokračujeme do cíle.

V 21:15 parkujeme v Muscatu po 1 235 km. Zní to hrozně, ale nakonec i Jara uznává, že to vlastně celkem šlo a nebyl to žádný problém. Když odečteme hranice a posun času, zvládli jsme to pohodovou jízdou 110–120 km/h za 12 hodin, včetně tankování.

Den 7 - okolo komína

Dnes mě čeká „práce“ – musím všechno poctivě vysušit. Za tři měsíce se sem vrátíme a plesnivá výbava by nebyla úplně ideální překvapení na začátek. Znárodňuju židle před hotelem a postupně věším jednu věc za druhou. Taky zjišťuju, že mám prasklý držák navigace, takže ho sundávám a beru domů na opravu.
Jara si jen nechá umýt motorku a bude muset opět do servisu – jedna vidle znovu teče. Mně se ale nechce celý den trčet na hotelu, takže po vysušení beru motorku a jedu na průzkum okolí. Cestou zkusím štěstí v jednom moto servisu – potřeboval bych vyměnit olej. Kluci jsou ochotní, mají dokonce i originální filtr Honda, takže další položka na seznamu splněna.

Je teprve poledne, takže mám dost času na výlet. Mířím na východ od Muscatu, projedu si jednu šotolinu, kterou jsem si našel už doma. Po 100 km sjíždím z dálnice a vyschlým korytem řeky se nořím do hor. Nejprve pohodová cesta se postupně mění v boj s hlubokým pískem a kameny. Jsem fakt rád, že jedu nalehko bez kufrů. Po pár kilometrech se zahrabu v brodu tak, že mám motor až na zemi. Trvá mi chvilku, než se vyhrabu a beru to jako jasné znamení – dál dnes nejedu. Nechci den před odjezdem riskovat nějaký zbytečný průšvih Zpáteční cesta je na pohodu, zastavuju u malého jezírka a užívám si relax.

Cestou zpět se stavím u Bimmah Sinkhole – průzračné jezírko uprostřed vápencového kráteru o rozměrech asi 50 x 70 metrů. Dá se tu i koupat, ale teplota vody je teď hluboko pod mojí hranicí smrti, která je pro vodu 27 stupňů. Možná se osmělím na jaře. Každopádně je to místo, které rozhodně stojí za návštěvu.
Vrátím se do Muscatu zrovna ve chvíli, kdy se začíná stmívat. Rychle ještě zkusím najít místní motorkářský klub, který se pravidelně schází každé úterý. Dnes není úterý, ale co kdyby… Bohužel, nikde ani noha. Takže se s přicházející tmou vracím zpět na hotel.

Na večeři máme sraz s Pavlou a Lukášem, abychom jim ještě jednou poděkovali za parkování a podělili se o zážitky z Dakaru. Jako vždy je to super večer plný historek a smíchu.

Den 8 - zatlačit slzu a domů

A je to tady. Konec. Dnes už nemáme v plánu nic velkého – zajdeme na trh pro pár dárků, Jara odveze motorku do servisu BMW kvůli tekoucí vidli, já musím umýt motorku, sbalit vysušené věci a odvézt ji k Pavle a Lukášovi. Máme na to celý den, takže nikam nespěcháme. Odlet máme brzy ráno, takže to večer bereme zodpovědně a jdeme brzo spát.
Cesta domů je rutina. Letíme do Istanbulu, tam se rozdělíme – Jara do Prahy, já do Vídně. Pokud všechno půjde podle plánu, za tři měsíce jsme zpátky a čeká nás další jízda.

Závěr

Tenhle výlet byl pro mě splněním snu. Vidět rallye, dostat se do bivaku a mluvit s lidmi, které jsem dřív sledoval jen v televizi – to všechno předčilo moje očekávání. Nejlepší na tom je, že všichni, s kým jsme se setkali, byli neskutečně přátelští, skromní a pokorní. Také jsme se seznámili se spoustou lidí, kteří nám moc pomohli a jsme jim za tuto pomoc moc vděční.

Tenhle výlet se okamžitě vyšvihl na první místo v mém osobním žebříčku moto cest. Bylo to skvělé, ale už teď vím, co příště udělám jinak. Hlavní otázkou teď ale je cesta domů. Největší otazník, na jehož zodpovězení čekáme je, jak se vyvine situace v Sýrii, kde se po převratu dějí velké změny. Je šance, že se otevře hranice s Tureckem (v době, kdy píšu tyto řádky, je přechod otevřen pro místní, ale ne pro turisty) a pokud by to tak opravdu bylo, jeli bychom domů přes Jordánsko a Sýrii. Situace se mění každým dnem, uvidíme, co bude v březnu. V karnetu mám poslední dva listy, což nás omezuje a jasně definuje, kudy můžeme domů. Pokud by se otevřela hranice s Tureckem, jeli bychom přes Jordánsko a Sýrii. Uvidíme. Teď máme do odletu ještě měsíc čas (když píšu tyto řádky tak je únor), takže se stát může úplně cokoliv.

Jedno je ale jisté – Dakar II v roce 2026 začínám plánovat už teď.